Proč byla šedesátá léta v hudbě tak ikonická?

Zveřejněno 17. 4. 2024

Šedesátá léta minulého století byla pro hudební svět takovým malým velkým třeskem. Stalo se něco jedinečného a dodnes hudba z šedesátých let neutichá. Šlo o revoluční období, které nás ovlivňuje dodnes. V historii hudby se jednalo skutečně o zlatý věk. Bylo to období neuvěřitelné kreativity, inovací a sociálního aktivismu, které mělo trvalý dopad na hudební svět, jak ho známe dnes. A ačkoliv se mnoho států nacházelo za železnou oponou, obrovskou a celosvětovou hudební revoluci to nezastavilo. Pojďme se podívat blíže, jak to v těch šedesátkách vypadalo.

Rock’n’roll v útlumu

Může se to zdát matoucí, ale na samém začátku 60. let skutečně probíhal momentální útlum rock´n´rollu. Ameriku ovládali Phil Spector se svými „Wall of Sound“ a vokálními skupinami Crystals a Ronettes. Králem byl sice stále Elvis, ale už nikoli rock´n´rollu, nýbrž popu. Coby nahrážka za rock´n´roll se objevil i twist se svým vlastním králem Chubby Checkerem. Objevily se také první soulové nahrávky z Memphisu a Detroitu, které začaly určovat nový výraz černošského popu. Společně s tím si u bílého publika získávaly oblibu také kytarové skupiny hrající především instrumentální skladby, postavené na melodice sólové kytary.

Mersey Beat

Nástupem The Beatles v roce 1963 byl pro jejich sound novináři vymyšlen termín Mersey Sound (Mersey Beat, později zkráceně beat) a zaškatulkovány do něj skupiny, pocházející ale i nepocházející z Liverpoolu, které produkovaly sice drsný ale melodický, rychlý kytarový rock s vícehlasými vokály. Lze sem zařadit třeba formace Gerry & The Pacemakers, Dave Clark Five atd.

Hudebně téměř identickým, ale o dost „sladším“ zvukem se prezentovaly pop rockové odpovědi na onen beatlesovský Mersey beat – ať už je vyrobila Amerika jako třeba Monkees, nebo pocházeli z Austrálie jako Bee Gees. Komerční úspěch výše jmenovaných kapel měl v Americe i v Evropě posléze vliv na vznik až „sirupově“ sladké muziky, stylu pro děcka a nejmladší teenagery, kterému se začalo říkat bubble gum (Ohio Express, Middle Of The Road).

Rythm & Blues

Za pomyslný hudební protipól Mersey beatu bývalo považováno rhythm & blues. Tento styl amerických černošských interpretů ze 40. a 50. let začali objevovat sami pro sebe budoucí členové britských part Rolling Stones a The Animals někdy v letech 1960 – 61 a vyrazili s ním do boje už se svými skupinami v letech 1962 – 64. Sound legendárních veteránů Muddyho Waterse, Chucka Berryho, Raye Charlese či Johna Lee Hookera se stal vzorem pro jejich neučesanou, syrovou směsici rhythm&blues a rock´n´rollu.  Určitou odpovědí na tuto britskou podobu rhythm&blues byla v Americe dnes polozapomenutá sorta kapel, jejichž muzice se říkalo garage rock (Seeds, Barbarians, Shadows Of Knight, Count Five, Electric Prunes nebo 13th Floor Elevators).

Přímo na americký rock´n´roll s názvuky country, odkazovali svými písničkami na konci šedesátek třeba kalifornští Creedence Clearwater Revival, jejichž pojetí bigbítu se říkalo swamp rock. 

Funk

Ze soulu a gospelu vycházela rychlejší forma stylu, zvaná funk, kterou v Americe hrával jako první nejspíše James Brown a hned po něm skupina Sly & The Family Stone. Pompéznímu funku s bohatým aranžmá, v textech obsahujícímu politické komentáře plus odkazy na halucinogenní drogy se v té době říkalo psychedelic soul a mezi jeho představitele řadíme třeba George Clintona a jeho partičky. Ostrovní (britský) soul zvaný též „blue eyed soul“ produkoval ve druhé polovině sixties například zpěvák Joe Cocker.

Psychedelika na scéně

Další termín – psychedelic music – je vlastně obecným pojmem pro hudbu kalifornských kapel typu The Byrds, The Doors, Jefferson Airplane, Grateful Dead, Janis Joplin & Big Brother And The Holding Company, Country Joe And The Fish, Quicksilver Messenger Service nebo britské skupiny Pink Floyd a dalších. Tyto skupiny včleňovaly do svých skladeb určité neobvyklé hudební postupy, např. z oblasti jazzu nebo etnické (zejména indické) hudby, se snahou navodit u sjetého posluchače zvláštní psychické stavy. Ve svých mnohdy surrealistických textech vycházely z hippie pohledu na svět (vesmír, jiné dimenze, svět fantasy, láska, mír a ne válka). Častým prvkem byla i monotónní, hypnoticky dlouhá, improvizace posazená na jediný hudební motiv (a často na jeden akord). Psychedelic sound tedy nebyl hudebním stylem jako takovým, ale spíše souhrnem různých okolností, vjemů a činností (filosofie „flower power“, halucinogenních drog a světelných shows), které hudba výše zmíněných skupin „podporovala“ a ještě více zvýrazňovala. Všem těmto partám patřila také nálepka underground. 

Folk revival

Od začátku 60. let docházelo také k revivalu folku, lidových písniček s konkrétními angažovanými texty, které v té době interpretovali tzv. „zatoulaní básnící“ v čele s Bobem Dylanem, Donovanem, Judy Collins, Joni Mitchell nebo Leonardem Cohenem. Ve druhé polovině dekády, kdy si jednotliví interpreti pořizovali za záda rockové skupiny, došlo ke zrodu stylu nazvaného folk rock. Z hlavních představitelů jmenujme alespoň The Byrds, Dylanův The Band, duo Simon & Garfunkel, Country Joe & The Fish, čtveřici Crosby Stills Nash & Young nebo Buffalo Springfield.

Surf jako životní i hudební styl

Buď na rock´n´rollovém nebo na folkovém základu byl postaven kalifornský styl zvaný surfin´ soundpozději přejmenovaný na west coast. Vévodily mu propracované vícehlasé vokály, které ve snivých melodiích navozovaly atmosféru pohody, lásky, psychedelie, nekonečných pláží a touhou přesvědčit posluchače, že být surfařem je to nejlepší povolání na světě. To je nakonec ze soundu Beach Boys, Harper´s Bizzare nebo hlavně Mamas & Papas (u nich tedy až na ten surf) dost slyšet.

Koncepční alba

Na konci 60. let došlo k celkem zajímavému fenoménu – tvorbě tzv. koncepčních alb. Jakési náznaky lze vysledovat u Beach Boys („Pet Sounds“), Franka Zappy („Freak Out“), The Who(„The Who Sell Out“) nebo Beatles („Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band“), později se staly koncepční desky poznávací značkou právě The Who (např. dvojalba „Tommy“ a „Quadrophoenia“) a celé to vyvrcholilo dvojalbem „Jesus Christ Superstar“ anglického skladatele Andrewa Lloyd-Webera. Pro ucelené příběhy rámované rockovou hudbou se tehdy vžil pojem rock opera. Koncepční alba se stala velmi populární v 70. letech v době art rocku (Yes, Pink Floyd, Rush).

Co je to ten Underground?

Někdy v polovině 60. let společně s velkým rozmachem všech forem a druhů umění se začaly objevovat kapely, které hudební kritici označovali obecným slovem „underground“. Tvorba těchto skupin sice vycházela z tehdejší písničkové produkce, ale byla ozvláštněna nezvyklými textovými, hudebními i mimohudebními prvky, které ji stavěly do kontrastu s tím, co se běžně vyskytovalo v médiích. Tak například newyorský underground reprezentovaly: skupina Velvet Underground se svým hodně syrovým zvukem a texty o drogách, depresích a zmaru; dále zcela happeningová a textově hodně radikální parta bohémských básníků The Fugs; kultovní United States Of America či hippie soubor David Peel & Lower East Side, jehož parodické koncerty byly jakýmsi pouličním folkem v té nejsurovější (téměř punkové) podobě.

Anglický (londýnský) underground stavěl buď na psychedelické hudbě raných Pink Floyd, kteří svá představení doplňovali vizuálně velice působivými light shows, nebo na čirém experimentátorství Soft Machine, jež se stali později jedním z kořenů jazz-rocku. 

Německý underground pak představovaly skupiny jako Can, se svým elektronicky expresivním soundem.

Hard rock

A pomalu ale jistě přicházela doposud nejexpresivnější rocková forma – hard rock. Někteří rockoví publicisté označují za úplně první hardrockový riff ten ve skladbě „You Really Got Me“ od Kinks. Skladby tohoto stylu vycházely z blues a byly založeny na neustále opakovaném základním kytarovém riffu, jenž zahraný pomocí kytarové krabičky „booster“ získal nesmírně účinný tvrdý, metalický zvuk. Právě tento sound ještě více zvýrazněný soubory jako Steppenwolf, Iron Butterfly, Led Zeppelin, Deep Purple, Free nebo Black Sabbath se stal východiskem pro většinu rockové produkce první poloviny 70. let.Už tehdy se objevil pro tento žánr i nový výraz – heavy metal. Ještě co se týče hardrocku – v úplném závěru sixties se objevila jeho drsnější a primitivnější mutace v podobě tzv. Detroit rocku, reprezentovaného soubory druhé generace garage rocku, tedy Stooges, MC 5 a Grand Funk Railroad. Tyto soubory pro svou pódiovou agresivitu a syrový zvuk dnes bývají označovány jako nejvýznačnější předchůdci punku.

Jazz-rock

Koncem 60. let také docházelo k (celkem očekávanému) prvnímu míchání  jazzu s rockem. Obecně se tvrdí, že tím prvním a opravdovým jazz-rockovým albem je „Bitches Brew“ jazzového trumpetisty Milese Davise, ale už před ním z druhého, tedy rockového, břehu přicházeli s tímto spojením kapely jako Graham Bond Organization, Chicago nebo Colosseum.

Bossanova

Brazilská bossanova („nová vlna“) byla jakýmsi průsečíkem mezi latinskoamerickou muzikou a moderním jazzem. Stala se v Americe jazzovým hitem první poloviny dekády neboť v době avantgardních masakrů, plných atonality, vložila do jazzu melodii a pohodu. Bossa nova se svými rytmy byla natolik životaschopná, že se později dokázala vložit nejen do jazzu, ale i do jazz rocku, blues a folk-rocku, funku a elektronické taneční hudby. Nebýt tehdy britských hudebníků v čele s Beatles, možná že by se historie populární hudby odvíjela úplně jinak.

Proč byly šedesátky tak unikátní?

Jak je možné, že se během jednoho desetiletí hudba rozvíjela tak, že i dnes (šedesát let poté) kapely a interprety z této doby posloucháme dodnes? Jde o souhru hned několika faktorů. Šedesátá léta byla na západě obdobím velkých sociálních a kulturních změn, které se odrazily i v hudbě. Mladí lidé se bouřili proti tradičním hodnotám a autoritám a hledali nové způsoby vyjádření sebe sama. (Ovšem podobné snahy se daly pozorovat i u nás ačkoliv byly pak ve velké míře potlačovány.) Šedesátá léta byla také obdobím velkých rasových změn v USA. Afroamerická hudba, jako je soul a R&B, se stala populární mezi bílým publikem a pomohla rozbít rasové bariéry v hudbě. Hudebníci se také začali zabývat důležitými společenskými a politickými tématy, jako je válka ve Vietnamu, rasová nerovnost a sexuální revoluce. Hudba se tak stala velmi silným médiem na komunikaci společenských problémů.

Vojtěch Lindaur o této době řekl: „Byla to zvláštní a nejspíš neopakovatelná doba. Zejména díky Beatles ve světě alespoň krátce platilo, že to nejzajímavější a nejvynalézavější, co populární hudba nabízela, bylo zároveň na trhu nejžádanější. K takovému souznění už v masovém měřítku nikdy potom nedošlo.“

Patti Smith se vrací do Prahy

Patti Smith se vrací do Prahy

Zpěvačka, autorka a aktivistka Patti Smith vystoupí se svým Bandem 19. července 2022 ve Foru Karlín. Vstupenky jsou v předprodeji v sítích GoOut a Ticketmaster. Jako mnoho významných hudebníků začínala i Patti Smith v polovině sedmdesátých let v tehdy ještě ne úplně...