Nedošla jen mezi světové bestsellery Stephena Kinga, ale také do Studia DVA, kde se její divadelní verze hraje již od roku 2018. Sama jsem měla možnost tuto hru vidět již potřetí a to z toho důvodu, že tentokrát vím, že to bude naposledy, jelikož hra bude pomalu končit.
Nejsem fanda thrillerů, ale Stephena Kinga ano, proto jsem souhlasila s nápadem své sestry, která na tomto úžasném autorovi vyrůstala, že se půjdeme podívat na inscenaci Misery do divadla.
Jedná se o hru o třech hercích. Hlavní postavy Annie a Paula se nealternují a trochu vtipně je ztvárňují manželé Zlata Adamovská a Petr Štěpánek. Vždy si vzpomínám na rozhovor s paní Adamovskou, kde říkala, že když s manželem nacvičovali Misery, lidé kolem nich si začali myslet, že se brzy rozvedou, protože se doma neustále dohadovali a házeli věcmi. Ráda bych podotkla, že cvičili pilně, protože se rolí zhostili bravurně. Navíc si myslím, že pokud jdete do divadla na tyto dva herce, nemůžete odejít zklamaní.
Ve Studiu DVA často využívají otočného pódia. V Misery posloužilo k vytvoření tří různých kulis: verandy, kuchyně a ložnice. Za sebe musím říct, že všechny kulisy byly jednoduché, ale plnily svou roli. Představovaly běžný americký dům na samotě v osmdesátých letech. Stejně tak i kostýmy. Vše příjemně podkresloval gramofon hrající v pozadí.
Paní Adamovská si derniéru užívala. Nebála se být hysterická, trochu přehnaná, ale tak, aby to divákovi nepřišlo otravné. Líbí se mi pomalý přesun celé atmosféry. Začínáte se smíchem, bavíte se nad hláškami hlavních postav, smějete se posedlosti Annie vůči Paulovi jako jejímu oblíbenému spisovateli. Je přece jeho „fanynka číslo jedna“. Později v druhé části se začíná vše lámat, atmosféra houstne a tmavne. Přichází správný thriller, podkres strachu stále se opakujícími hlasy, které našeptávají hlavní hrdince a podporují její posedlost.
Thriller se neobejde také bez krvavých scén, již ikonické ořezávání pat a provrtávání kotníků, takzvané „kriplování“, což je pojem, který prý vznikl mezi horníky. Když horník utekl, tak se ho nezbavili, protože ho potřebovali. Aby jim znovu neutekl, tak ho takhle hezky zohyzdili. Jsem takový strašpytel, že i když jsem na té hře byla třikrát, ani jednou jsem tuhle scénu neviděla. Ale to pořád není to nejděsivější, co váš během hry čeká. O tom vám teprve řeknu.
Třetí a poslední postavou je vtíravý šerif, který v nejméně vhodnou chvíli zjistí, že Annie vězní Paula. Spisovatele mimochodem všichni po celou dobu hledají a Annie, žijící na samotě, ho mistrovsky schovává. Nechce o něj přijít, což je také důvod, proč následně udělala to, co udělala. Kdo na to chcete jít a nechat se překvapit, teď je správná chvíle přestat číst, ačkoli si myslím, že až se na to budete dívat, dojde vám to. Dojde, ale tak dvě vteřiny předtím, než se ozve tak ohlušující výstřel, že několik lidí v hledišti vykřikne a režie nám dá pár vteřin ticha, abychom se z toho srovnali. Znovu. Viděla jsem to potřetí a stejně jsem se lekla tak moc, že mi málem vyskočilo srdce z hrudi.
Z derniéry Misery jsem musela odejít s parádou. V ideálním případě bych odešla ve stejně bílých šatech jako jsem přišla. V reálném světě šerifovi tak napumpovali košili červenou barvou, že vystříkla až na mě (první řada přímo před šerifem, poznámka autorky). Celý obličej mi ohodila umělá krev. Nejdříve mi to nedošlo, protože mě vyděsil výstřel. Za pár vteřin na mě ale promluvil pán sedící vedle mě. Celou dobu byl veselá kopa, pronášel rádoby vtípky, jenže teď mě celý nesvůj sledoval a ptal se, jestli mě netrefila rekvizita, že mám celý obličej od krve. Vyděsila jsem se, otírala si kapesníkem obličej, jeden nestačil. Zážitek jako blázen.
Z divadla jsem odcházela s úplně zmatenými dojmy. Ta hra byla skvělá! Nemám jí co vytknout. Na druhou stranu mi zbývala rudá barva ještě ve vlasech, z obličeje jsem ji smyla, abych nevzbudila pozdvižení cestou v metru. Šaty rudé jako Carrie z první knihy Stephena Kinga. Náhoda?
