Panel, gutter, vizuální vyprávění – komiks má vlastní gramatiku a stojí za to se ji naučit
„Komiksy? To je pro děti.“
„To jsou jen obrázky s bublinkama.“
„Přečteš to za deset minut, to není čtení.“
Slyšeli jste to. Možná jste to sami řekli. A není se za co stydět – kulturní předsudek vůči komiksu má v Česku dlouhou tradici. Zatímco ve Francii mají bande dessinée status národního umění a v Japonsku je manga běžnou součástí dospělého čtení, u nás komiks dlouho patřil do kategorie „nižší zábavy“.
Jenže tady je problém: komiks není zjednodušená literatura. Je to úplně jiné médium s vlastními pravidly, vlastní gramatikou a vlastními možnostmi, které text nebo film nemají.
A pokud ho čtete jako „knihu s obrázky“, čtete ho špatně.
Médium, ne žánr
První a nejdůležitější rozlišení: komiks je médium, nikoli žánr.
Říct „nemám rád komiksy“ je jako říct „nemám rád knihy“ nebo „nemám rád filmy“. Komiks může být superhrdinská akce, autobiografická zpověď, historická rekonstrukce, filosofická esej, poetická meditace, dokumentární reportáž. Může být pro děti i pro dospělé, jednoduchý i složitý, zábavný i zdrcující.
Art Spiegelman dostal Pulitzerovu cenu za Maus – příběh o holocaustu vyprávěný přes alegorii myší a koček. Marjane Satrapiová v Persepolis zachytila íránskou revoluci očima dospívající dívky. Alan Moore ve Watchmen dekonstruoval superhrdinský mýtus způsobem, který předběhl postmoderní literaturu o dekádu.
Když někdo řekne, že komiksy jsou pro děti, zeptejte se, jestli by svému dítěti dal přečíst From Hell – Mooreovu studii vražd Jacka Rozparovače. Nebo Blankets Craiga Thompsona – autobiografii o ztrátě víry a první lásce. Nebo Building Stories Chrise Warea – experimentální vyprávění, které přichází jako krabice plná různých tiskovin a čtenář si sám volí pořadí.
Tahle díla nejsou „jen obrázky“. Jsou literaturou v nejplnějším smyslu slova. Jen používají jiný jazyk.
Gramatika, kterou neznáte
A tady je jádro věci. Komiks má vlastní gramatiku – soubor pravidel a konvencí, které určují, jak se příběh vypráví. Pokud tuto gramatiku neznáte, čtete komiks jako cizí jazyk bez slovníku.
Takže pojďme na základy.
Panel je jednotlivý obrázek ohraničený rámečkem. Je to základní jednotka komiksového vyprávění – něco jako věta v próze nebo záběr ve filmu. Ale na rozdíl od filmového záběru panel nezachycuje pohyb. Zachycuje moment. A čtenář musí pohyb domyslet.
Gutter je mezera mezi panely. Ten bílý prostor, který většina čtenářů přeskakuje. Jenže právě tam se děje to nejdůležitější.
Scott McCloud, teoretik komiksu a autor zásadní knihy Jak rozumět komiksu, říká, že gutter je místo, kde se čtenář stává spolupracovníkem. Vidíte panel, kde někdo zvedá nůž. Vidíte další panel, kde někdo křičí. Mezi nimi je jen bílý prostor – a vaše mysl automaticky doplní, co se stalo.
Tomuhle procesu se říká „closure“ – uzavření. A je to něco, co žádné jiné médium nedělá tak intenzivně. Film vám ukáže vraždu. Román ji popíše. Komiks vám dá dva momenty a nechá vás vraždu provést v hlavě.
To není zjednodušení. To je sofistikovaná technika, která pracuje s vaší představivostí způsobem, o kterém se próze ani nezdá.
Čas a prostor na jedné stránce
Další věc, kterou komiks dělá jedinečně: zobrazuje čas prostorově.
V románu čtete větu po větě, čas plyne lineárně. Ve filmu běží čas konstantně – dvacet čtyři snímků za sekundu, ať se děje cokoliv.
V komiksu je čas variabilní. Jeden panel může zachycovat vteřinu, další celý rok. A čtenář má kontrolu – může se zastavit, vrátit se, porovnávat panely vedle sebe.
Ještě důležitější: celá stránka existuje najednou. Když čtete komiks, periferně vnímáte všechny panely současně, i když je „čtete“ postupně. To vytváří napětí, které próza nemá. Víte, že v pravém dolním rohu stránky se něco děje – vidíte to koutkem oka – ale ještě jste tam nedošli.
Dobří komiksoví tvůrci s tím pracují. Budují kompozici stránky tak, aby vedla vaše oko, vytvářela očekávání, překvapovala. Stránka není jen nosič pro panely. Je to jednotka vyprávění sama o sobě.
Co vám obrázky říkají (a neříkají)
Teď ta část, kterou většina lidí ignoruje: obrázky v komiksu nejsou ilustrace k textu. Jsou to rovnocenní nositelé informace.
A co víc: text a obraz v dobrém komiksu říkají různé věci.
Will Eisner, jeden ze zakladatelů moderního komiksu, mluvil o „napětí mezi slovem a obrazem“. Postava může říkat „Jsem naprosto v pohodě“ – ale její řeč těla, výraz obličeje, stíny kolem ní říkají opak. Čtenář čte obojí současně a vytváří si třetí, složitější význam.
Tohle je něco, co próza dělá těžko. Může popsat nesoulad mezi slovy a jednáním, ale musí to explicitně napsat. Komiks to může ukázat – a nechat čtenáře, aby nesoulad objevil sám.
Všímejte si výrazů obličejů – jak se mění mezi panely, co prozrazují. Sledujte pozadí – co tam je, co chybí, jak se prostředí mění s náladou scény. Čtěte stíny a světlo – odkud přichází světlo, co je ve tmě, proč.
Všechno v panelu tam je záměrně. Na rozdíl od filmu, kde kamera zachytí i náhodné detaily, v komiksu někdo každou čáru nakreslil. Každý prvek je rozhodnutí.
Styl jako význam
V literatuře máme styl psaní. V komiksu máme styl kreslení – a ten nese význam stejně jako volba slov.
Porovnejte Maus a Sandmana. Spiegelmanův styl v Maus je záměrně jednoduchý, téměř dětský. Myši, kočky, prasata – zjednodušené, schematické. A právě ta jednoduchost umožňuje vyprávět příběh o holocaustu. Realističtější styl by byl nesnesitelný. Abstrakce vytváří odstup, který čtenáři dovoluje příběh přijmout.
Sandman střídá výtvarníky – každý příběh má jiný vizuální styl podle nálady a tématu. Epizoda o apokalypse vypadá jinak než intimní drama, které vypadá jinak než historický příběh ze Shakespearovy doby. Styl není dekorace. Je to součást vyprávění.
Když čtete komiks, ptejte se: proč vypadá zrovna takhle? Co by se změnilo, kdyby byl nakreslen jinak? Jakou náladu styl vytváří?
Právě tady se komiks dostává na území, kde próza nemůže konkurovat. Vizuální styl komunikuje okamžitě, emocionálně, bez nutnosti verbalizace. Víte, jak se máte cítit, dřív než přečtete jediné slovo.
Kde začít: komiksy, které vás přesvědčí
Dobře, teorie stačí. Pokud jste skeptičtí, tady jsou komiksy, které mají potenciál změnit váš názor. Vybráno záměrně tak, aby nebyly o superhrdinech – protože superhrdinové jsou žánr, ne médium, a pokud vás nezajímají, neznamená to, že vás nezajímá komiks.
Maus (Art Spiegelman) – Příběh o holocaustu vyprávěný přes vzpomínky autorova otce. Pulitzerova cena. Dílo, které samo o sobě legitimizovalo komiks jako seriózní uměleckou formu. Čte se těžce. Neopouští vás.
Persepolis (Marjane Satrapiová) – Autobiografie íránské dívky během islámské revoluce. Černobílé, jednoduché, zdrcující. Vznikl z toho i animovaný film, ale komiks je silnější.
Blankets (Craig Thompson) – Autobiografický příběh o dospívání v přísně křesťanské rodině, první lásce a ztrátě víry. Šest set stran intimního vyprávění, které by jako próza nefungovalo ani z poloviny tak dobře.
Sandman (Neil Gaiman a další) – Fantasy epopej o Snění, jedné z Nekonečných bytostí. Mísí mytologii, literaturu, historii a pop kulturu. Desítky výtvarníků, desítky stylů, jeden ohromující celek.
Saga (Brian K. Vaughan a Fiona Staplesová) – Romeo a Julie ve vesmíru, ale dospělejší, drsnější a vtipnější. Současný komiks v nejlepší formě.
Příběh mého života (Alison Bechdelová) – Autobiografický komiks o autorčině dospívání, vztahu k otci a objevování vlastní sexuality. Literární, vrstevnatý, plný odkazů na Prousta a Jamese Joyce.
V jako Vendeta (Alan Moore a David Lloyd) – Dystopický příběh o fašistické Británii a maskovaném revolucionáři. Hlubší a složitější než film, který z něj vznikl. Mi-lu-ju!
Nakonec Srdcerváči. Musím říkat víc?
A pro úplné začátečníky: Jak rozumět komiksu (Scott McCloud) – Paradoxně komiks o tom, jak funguje komiks. Teoretická práce ve formě média, které analyzuje. Geniální vstupní bod.
Jak číst jinak
Teď konkrétní tipy. Co dělat jinak, když příště vezmete do ruky komiks.
Zpomalte. Většina lidí čte komiks příliš rychle. Přeskakují od bubliny k bublině a ignorují zbytek. Zkuste strávit s každým panelem aspoň několik sekund. Prozkoumejte ho. Co všechno je v záběru? Co chybí?
Čtěte stránku jako celek. Než začnete číst jednotlivé panely, podívejte se na celou stránku. Jaká je její kompozice? Kam vás vede oko? Jak jsou panely uspořádány a proč?
Všímejte si gutterů. Co se děje mezi panely? Co musíte domyslet? Jak velký je časový skok?
Čtěte bez textu. Zkuste jeden komiks přečíst tak, že ignorujete bubliny a čtete jen obrázky. Co pochopíte? Co vám unikne? Jak moc je příběh závislý na textu?
Čtěte podruhé. Komiks odměňuje opakované čtení víc než většina prózy. Podruhé uvidíte detaily, které jste napoprvé přehlédli. Pochopíte předzvěsti, které jste nezaznamenali.
Čtěte fyzicky. Digitální čtení na tabletu funguje, ale komiks je navržený pro papír. Dvojstránka, kterou vidíte celou najednou. Možnost listovat tam a zpět. Fyzický formát je součást zážitku.
Proč to vlastně dělat?
Možná si říkáte: dobře, ale proč? Mám dost knih, které chci přečíst. Proč investovat čas do učení se novému médiu?
Férová otázka. Tady je odpověď.
Komiks vám dá zážitky, které vám žádné jiné médium nedá. Kombinaci vizuálního a verbálního, kterou film nemá (protože nemáte kontrolu nad časem) a próza nemá (protože nemá obraz). Zapojení představivosti, které je aktivnější než u čehokoli jiného.
A pragmaticky: komiks je v rozkvětu. Grafické romány jsou dnes běžnou součástí literárních cen. Adaptace vznikají jedna za druhou. Kulturní gramotnost dneška zahrnuje znalost komiksu – a ne jen Marvelu.
Navíc: je to zábava. Až překonáte počáteční nejistotu z toho, že „nevíte, jak to číst“, objevíte médium, které je hluboké, rozmanité a neuvěřitelně uspokojující.
A pokud vás to pořád nepřesvědčilo – zkuste jeden z těch komiksů výše. Jeden jediný. Dejte mu sto stránek.
Pokud vás to nechytne, férově uznávám porážku. Ale vsadím se, že chytne.
Závěrem: obrázky, které vyprávějí
Komiks není literatura s pomocnými obrázky. Není to film na papíře. Je to vlastní médium s vlastními pravidly a vlastními možnostmi.
A jako každé médium vyžaduje gramotnost. Musíte se naučit jeho jazyk, než ho můžete plně ocenit. Ale tahle investice se vrátí – v podobě příběhů, které by jinak nebylo možné vyprávět.
Takže až příště někdo řekne „komiksy jsou jen obrázky“, můžete odpovědět: ano, stejně jako literatura jsou jen písmena a film jsou jen světla na plátně.
Všechno záleží na tom, co s těmi základními prvky uděláte.
A komiks s nimi dělá věci, které vás překvapí.
Pokud nevíte, kde sehnat kvalitní komiksy v češtině: nakladatelství Argo, Crew a Paseka vydávají překlady klasik. Antikvariáty jsou poklad pro starší věci. A pražská Komiksomat v Krymské je místo, kde vám poradí, co číst dál. Jen pozor – je to králičí nora. Jednou tam vstoupíte a vyjdete s taškou knih a prázdnou peněženkou. Nepovídejte, že jsme vás nevarovali.
