Vystudovaná psycholožka na Masarykově univerzitě zabývající se především emocemi a duševní hygienou, v probíhajícím doktorském studiu speciálně pak kategorií hudba ve spojení s pamětí. Razí myšlenku „nekašli na sebe“ a připomíná, že být egoista není v jistém ohledu nic špatného. Díky projektu KPsychologovi a týmu spolupracovníků pomáhá lidem s nasměrováním jejich otázek a podporou skrze poradenství v rámci bezplatné služby „pomoc s hledáním psychologa“. Důležité je ptát se, protože podle Terezy nic není tabu.

Na Instagramu sleduje tvůj projekt přes dvacet tisíc lidí. Jak se tento dosah na tebe podepisuje?

Upřímně, nikdy bych nevěřila, že projekt zaujme tak velké číslo. Momentálně si k sobě někoho dalšího sháním, protože vím a pociťuji, že to není v dlouhodobém měřítku udržitelné. Čím více lidí profil sleduje, tím více lidí nám píše a vyhledává naši službu pomoci s hledáním psychologa. Aktuálně dotazy a chod profilu stále zvládáme a chceme jej udržet i nadále jako malý projekt.

V projektu se snažíš představit myšlenku, že lidé, kteří navštěvují psychologa nejsou blázni a že není důvod, proč se kvůli návštěvě stresovat. Myslíš si, že člověka může po pár sezeních odehnat přílišná odborná mluva psychologa?

Když se nevytvoří vztah mezi psychologem a klientem, tak se zaručeně nic nemůže dít. Odbornost v určité části sezení může klientovi pomoci, ale myslím si, že právě vztah mezi nimi je to nejdůležitější, co vzniknout má, protože otevíráme spoustu niterných věcí. Kdybychom se necítili dobře, tak se nikdo z nás tomu druhému neotevře.

Vnímáš posledním rokem, že se prolamují ledy ohledně pohledu a pocitu nedůvěry směrem k psychologovi?

Obecně jsem toho názoru, že přístup člověka k psychologovi se výrazně zlepšil. Rozdílné názory se odvíjí také od generací a jejich pohledu na věc. Zajímavé je, že rozporuplné dojmy v nás přetrvávají. Lidé i přesto, že vědí, že o problémech a pocitech mohou diskutovat, tak si v sobě nosí vnitřní nejistotu. Při prvním setkání představuje pocit nejistoty a strachu naprosto přirozenou reakci. Vypovídá o tom, že nám záleží, aby sezení vyšlo, protože jsme se odhodlali. Je to pro nás velký krok do neznáma.

S projektem jsme začali před dvěma roky, v té době byla tabuizace veliká. Dnes, když řeknu, že jdu k psychologovi, tak je to vlastně v pořádku. Lidé si mohou najít různé organizace skrze sociální sítě a internet nebo zaslechnout příběhy veřejně známých lidí, kteří otevřeně mluví o návštěvě psychologů a terapeutů. Vznikají projekty, které jsou skvělé, například Nevypusť duši, kampaň Dobré nitro od Loono, Opatruj se od NUDZ (Národní ústav duševního zdraví). Ledy se prolamují a návštěva psychologa není již takové tabu.

Jak bys popsala viditelnou hranici, kdy je vhodné být jeden druhému psychologem a nevyhledat tak odbornou pomoc?

Lidé nám v poslední době často píšou, že se nacházejí v roli vrbičky, ale už vlastně neví, jak jejich blízkým dál pomoci. Když toto pocítíme, je dobré druhému reflektovat, že tady jsme a budeme pro něj, ale už nevíme, jak bychom mu poradili. Občas už to nevydržíme a jsme na toho druhého naštvaní nebo se s ním nechceme bavit, straníme se.

Přitom by třeba mohla pomoci jednoduchá otázka či konstatování, co pro něj můžeme udělat. Z mého pohledu je důležité druhého do ničeho nenutit. Neříkejme mu, co musí udělat, dávejme návrhy. Nabídněme mu pomoc a konkrétně vyjmenujme, kde ji může hledat, například stáhnout si aplikaci Nepanikař nebo navrhnout možnost zajít si k psychologovi, k psychiatrovi či k psychoterapeutovi. I když prvotní reakce může být odmítavá, většina lidí se nad návrhy zamyslí a ve chvíli, kdy si neví rady, si na ně vzpomene.

Jaké problémy u klientů pozoruješ četněji?

V poslední době řeším často prokrastinaci, úzkosti, depresivní nálady až deprese a tlak na výkon. Stále k nám přicházejí podměty a my máme pocit, že musíme být nejlepší, že musíme vědět, co máme dělat, že máme vše zpracovat a nic nám nemůže uniknout. Ovlivňuje nás i ideál sociálních sítí, kterému se chceme vyrovnat. Toto všechno nás bombarduje ze všech stran a zasahuje do naše sebevědomí a do porovnávání se s ostatními. A my nevíme, jak s nimi naložit.

Jaká negativa se v nás a na nás mohou promítnout v ohledu potlačování emocí?

Pokud se naučíme emoce dlouho potlačovat, jsou s námi delší dobu. Zvýší se jejich intenzita a my se jich začneme bát. Proč? Protože si s nimi nevíme rady. Jednoduchý příklad uvedu na cibuli. Existuje-li nějaká prvotní emoce a my si přidáváme další a další, najednou necítíme pouze prvotní emoci. Cítíme jich více a je jich na nás příliš. Snažíme se jim vyhýbat, více je potlačujeme a tím více se jich paradoxně bojíme. Tím pádem poté nevíme, jak s nimi pracovat a můžou nás ovlivňovat ve vztazích, v osobním životě, v pracovním životě a v dalších sférách.

Navazující opačná otázka. Jak by se lidé mohli naučit vysílat na povrch pozitivní emoce, pokud mají problém s jejich sdílením?

Doporučuji zpočátku projevit emoce směrem k sobě, pro nás v bezpečném prostředí. Sepsat si je, stoupnout si před zrcadlo a zkoušet je vyjadřovat způsobem pro nás příjemným. Poté je postupně kousek po kousku přenášet do dalších prostředí. Ale každý jsme jiný, nemusíme automaticky jásat, vyjadřovat emoce se dá různými způsoby. Z mého pohledu přijde vhod i komunikace, popsat, co cítím a s tím druhým emoce sdílet. Ovšem jen ve chvíli, kdy je popisovat chci a je mi to příjemné.

Do jaké míry je vhodné mít emoce pod kontrolou?

Přímo emoce mít pod kontrolou nemůžeme. Můžeme kontrolovat naše myšlenky a chování, které jim předcházejí. Z toho, jak se chováme, vychází naše přemýšlení, a to vede k emocím. Takže pokud někdo říká, mějte emoce pod kontrolou, tak to nejde.

Představuje zmírnění, zvýraznění, předstírání či maskování emocí stav patologie, nebo běžnou věc?

Určitě se mezi námi vyskytují poruchy osobnosti, kde už se tyto procesy patologickými stávají, ale to už zacházíme až do psychiatrie a klinické psychologie. Podle mého názoru existují hranice, kde je upravování emocí akceptovatelné, dokonce je pro nás v určité sociální situaci zdravé. V případě, pokud by se jednalo o extrémní zmírnění, zesilování nebo maskování hodně často a nedělalo by nám v mnoha situacích dobře, emoce bychom předstírali a šli proti sobě nebo se museli chovat jinak, než bychom chtěli, tak v tomto bodě bychom se ocitli za hranicí zdravého přístupu k emocím.

Emoce mohou mít odlišnou sílu v různém časovém úseku. Několikrát jsme se jistě setkali s afektem, náladou či vášní. Afekt je velmi specifický svojí intenzitou a rychlým odezněním. Lidé si často nepamatují, co řekli a dělají jako by se nic nestalo. Druhé straně však lidé s častými afekty mohou ubližovat.

Lze afektované stavy ovládat, pokud by člověk opravdu chtěl, nebo jsou až příliš spojené s našimi vrozenými povahovými rysy?

Když se s afektem naučíme pracovat, tak jej můžeme ovlivnit. Často se před ním objevuje mezera. Prostor, který můžeme využít nebo poznat, že na nás afekt přichází a cítíme to. Záleží na tom, jak jsme nastavení z rodiny, jak jsme vychovaní, co vidíme u rodičů, co vidíme okolo sebe každý den, kam chodíme do práce, jak se chovají lidé kolem nás. Afekty nám ukazují, že jsou emoce vážně rychlé.

Vyšší emoce – estetické, morální, intelektuální – představují specifickou kategorii emocí. Otázkou je, co na nich nese větší podíl, utvářený charakter, nebo do jisté míry vrozený temperament?

Domnívám se, že v dnešním komplexním světě má podíl na vyšších emocích jak charakter, tak temperament. Rozdělit by je snad ani nešlo. Z nejnovějších výzkum vyplývá, že temperament je vrozený, ale stále se upravuje a utváří během života. Sice nese na vyšších emocích prvotní podíl, ale poté je více a více utváří charakter. Ale opět toto téma může být individuální.

Velmi poutavá je Kognitivní teorie emocí. Jedná se o to, jak naše myšlení ovlivňuje naše emoce. Jak rozsáhlá náročnost a trénink se podle tebe skrývá za tímto procesem?

Já jsem účastnicí psychoterapeutického výcviku kognitivně-behaviorální terapie, který se zabývá právě i touto teorií jako jednou z mnohých. Procházíme pětiletým výcvikem, takže se za ním schovává dlouhá časová náročnost.

Například bludný kruh používaný v KBT terapii je založen na kognitivních teoriích, které jsou upravovány v rámci moderního světa. Neustále se točíme ve stejných vzorcích chování neboli začarovaném kruhu a nejde nám z nich vyjít ven.

Bludný kruh funguje tak, že si klient rozepíše myšlenky a představy, které má, chování, tělesné změny, které cítil, emoce a popisuje krátkodobé či dlouhodobé důsledky. Najednou se v začarovaném kruhu dotyčná osoba vyzná. Klienti mi poté říkají, že z nejistoty cítí jistotu a vědí, co se v nich odehrává a dokážou to popsat. Tudíž bych důležitost připsala kognici a myšlenkám, protože z nich vycházejí emoce.

Spojení hudba a paměť je ti velmi blízké. Co tě během studia na této dvojici zaujalo a v jakých domněnkách ses utvrdila?

Toto duo se mnou díky projektu od prvního ročníku psychologie pokračuje až po doktorské studium. Velmi mě fascinuje, jak nás hudba může ovlivnit v tom, co si zapamatujeme a co ne. Zaměřuji se na to, jestli poslech hudby na pozadí ovlivňuje množství zapamatovaných slov.

Cílem mých výzkumů je zjistit, zda existuje vztah mezi přítomností a nepřítomností hudby hrající na pozadí při zapamatování, znovuvybavení a množstvím námi zapamatovaných slov. Zajímá mě, zda má poslech hudby na stejném nebo změněném pozadí (kontextu) pozitivní, podporující nebo negativní, distrakční vliv na lidskou paměť, jelikož se předchozí výzkumy neshodují na jednom stanovisku. Prozatím nám ale nevyšlo nic, nezjistili jsme žádný statisticky významný rozdíl mezi jednotlivými podmínkami. Proto zkoumáme dál.

Projekt KPsychologovi se zaměřuje na různá témata, také na produktivitu. Lidé v dnešní napresované době chtějí stíhat několik zájmů zároveň. Co bys doporučila člověku, kterého naplňuje věnovat se více činnostem, ale tento přístup ho zavádí do nevyrovnaných a stresových situací?

Určitě si poskytnout čas pro sebe. Poznamenat si potřebný časový úsek do diáře a vyselektovat si jej pro nás nebo pro partnera, pro rodinu, pro přátele. V poslední době se na terapiích a v poradenství objevuje nešvar, že si čas pro sebe nedovolíme. Žijeme s představou, že stále musíme být v běhu, co když mi něco uteče, co když něco nestihnu. Najednou se zahltíme ještě více, než kdybychom toho dělali a zpracovávali málo. Neuškodí nám se občas zastavit a říct si stop, teď už jsem zahlcená. Nastavit si hranice a říct druhému, teď už ne, potřebuji chvilku pro sebe.

Počet zájemců o psychologii se každý rok pohybuje kolem jednoho tisíce.  Avšak ke studiu se dostane zpravidla kolem šesti desítek uchazečů. Přijímací zkoušky se zakládají na oborovém testu, kritickém myšlení, rovnicích, slovních úlohách a poté na většině univerzit dojde i na ústní pohovor, který však mnohdy bodově navazuje na první kolo.

Jaký je tvůj názor na takovýto výběr budoucích psychologů? Není to trochu málo pro tak specifickou profesi, pro kterou jsou důležité kvality jako například zvýšená emoční inteligence?

Měla jsem tu čest u přijímacího řízení sedět díky doktorskému studiu. V Brně dříve fungovaly pouze Testy studijních předpokladů. Hodně numerického myšlení, kritického myšlení a všeobecného rozhledu. K tomuto druhu testu se připojil oborový test, u kterého musel uchazeč dosáhnout určitého počtu bodů. V tomto případě se ke studiu dostali lidé, kteří do psychologie třeba nebyli tolik zapálení. Naštěstí už všude fungují i ústní pohovory, které zviditelní opravdové zájemce s předpoklady a v konečném výsledku je to vidět. Jak na bakalářských pracích, na praxích, tak i na aktivitách mimo školu, v podobě projektů.

Podle mého názoru by zájemci měli být vybráni procentuálně, většina uchazečů se trápí s Testy studijních předpokladů a v oborových testech vynikají. Kdyby se přijímací zkoušky na psychologii více zindividualizovaly, studovalo by ji by více zapálených studentů. Ale to je pouze můj osobní názor.

V čem spočívá důležitost a náročnost, pokud se chce psycholog vydat cestou kognitivně-behaviorální terapie?

Dobré je zmínit, že ne vždy je psychoterapeut psychologem. Do psychoterapeutického výcviku se mohou dostat jak psychologové nebo psychiatři, nebo lidé, kteří studovali sociální práci a obory blízké psychologii.

Také je vhodné zmínit, že neexistuje pouze jeden psychoterapeutický směr. Předpoklady na jejich účastníky se liší. Někde se vypracovávají testy, někde probíhají pohovory. Já jsem si vybrala KBT, kde musíme projít výběrovým řízením v podobě vypracování čtyř až pěti testů a podrobného rozebrání svého života od dětství až po současnost. Předpokladem je také to, zda se chce člověk terapii opravdu věnovat a má ji kde provozovat. Podle těchto parametrů se vybírají vhodní jedinci.

Pětiletý psychoterapeutický výcvik si musí účastník hradit sám a není to nejlevnější záležitost. Do výsledné částky se promítá vlastní terapie, supervize, cesty na výcvik, ubytování, strava a každoroční poplatky za samotný výcvik. To vše se poté projevuje i na ceně sezení u terapeuta, což řada z nás neví.

Snažíš se dávat důraz na boření mýtů a určitých stereotypů. Jaký mýtus tě nejvíce pobavil?

Určitě všichni známe historku o vševědoucnosti psychologů.  Když mě někdo potká a zeptá se mě, jestli už o něm všechno vím a mám ho zanalyzovaného a jestli ho v průběhu našeho rozhovoru nepřetržitě analyzuji. Jestli už znám jeho nejniternější věci, které v životě řeší a mám v hlavě složku, do které si přikládám další informace o něm.

Otázka na téma měsíce: Probuzení

Zájem o tvůj projekt stoupnul s příchodem silné covidové doby. Zpozorovala jsi, že se v lidech, se kterými jsi byla skrze psychologické poradenství v kontaktu, probudilo něco, čeho si dříve nevšímali?

Díky tomu, že jsme měli více času na sebe, tak jsme měli více času přemýšlet. A ty myšlenky vedly k emocím, které jsme dříve potlačovali. Dříve jsme se také vyhýbali problémům tím, že jsme měli co dělat. Najednou jsme se zastavili a věděli jsme, že jsme pouze sami se sebou. Kvůli omezené svobodě se to mohlo i prohloubit. Takže si myslím, že jsme se probudili v uvědomění, že neexistuje pouze fyzické zdraví, ale je tady s námi i duševní zdraví, o které se musíme starat.

KPsychologovi

Instagram

Fotografie: Pavla Melenová, Lucie Bašniarová