Město se po setmění mění v dech. Vzduch je studený, ale pulzuje, jako by v něm něco čekalo na začátek. Lidé proudí ulicemi s horkými kelímky v rukou, jako by je někdo svolal na neviditelný rituál. Vzduch je vlhký a chlad se mísí s napětím, bundy šustí, telefony blikají. Všude je cítit napětí a lehké vzrušení. Nad hlavou blikají první světla instalací a Praha se pomalu proměňuje.
Signal Festival znovu ožil a Praha s ním. Každý rok rozvibruje město, které se na pár nocí stane galerií, zrcadlem i tělem. Někdo přichází kvůli technice, jiný kvůli fotografiím. Na chvíli stojím uprostřed lidí, kteří se smějí, posouvají, otevírají telefony, a přesto v tom davu cítím něco společného. Jakési sdílené očekávání, že se stane něco, co přesahuje všechny. Město se nadechuje ještě jednou a pak už jen čekáme, až světlo začne mluvit.
Anežský klášter
První zastávka. Anežský klášter stojí stranou od ruchu, jako by se mu městský hluk vyhýbal. Uvnitř je chladno a ticho, které působí spíš fyzicky než zvukově. Kámen pod nohama je studený, světlo se odráží od vlhkých stěn, a když vstoupím dovnitř, ztichnu, i kdybych nechtěla.
Na kamenné desce leží tělo. Na okamžik zapomenu, že jsem na festivalu. Instinktivně zadržím dech, krok zpět, vteřina nejistoty. Až pak mi dochází, že to není skutečné tělo, socha ani performance, ale videoinstalace Billa Violy. Tělo, které stoupá v proudu vody, jako by se rozpouštělo v čase.
Chvíli tomu nerozumím. Čekám, že se něco stane, že přijde moment, který mě strhne, ale nic nepřichází. Jen ticho, kapky, pohyb a dech. Zvykla jsem si hledat zážitek, který mě zasáhne okamžitě. Tady se ale děje něco jiného. Není to vizuální ohňostroj, ale pomalé rozpouštění.
Odcházím s pocitem, že jsem něco prošvihla. Teprve později, když o tom přemýšlím, mi dochází, že to bylo dílo mimo jiné i o očekávání. O naší neschopnosti jen být. Bylo to jako podívat se na vlastní netrpělivost. Existují díla, která se neukazují, ale doznívají. Že možná největší síla světla je v jeho pomalosti.
Venku se nadechnu. Vzduch je vlhký a studený, ale něco v něm zůstalo jinak. Město znovu šumí, davy se přesouvají, světla blikají a přesto v sobě nesu ticho, které zůstalo z kláštera.
Dvořákovo nábřeží
Z klášterního ticha se vydávám směrem k řece. Lidé se trousí stejným směrem. Všichni míří k vodě, kde má začít projekce. Na protějším břehu se zvedá mlžná clona. Projekce začíná. Světelné obrazce se odrážejí na vodní stěně, rozpadávají se do kapek, mizí, znovu se rodí. Je to působivé a přesto něco chybí.
Čekám na ten moment, kdy mě obraz vtáhne, kdy se stane něco, co zlomí dech. Ale všechno je příliš rychlé, příliš snadné. Krása, která klouže po povrchu. Po několika minutách projekce skončí a dav se rozptýlí.
Stojím ještě chvíli na místě. Vítr mi nese kapky vody do obličeje a světlo se tříští o hladinu. V tu chvíli cítím zvláštní prázdno. Ne zklamání, spíš tichý dotek pomíjivosti. Voda se stáhla, světla zhasla a zůstal jen proud řeky, který teče, i když už není na co se dívat, dokud nepoběží další odpočet a nezačne to celé znovu. A znovu, zrychleně a trochu prázdně.
Cesta mezi body a město, které nikdy nespí
Z nábřeží se vydávám dál. Praha po setmění voní jinak. Ulice hučí. Každá zastávka na festivalu je jen dalším nádechem města, které dýchá světlem.
Cestou slyším útržky rozhovorů. Někdo se hádá, že „tamto bylo lepší“, jiní se smějí, fotí. Přede mnou jde paní s šedivými vlasy a s nadšením vypráví, že přijela z Olomouce, protože „to prostě musela zažít“. Usmívám se. Ten nadšený tón jejího hlasu je nakažlivý.
Každý se tu dívá trochu jinak. Někdo hledá umění, jiný jen hezkou fotku. A přesto máme všichni něco společného. Tu chvíli mezi dvěma záblesky, kdy se díváme stejným směrem a na okamžik zapomínáme na všechno ostatní.
Všimnu si rukou s telefony, které se zvedají nad dav, jako by světlo bylo kořistí. Každý chce zachytit ten správný moment, a tak se vlastně díváme skrz obrazovky. Město se proměnilo v galerii, ale z té galerie se stává datový proud.
Napadne mě, že jsme asi ztratili trpělivost. Chceme všechno hned, krásu, emoci, dojem. Nejlépe během pár sekund. A přitom to nejzajímavější se děje v tom mezičase. V pohybu, v chůzi, v tichu mezi místy. Tam, kde se světlo už nerozlévá po zdech, ale zůstává někde uvnitř. Vracím se k myšlenkám o letošním fashionweeku. Řešili jsme, že jakmile končí fashionweek v neděli, v pondělí už se k němu nevracíme. Už je to pasé, jako minulá sezóna. A tak je to vlastně i s tímto. V pondělí už nebudeme mluvit o instalacích déle než v rámci zdvořilostní otázky „jak bylo o víkendu?“ Protože už žijeme v budoucnosti, k minulosti se nehlásíme, nevracíme. A v současnosti jsme se žít nikdy nenaučili.
Na chvíli vypnu telefon a nechám město mluvit beze slov. Z tramvaje v protisměru se odráží světlo a já si uvědomím, že i tohle je součást festivalu. Praha je sama o sobě největší instalace.
Klausová synagoga mezi realitou a snem
Když se dostanu k Josefovu, ulice jsou už zcela zaplněné lidmi. Klausová synagoga působí jinak než všechny ostatní lokace. Zvenku těžká, pevná, skoro nehybná. Cihly pamatují víc, než kolik si dokážeme představit, a mezi nimi teď pulzuje něco nového. Instalace Jana Poše se tu rozvíjí jako tichý výzkum. Světlo se dotýká zdi, rozpadá se, znovu skládá. Prostor připomíná laboratoř, ale působí spíš jako sen.
Nad hlavou se zrcadlí energie, které nelze vidět, jen tušit. Mísí se realita a něco, co by snad mohlo být jejím digitálním ztělesněním.
Uvnitř bliká chladné modré světlo, obrazce se přelévají po zdech jako proud informací. Na zemi leží jakýsi meteor, který vypadá živě, i když se nehýbe. Lidé kolem něj chodí pomalu, fascinovaní i zmateni. Je to objekt, který zároveň dýchá i mlčí.
Zvednu oči ke stropu a přemýšlím, jestli je to ještě umění, nebo už spíš vědecký pokus. Instalace zkoumá vztah mezi realitou a virtuálním světem, ale já v ní cítím něco víc. Jako by se dotýkala samotné hranice víry. Místa, kde si už nejsem jistá, co je skutečné. Světlo nebo to, co ve mně probouzí.
Ticho synagogy má zvláštní hloubku. Každý krok zní jako šepot minulosti, každý záblesk světla odhaluje vrstvy prostoru, které tam možná ani nejsou. Dívám se na digitální obrazy a napadá mě, že možná právě takhle vypadá naše doba. Posvátné a umělé zároveň.
Náměstí Míru jako tep města
Na náměstí Míru se srocují davy, jaké Praha dlouho neviděla. Je pátek večer a vzduch je nabitý očekáváním. Dav se vlní jako moře, světla telefonů se odrážejí od oken domů, ze stánků voní svařené víno a káva. Po třech letech se sem vrací videomapping a všichni čekají, až se bazilika svaté Ludmily probudí. Všichni míří sem. Tohle je přece ta slavná projekce, o které se vždycky mluvilo. Všichni chtějí být u toho a tlačí se dopředu, aby měli lepší výhled. Lidé přelézají přes záhony, narážejí do sebe, natahují ruce s telefony. Každý chce ten svůj záběr, to jedno dokonalé video.
Zvuk se rozlije po prostoru a s ním se rozsvítí první paprsky. Projekce ITERACE začíná. Fasáda ožívá. Laser obkresluje neogotické linie, barvy se prolínají a dýchají s hudbou. Zvuk je tlukot, rytmus, puls. Město se mění v tělo.
Je to monumentální a zároveň lidské. Gotická architektura, která tu stojí víc než sto let, se teď stává kůží města. Laser ji objímá, ne rozbíjí. Je to spojení, ne kontrast.
Když projekce skončí, ještě si společně zatleskáme než začne obrovská výměna. Lidé se okamžitě rozprchnou na další instalace. Nenasytní toužíme po dalším zážitku a na naše místo již přicházejí lidé noví, kteří to chtějí také.
Dívám se na to a napadá mě, že v té snaze zachytit obraz se ztrácí samotný zážitek. Všichni to chtějí mít, ale nikdo to nechce prožít. Rychlost, s jakou se dav přelévá, mě zaráží. Umění se tu mění v úlovek. Jakmile projekce skončí, lidé se rozprchnou. Zůstane rozšlapaná tráva a chladné světlo kostela, který se znovu propadá do tmy.
Stála jsem tam ještě chvíli. Zůstala jen ozvěna hudby a pach dýmu z nedalekého stánku. Ptám se sama sebe, jestli jsme to vůbec viděli, nebo jestli jsme jen byli svědky kolektivního hladu po kráse, kterou chceme vlastnit.
Umění je možná opravdu i o tom, že je hezké. Ale něco ve mně šeptá, že krása by neměla mizet tak rychle. Dívám se na kostel, který se znovu ponořil do tmy, a přemýšlím, kolik světla v nás zůstává, když zhasne všechno kolem.
Arcibiskupské gymnázium
Po hlučném náměstí Míru působí Arcibiskupské gymnázium jako jiný svět. Brána se za mnou zavře a ruch zvenku se rozplyne. Vzduch je tu klidný, voní po kameni. Vcházím do kaple a chvíli mi trvá, než oči přivyknou. Světlo je měkké, rozptýlené, vznáší se v prostoru jako dech. Instalace Lux Domus od Josepa Pobleta není show, ale meditace. Geometricky rozmístěné světelné body se rozsvěcují a zhasínají, rytmicky, pomalu, téměř jako by měly vlastní tep.
Najednou se ve mně všechno zpomalí. Hlasy lidí za mnou se rozplývají, tělo se uvolňuje, dech se sladí s pohybem světla. Každý záblesk se zdá být dotykem, přitom nic skutečně nehmatatelného se mě nedotýká. Jen světlo. A přesto vím, že to stačí.
Je to přesný opak náměstí Míru. Tam davy, tady ticho. Tam chtíč po kráse, tady její klidné přijetí. Tohle světlo se nechce ukazovat. Jen tiše dýchá a čeká, kdo zůstane dost dlouho, aby ho ucítil.
Světlo, které tančí
Další novinka na letošním festivalu. Performance Lone Soul Disco není instalace, kterou by člověk mohl jen tak pozorovat. Je to spíš pocit, který se ti dostane pod kůži. Na parketu se pohybují tanečníci, každý z nich v jiném rytmu, světla je občas oslepují, občas pohltí. Těla se rozplývají v dýmu, mizí v záblescích, zase se vynořují.
Vedle mě si dívka povzdechne: “Tohle ani nebyl Signál.” Usměju se, i když nevím, jestli by to pochopila. Právě v tom to ale je. Signál se nemusí odehrávat na fasádě nebo vodní hladině. Může to být i ten moment, kdy se světlo stane atmosférou, ne obrazem. Kdy cítíš, že tanec, hudba a prostor se na chvíli spojily v něco, co se nedá zaznamenat.
Hudba houstne, světla se tříští do rytmu, publikum se stává součástí představení. Je to trochu absurdní, trochu smutné a vlastně krásné. Každý tančí sám, ale v tom osamění je něco společného.
Když vycházím ven, hluk zůstává za dveřmi a ulice působí téměř posvátně. Po dvou dnech mezi instalacemi, projekcemi a performancemi si uvědomuji, že město je největší scénou ze všech. Každé světlo, každý pohyb, každý člověk je jeho součástí. A já se najednou necítím jako divák, ale jako součást té obrovské kompozice.
Když světla zhasnou
Ještě dva dny festivalu než se Praha opět svlékne ze své světelné kůže a pod ní zůstane to, co tu bylo vždy. Kamenné tělo a voda.
Festival vrcholí sobotou, kdy sem své kroky stočí i spoustu návštěvníků. Ve mě to ještě celé doznívá, jako píseň, která se zastavila, ale pořád ji slyším v hlavě. Vzpomínám na davy na náměstí Míru, na ticho v kapli, na vodní clonu na nábřeží, která se rozplynula dřív, než jsem ji stihla pochopit.
Začínám po třinácti letech docházet k tomu, že Signal Festival není o okamžitém zážitku, o té dokonalé fotce, kterou si odneseme. Je o tom, co zůstane, když všechno skončí. O tom, že světlo není jen o vidění, ale o cítění.
