Naším letním hostem na StyleBrunch rande naslepo je Jana Horejšová, zakladatelka udržitelné značky On the boat. O životě na Kanárských ostrovech, tradiční čínské medicíně a ekologické krizi.
Jani, ty žiješ většinu času na Kanárských ostrovech. Jak jsi se tam dostala (kromě toho, že nejspíš lodí)? Co tě tam vlastně přivedlo?
Na Kanárské ostrovy bych řekla, že mě přivedl můj muž. Protože jsme spolu vedly sáhodlouhé debaty, jak s dětičkami trávit zimy. Protože s dětmi ve městě není tolik příležitostí, kam jít. Není to jako na vesnici. Tadyto období nám přišlo takový mrzutý. Tak jsme se tři roky dozadu rozhodli, že vyzkoušíme strávit tu zimu někde jinde. Tak jsme sbalili dětičky a odletěli jsme nejdříve na Tenerife, s tím že tam strávíme tři měsíce. Ale Tenerife nám z nějakého důvodu úplně nevyhovovalo. Byli jsme úplně na severu, trošičku nám tam byla zima a já jsem muži řekla “Tak počkej, já jsem viděla instagram tady toho stylisty, počkej, Filip Vaněk, on tam má v lednu takový pěkný slunečný fotky a takovýhle krásný místo. A to je ten ostrov vedle, co kdybychom se letěli podívat i tam?”
Tak jsme to po dvou týdnech zabalili a přeletěli jsme na Lanzarote, kde jsme cítili, že tam je to ono. Ta architektura Césara Manriqueho ten ostrov proměnila v úplně něco jiného než jsou ostatní Kanárské ostrovy. Má to takové své specifické vibrace, flow a ta architektura je tam opravdu taková, že máte pocit, že jste tam jako v pohádce.
Když jsme se chystali domů po těch třech měsících, tak přišla ta covidová vlna. A stalo se to, že jsme nestihli, nebo spíš nechtěli stihnout nebo nevím jak to bylo, repatriační let – ani jeden ani druhý – a nakonec jsme to riskli a zůstali jsme tam až do června. A tak se nám tam zapustily kořeny.
Ty už jsi s tím trochu začala, ale pojďme si tu navodit trochu letní atmosféru. Jaký je život na pobřeží atlantského oceánu? Je pravda, že je to klidnější než ve středozemí?
No určitě. Já vám to navodím velice dobře. Často na to totiž vzpomínáme vždycky, když se vrátíme do Prahy, protože tu máme takový úplný protiklad.
Bydlíme v Praze u Mánesa, u nábřeží, takže jsme úplně v centru na Praze 1. A tam už v neděli večer cítíte takovou vibraci lehkého stresu, nervozity – je prostě něco ve vzduchu. Už všichni lidi v baráku vědí, že začne pondělí – cvrkot, frmol a to napětí. Pak vyběhnete do ulice, běžíte na schůzku nebo do práce, někdo na vás zatroubí. Slyšíte, jak se někde někdo dohaduje. Zkrátka takový ten klasický busy city life. Spoustu lidí už prostě nemá potřebu řešit, co ten druhý. Každý si jde za tím svým cílem, za tím svým pondělkem.
No a na Lanzarote se prostě vzbudíte. Je jedno jestli je pondělí nebo neděle. Tam ráno otevřete dveře, ze kterých vyběhnou děti, ale klidně polonahý. Vezmete si kafe do ruky a jdete vyvenčit psa. A při tom se pomaličku probouzí celý život. A to nemluvíme o sedmé nebo osmé, ale tak kolem té desáté hodiny. Také tam potkáváte lidi, většinou tak staršího středního věku, kteří už život trošičku zpomalili a přijeli si tam opravdu odpočinout. Dokonce tam zůstávají žít, takže je tam spoustu usedlíků, kteří si uvědomili, že ten pomalý životní styl je tam někde na jiné úrovni. A v té druhé části života člověk už prostě chce ten život strávit takhle. Čas tam zkrátka plyne pomaleji.
A i když tam taky ty problémy musíte řešit – placení účtů, všechny možné potíže, ale tak nějak se vás tam nedotýkají. Přebije to tam ten oceán a příroda.
Sednete si ráno s kafem na pláž. Víte, že máte někde na pozadí v hlavě hromadu pracovních věcí, ale ty vlny vám to prostě vyšplouchnou z mozku.Sedíte tam a říkáte si “no a co, teď momentálně je nejdůležitější to, že tady mám nohy v tom písku a svítí slunce”.
A i místní, jsou tak nasáklí tou atmosférou, že jsou tam zpomalenější. Nikdo nepřijde přesně na čas. Čeká se tam na někoho třeba půl hodiny nebo u kasy se zapovídá zákaznice s pani a všichni v klidu čekají, nikdo nic neřeší. No… tak ať si popovídaj.
Takže pro mindfulness stačí jet na Kanáry?
To určitě a sednout si tam na pláž.
A kde vznikla myšlenka On the boat? V Čechách nebo na pláži?
Ta vznikla v čechách. Původně se značka jmenovala Meraki Prague, ale po roce se přejmenovala. Název On the boat si víc sedl k té filosofii značky – on the boat, na lodi, na jedné lodi – je to takové synonymum k tomu, že se snažíme oslovit víc lidí a skupin a vtáhnout je na tu naši palubu udržitelného odívání. A ne jenom odívání, ale když se podíváte na náš instagram je to právě i o tom pomalém životním stylu. Což je asi poznat i z našich nápisů na tričkách.
Jsme takový rodinný lovebrand. Šijí pro mě sestřenice a sestra plete náramky. I muž mi se spoustou věcí pomáhá, ačkoliv i ten má svoje aktivity.
Myšlenka vznikla sice na mateřský, ale má to s Kanárskýma ostrovama hodně společného. Protože muž mi řekl “tak já jsem nastavil tady svůj online business, svoje aktivity, abychom mohli cestovat, tak si zkus po mateřský najít něco, co by bylo flexibilní, co by ti dávalo smysl.”
Já jsem se před mateřskou věnovala terapiím tradiční čínské medicíny. Každodenně jsem docházela za svými klienty a řešili jsme buď výživu podle tradiční čínské medicíny nebo baňkování a podobně. Tam ale právě je nutná ta každodenní docházka a nějaké cestování nepřichází v úvahu.
A po této debatě jsem si to uvědomila – vždyť ty vlastně hrozně miluješ dělat oblečení, od malička jsi to dělala, vystudovala jsi to a teď ti to i trošičku chybí, tak pojď zkusit se maličko k tomu vrátit.
Trochu na popud muže, trochu na popud toho, že ta kreativní oblast mi v té tradiční čínské medicíně trochu chyběla, takže jsem si řekla, po té mateřské udělám trochu změnu a vrátím se zpět odívání. A tak to celé vzniklo.
A co tě vlastně přivedlo tedy původně k té čínské medicíně? Co vás z odívání dostalo k tomu? Bylo to nějaké vybočení?
Ani bych neřekla, že vybočení. Člověk se v životě věnuje vícero věcem a ta tradiční čínská medicína nebo takový trochu spiritualismus – nějaká alternativní medicína a něco za něčím, za takovým klasickým fungováním, to mě vždycky táhlo. Měla jsem maminku, která byla hodně alternativně založená. U nás doma byla vždycky hromada knížek, léčitelských a duchovních. Maminka se tomu věnovala a já jsem jí do toho vždycky lezla. A paradoxně to bude asi znít i směšně, ale hrozně mě bavilo i čínské písmo. Od malička jsem zkrátka měla pocit, že mě k tomu něco táhne.
Ale pořádně jsem se k tomu dostala až ve třiceti letech, kdy jsem po nějakém období cestování měla potřebu se nějakým způsobem uzemnit, usadit.
Tak jsem se vrhla na vysokou školu tradiční čínské medicíny u paní doktorky Bendové, která působila na Karlově Univerzitě tělovýchovy a sportu. Studium mě úplně pohltilo. Bavilo mě, že tam začínám chápat všechny spojitosti toho, co se děje v těle, ale i toho, co se děje kolem člověka. Protože čínská medicína je i o nastavování harmonie v prostředí, ve kterém člověk žije. A díky tomu dochází k té správné rovnováze k udržení zdraví.
Ale to neznamená, že by to nešlo propojit. Já si myslím, že to s tou značkou půjde hezky spojit a myslím si, že se právě ta alternativní medicína odráží v samotné filosofii značky. Takže já to vnímám skoro jako takový jeden celek. Nejsou to moc oddělené věci.
A jak je možné s čínskou medicínou začít? Když bych se já teď rozhodla, že mě to vlastně zajímá, co bych měla dělat? Je nějaká teorie, nebo je lepší jít přímo za nějakým odborníkem?
Já když jsem nastoupila tady na tu první školu tradiční čínské medicíny, tak jsem zjistila, že jsem ve svých třiceti letech nejmladší. Většina mých kolegů studentů byli paradoxně lékaři školské medicíny a nebo lidé starší čtyřiceti i padesáti let. Protože začít se věnovat tady tomu oboru, není jen tak. Je to hodně hluboký a složitý. Ani já jsem netušila v podstatě do čeho jdu, ale měla jsem silný nutkání proniknout do tý alternativy víc.
Začít se tomu věnovat může člověk kdykoliv, kdy cítí, že že mu to dá nějaký smysl, že mu to nějakým způsobem rozšíří obzor. Ale určitě bych ale nešla do nějakého měsíčního kurzíku. Možná by bylo dobrý si o tom něco přečíst. Možná by bylo dobrý jít na nějaké setkání.
Tady v Praze jsou momentálně dvě školy – první škola tradiční čínské medicíny a myslím ještě nějaký čínský institut – které mají opravdu kvalitní a dokonce i čínské lektory. Spousta těch lektorů jsou i MUDr., vystudovaní lékaři, pediatři atd., kteří po pár letech školské medicíny přešli na na tu alternativní medicínu.
Takže by jsem určitě šla za lidmi, kteří, kteří opravdu té medicíně rozumí a předají vám kvalitní zkušenosti, protože potom je to něco, co se běžně neučí a je dobré jít jako by se dobrým zdrojem. Takže by jsem každému doporučila jít za nějakým nějakým ověřeným kvalitním zdrojem. A zde spíš nějaké rozsáhlejší studium, protože ono vzít si z toho kousíček to nejde. To je studium na celý život a je potřeba se do toho ponořit, aby s tím člověk mohl nějakým způsobem pracovat.
Rozhodně ne číst na internetu nějaké lifestylové články.
Nějaké z nějakých neověřených zdrojů úplně ne. I když třeba momentálně spoustu lidí neví, že třeba ta taková Gua Sha, která je teď momentálně skoro skoro všude. Je to takový ten populární nástroj, dřívko nebo kamínek na obličeji. Tak to je praktika stará v podstatě tři tisíce let z tradiční čínské medicíny. A momentálně prožívá velkou osvětu. A co jsem koukala, tak to jak s tím pracovat na obličeji, ty tahy, to je všechno v pořádku. Ale málo lidí třeba ví, že se tím dají léčit, i další neduhy. Je to v podstatě diagnostická pomůcka, kde tam, kde vám vyskáčou červené fleky, tak podle toho diagnostikuje, kde je ten problém.
Takže takže já si myslím, že určitě některé věci na internetu jsou dobré. Je super, že se ta alternativa dostává právě tady do těch i kosmetických sfér a tak dále.
Ale občas to už nejde tak do hloubky – co, proč a jak. Že když si doma uděláte Gua Shu a zjistíte, že vlastně si můžete diagnostikovat, kde máte problém a upravit například podle toho stravu, tak to už vám na internetu nikdo neřekne. Ale právě když se ponoříte do kvalitního studia, tak si najednou i s obyčejnou Gua Shou můžete léčit spoustu věcí.
Já bych to doporučovala asi opravdu každému tomu trochu zkusit porozumět, protože heslo tradiční medicíny je “kdo se nechce změnit, nemůže se uzdravit” a ty věci jsou tak intuitivní, tak logický. Pomůže vám to najít správnou souhru životního stylu v prostředí, kde žijete. A když pak člověk následuje nějaký pravidla a zákony, tak se může vyhnout hromadě nemocí, který vlastně třeba ani nevědomky neví, že si sám způsobuje.
Tak dneska se určitě budu prohlížet v zrcadle. Protože dost často když si dělám Gua Shu, tak mám červené čelo a tváře. A to si vždycky jen řeknu – dobrý, tak to znamená, že to funguje.
To tam dochází k prokrvení. Princip té Gua Shi například je v tom, že rozproudíte krev a energii. Takže vy, když začnete tu pokožku takhle si třít, tak najednou se to tam obnoví. Stará voda odteče a přiteče tam nová. Samozřejmě tam dochází k obnově kolagenu, mimo jiné. Ale taky právě najednou, se vám objeví červený flíček. A vy zjistíte, podle toho, kde je, že můžete mít problém se žaludkem. A nebo třeba podle akné také zjišťujete, kde je problém a najednou přijdete na to, že byste neměli mléčné výrobky. Takže tady v tom případě mně to přijde jako obrovská hodnota, není to o tom někoho jít léčit, ale já bych to studium prostě doporučovala. Právě abyste mohli lépe porozumět svýmu tělu.
Řeknete si: “Aha, teď se mi děje tohle, tak musím změnit tohle a tohle ve svém životě, aby se to přestalo dít.” A to je přesně to, že kdo se nechce měnit, nemůže se uzdravit. Pokud budeme jenom jíst prášky, tak budeme něco pouze odsouvat, potlačovat a nebudeme léčit ten konečný problém. Ale ta čínská medicína právě řeší původ té nemoci. Není to úplně léčebná metoda, ale harmonizační metoda. Je to o tom, jak harmonizovat to svoje tělo tak, aby vůbec k nemoci nedošlo.
Čínskému lékaři jste platili za to, že vás udržoval zdravého. Dnes platíte lékaři tak, že za ním jdete už nemocní, on vám dá prášky. To samozřejmě není špatné. Školská medicína dokáže ve spoustě věcech pomoci a pokroky medicíny, transplantace a léčení určitých nemocí, to jsou úplné zázraky. Ale co se týče té praktické léčby, tak v Číně, jakmile jste onemocněli, tak jste přestali svýmu doktorovi platit, protože to znamenalo, že se o vás špatně staral. Nad tím jsme se ve škole všichni pousmály. Vždyť to vlastně dává smysl. Práce lékaře je o tom, udržet tělo zdravé.
Mně se na tobě líbí, že jdeš hodně do hloubky. Co se týče čínské medicíny i životního stylu na Lanzarote. Všimla jsem si, že vy i podporujete jako značka hodně projektů, čistíte oceány. Můžete mi říct co vlastně všechno děláte?
My podporujeme tři neziskové organizace. Ono nejdříve byly dvě.
Bylo to české Hnutí Duha. Ty asi znáte, mají úžasný vliv. Je to vlastně jedna z největších organizací, která má vliv na naše české životní prostředí. Mají obrovský vliv i na změnu zákonů, kde se řeší třeba topení uhlím a různé zalesňování nebo odlesňování.
Teď máme v plánu s nimi jet na takový turnus na týden, kdy oni jezdí do různých oblastí českých lesů, kde se dobrovolničí a zalesňují se oblasti nebo se stará o mokřady a stará se celkově o prostředí lesů, aby vzkvétal a rozvíjel se. To je takový hezký projekt, který mají takhle na léto. Každému to doporučujeme. Určitě se podívejte na stránky Hnutí Duha, jaké mají momentálně možnosti tady těch dobrovolnických táborů. Je to v Čechách, nemusíte někam vyjíždět a jestli to stojí 700 Kč na týden? Dostanete stravu, ubytování… Ale v podstatě fungujete za to, že pomáháte Českému lesu, takže tady tu organizaci podporujeme velice rádi.
Potom máme Farmu Naděje, kde jsme měli pár veganských modelů triček, takže jsme je oslovili a podporujeme je. Farmu asi taky každý zná, to je farma zachráněných zvířátek.
Jak říkám, nejsme zaměření vyloženě jen na odívání, ale i na větší problematiku.
No a poslední projekt, který podporujeme, k tomu jsme se dostali – pro mě – takovým trochu traumatickým zážitkem. To bylo, když jsme právě zůstali na těch Kanárských ostrovech, v té první covidové vlně. Ostrovy se vylidnily a najednou ty pláže přestaly být udržované. Všechny ty turistické pláže, které vidíte, jaký jsou hezký, tak uklízejí. Ale když tam zůstanete už půl roku, tak zjistíte krutou pravdu. Jednou jsme byli na pláži z africké strany a koukám na ten písek tak nějak víc zblízka. Říkám si, co to je? Dyť to je nějakej barevnej písek, to je nějaký flekatý. A tak na to koukám a najednou mi to došlo. Ježiš, to budou asi ty mikroplasty.
A tak jsem to začala více zkoumat a studovat. Vždycky, když je přílivová vlna, tak přinese obrovské množství toho plastu. To ale není místní plast, ale plast, který je tam už tak dvacet let a přišel přes Atlantik, kam se dostal z afrických řek. Africké a indonéské řeky jsou jeden z největších proudů tady těch plastů v oceánech. My ze západního světa to vyrábíme a ti afričané a indonésané nevědí, co s tím.
Já na to koukala a brečela a došlo mi – aha, takže to máme vlastně i v tom vzduchu. Teď to na nás prší. Pak zjistíte, že už ty mikroplasty v sobě mají i miminka, ty embrya. Poslední studie je, že máme mikroplasty v krvi, atd. A to je průšvih. Z toho písku to už není jak vyndat, to prostě tam je. A teď ty zvířata v tom žijou, jedí to.
A tam jsem se už trochu zhroutila. Tak jsem se rozhodla, že s tím musím něco dělat a oslovila jsem místní organizaci Clean ocean project, kde jsem jim řekla, že je budeme podporovat a že se s nimi zapojíme do všech jejich aktivit.
Oni jen nečistí oceány, ale mají i všelijaké programy. Například v těch pobřežních oblastech chodí a vyměňují plastové brčka ve všech restauracích za všelijaké bambusové nebo z těstovin a různých dalších alternativních materiálů. Od těch podniků to vykoupí, zrecyklují a dodávají jim tady ty brčka. Protože i když jde většina plastů z té Afriky po velkém turistickém návalu, máme o práci postaráno. Uklízíme dva, tři týdny.
A teď tedy od ledna do června jsme těch 10% z prodeje té organické kolekce jsme věnovali Člověku v Tísni na podporu situace na Ukrajině.
Já se ještě trošičku vrátím k těm plastům. Říkala jsi, že ses zhroutila, když jsi viděla ty mikroplasty naživo. To je celkem častý problém, obzvláště u mladé generace, která vyrůstá s tou ekologickou katastrofou v zádech. Mladí lidé se z toho hroutí, upadají do depresí. Pochopila jsem, že ty se s tím vyrovnáváš tak, že se začneš velmi aktivně angažovat. Pomáhá to?
No. Víte co. Když jsme měli jeden z těch prvních clean-upů, tak to jsem se možná zhroutila ještě trochu víc, protože jak člověk do té problematiky neviděl, tak si řekl “dobře, uklidím tuhle pláž a bude to pryč”. Ale ten zakladatel nám vysvětlil, že ten oceán při každé té přílivové vlně vyplaví těch asi 20 kilo odpadu, my to posbíráme na několika kilometrech čtverečních, uklidíme a on říká “no a za dva týdny se tu sejdeme znova a budeme uklízet znova”. Já se divila, jak jako znova a on říká “ne to přijde znovu zase další přílivová vlna a ten oceán to zvrací ven, on to nechce” A tam jsem si to uvědomila, že to je vlastně úplná apokalypsa. A ty africké řeky to si můžete pustit na youtube, tam se valí prostě jenom plast, tam nevidíte pomalu kousek vody.
Ale tady vidíte ty dva druhy plastů. To co posbíráme ty větší kusy těch plastů, to jsem si uvědomila, že není úplně žabomyší válka, že tím alespoň trochu ulevíme a zachráníme nějaká zvířátka, kteří by si to spletli s potravou atp. Ale na druhou stranu to, že my tady posbíráme na jedné straně kilo a na druhé napadá celý kontejner. A z toho je úzko. Ale clean ocean project nám pak řekli, že to vnímají i edukačně, že je důležité ty clean-upy natáčet a šířit to mezi lidmi – ne abychom se tím chlubili, ale abychom rozšířili povědomí, co to způsobuje. Snažte se ty plasty eliminovat, nekupovat jednorázové plasty, hledat alternativy a nosit si ty svoje síťovky a keep cupy. Jediná šance je, že Coca-cola, Nestlé a další giganti přestanou ty jednorázové plasty vyrábět.
A jsou i skupiny, které edukují i na druhé straně africké a indonéské děti. Že je naučíme, jak s takovým odpadem nakládat.
Trošku mi pomáhá, ten pocit, že něco dělám. Ono je to i o tom nastavit si ten svůj osobní životní styl a řešit jestli si vezmu do kafe s sebou nebo jestli si skočím do toho druhého patra pro ten svůj hrneček, co jsem si zapomněla. Jestli mám u sebe síťovky. Jestli kupuju věci v tom plastu. Každý zkrátka musí začít u sebe.
A samozřejmě mám ty děti a říkám si, panebože budou mít co pít, budou mít co jíst za pár let? Nespálí se na tom sluníčku? Jasně, že mě chytají depky. Vím, že to nezachráníme naší malou aktivitou, ale říkám si, že aspoň něco.
Teď jsi krásně zodpověděla mou poslední otázku. Tím, co může jednotlivec udělat. Řekla jsi to sama, ta změna musí přijít zespoda. Sice vládnou veliké společnosti, ale za nimi stojíme my. Takže říkáš – vyvarovat se plastu…
Ano. Protože, když nebudeme kupovat tu Colu v plastu, tak těm výrobcům to dojde. Tak je to i s fast fashion. Když to prostě přestaneme kupovat, tak ty výrobci musí najít nějakou alternativu.
Já Ti, Jani, moc děkuji. Když jsi vyprávěla o těch oceánech, tak jsem měla úplnou husí kůži. Ale jsem ráda, že jsme to ukončili na pozitivní vlně a věřím (nic jiného mi ani nezbývá), že změna pomalu ale jistě přijde.
Rozhovor si můžete pustit na Spotify, Apple podcasts, youtube a dalších podcastových platformách.
