#blogerky  #blogování 

Patří k restartu bolest? Musí nás prvně něco zabolet, abychom se k restartu odvážili? Asi ano. Někdy je důležité ze sebe vše setřást a začít od začátku.


Co (pro mě) znamená restart? Jak ho prožít správně?

Verča (Ztracena v Praze)

Restart. Co to vlastně znamená? Slovník cizích slov ho vysvětluje jako „nový začátek, opětovné spuštění“, autoři knihy Restart: Průvodce podnikatelským minimalismem Jason Fried & David H. Hansson ho považují v mnoha případech za naprosto nepostradatelný.

Jak to mám já? Přemýšlím někdy o restartu? Prožila jsem si ho někdy? Co je k němu potřeba? Zvládne ho každý? Měl by mít každý od času aspoň malý restart? 

Když jsem tohle téma dostala ke zpracování, nechyběla slova „myslím, že se to k tobě perfektně hodí“. A vlastně proč ne? Prvně jsem se stěhovala, a díky tomu se dostala ze spárů minulosti. Minulosti, která není zrovna naplněná slunečními paprsky. Ale bez deště není duha. Tak to říkají motivační knihy, ne? A vlastně je to pravda. 

V roce 2020 jsem tedy zažila první stěhování. Předtím jsem k tomu neměla moc předpoklady. Nebo spíš možnost? Peníze, strach, sentiment. Takovej koktejl všeho. Ale já si to nevyčítám. Díky tomu jsem našla krásnej byt v části Prahy, kterou miluju. Hned po první návštěvě se mi byt líbil. A líbí se mi doteď. A všem ostatním taky. A to mě těší. Předtím jsem sice bydlela v baráku, ale to fakt neznamená, že to tam vypadalo hezky. Lidé mají bláznivou představu, že všechny baráky jsou krásný a moderní. Ne, tak to fakt není. Některý jsou hnusný, komunistický a naprosto nereprezentovatelný. Takže já jsem hrozně ráda, že teď žiju v naprosto nádherném prostředí. Všechno tady není dokonalý, ale o tom to vůbec není. 

Teď se přiznám. Já jsem si myslela, že se odstěhováním všechno změní. Ale nebylo to tak. Nezačala jsem víc pracovat, víc žít, víc si užívat života. Kupodivu se stal opak. Jsem smutnější. Už tak 5 měsíců s tím bojuju. Někdy víc a někdy míň. Docela dost jsem toho nabrečela, a přitom já moc nebrečím. It’s not my thing. Pláč je hrozně vyčerpávající. Jenže… Někdy je prostě potřeba. Přiznat si vlastní nepohodu je zdravé. Mělo by k tomu docházet. Nehrát si jen na drsňáka, co má vše na háku. Pamatuju si, jak mi můj bývalý přítel „vyčítal“, že neumím dát najevo smutek. Měl pravdu. Smutek se převléká za naštvanost. Je to jeho nejoblíbenější kostým. Občas vystrčil růžky. Asi pro zábavu. 

Teď si však řekl, že už ho nebaví být něčím, čím není. Ten můj smutek jde asi s dobou, kdy se lidé za své emoce nestydí. Na sociálních sítích se hodně bojuje za otevřenost. Duševní otevřenost, chcete-li. Já jsem sice otevřená lidem, ale asi ne sobě. Protože jsem žila v nepříjemném prostředí, chtěla jsem dělat, že ne. Nechápejte mě špatně. Já jsem si stěžovala pořád. Někdy mi bylo i líto mých kamarádů. Ale vnitřně jsem to neprožívala. Jenže to byla obranná reakce. Já bych se jinak asi zbláznila. 

Teď už si to přiznat můžu. Mám prostor. Nemusím se skrývat a na něco hrát. A o tom přesně je můj restart. Víc prožívat emoce (ale nepřehánět to). Umět s nimi lépe pracovat. Dokázat je analyzovat a smířit se, že je prožívám. Vím, že jsem silná. Nikdy jsem se nepovažovala za slabého člověka. Všechno v mém životě mě dobře vymodelovalo. A já jsem ráda, že jsem taková, jaká jsem. Mám super kamarády, hrozně si jich vážím. Dodávají mi sílu, sebevědomí, radost a potěšení. Jsem pyšná na jejich výsledky. Na jejich volby. No aspoň převážně. Haha. 

V roce 2021 chci převzít otěže nad svojí hlavou. Chci si přidat zajímavou práci, která mě posune dál. Chci víc věřit ve své pracovní výsledky. Chci svému tělu dodávat pohyb. Ráda bych vydělávala více peněz. Chci šetřit. Nechci kupovat nadbytek věcí. Chci se nechat očkovat. Chci víc mezi lidi. Tancovat, muchlovat se, malovat se.

Restart nemusí vždy znamenat překopat celý život. Někdy stačí dva krůčky. Někdy to připomíná maraton. Ale není to souboj s ostatními. Nemusíte se kvůli svému restartu začít nenávidět. Chraň bůh! Život si máte aspoň trochu užívat. Ne si vyčítat pomalý pokrok. Nejvíc se brzdíme my. Myslíme si, že jde všechno hned. Ale nejde! Nikdo není ze dne na den takový, jaký chce být. Zeptejte se kohokoliv, co něco dokázal. Trvá to x pádů, než nastane výstřel. A on to vlastně výstřel není, že jo. Je to jako hubnutí. Přijde vám, že k žádné změně nedošlo, a pak se podíváte na fotky a čumíte. To je stejné u koníčku, práce, učení. Krůček po krůčku. Krok dozadu, možná dva. 

ROK 2021. Věřím, že k restartu dojde. Dochází k němu právě teď, když píšu. Proč? Protože vypsat se ze svých strastí je to nejlepší, co můžete udělat. Nemusíte mít blog. Pište si do deníčku, wordu, poznámek v telefonu. Co chcete dělat, co vás brzdí, těší, motivuje, trápí. Po roce se budete divit, jak jiný přístup máte. A možná ne. Možná budete na stejném místě. Kdo říká, že se teď máte špatně? Možná jste svého vnitřního klidu už dosáhli. A to je super. A když se po roce cítíte „hůř“? Co s tím můžete dělat? Co vám způsobuje váš smutek? Možná máte v životě toxické lidi. Zbavte se jich. A když to není možné, povzneste se. Poučte se z jejich chování. Mějte je jako odstrašující příklad toho, jak se chovat nechcete. Hlavně to řešte. Nedrťte se. Ničemu to neprospěje.


Verča a Ztracena v Praze

Je to mladé děvče z Prahy, které neví, co si dřív vybrat. Bude drsná nebo milá? Kamarádská nebo povýšená? Budeme doufat, že snad jen to dobré. Na blogu se zabývá tipy, triky recenzemi a úvahami. V jedné chvíli píše o seriálech na Netflixu, v druhé o tom, proč ji nebaví moderní influenceři. Také vám poradí, jakou kosmetickou novinku se vyplatí pořídit nebo co číst. Chce obsáhnout vše, co jí zrovna krouží v mozku. Někdy je toho ale moc. Kde začít? Vy si přečtěte článek, který napsala na StyleBrunch a ona? To už necháme na ní.