Sedím v Uberu a jedu domů. Je 11 hodin ráno 21. prosince a já mám na sobě černou koženou čepici s kšiltem, velký černý brýle a na klíně držím krabici s dortem, na které leží kytice růží, která vypadá stejně zbědovaně, jako já se cítím. Řidič pochopil z mého výrazu a ochraptělého hlasu, že by mohl svou latinskoamerickou hudbu, která se linula z rádia, trochu utišit. Zabručela jsem mu něco jako díky. Sama nevím. Chci spát, chci aby mi zabral prášek, který jsem si před cestou dala, a hlavně už chci být doma. Aneb není nad to vstoupit do nového roku života s pořádnou kocovinou.
Vždyť jsem toho zase tolik neměla…
Pamatuju si časy, kdy jsem míchala šampaňský, whiskey, gin a víno dohromady… dobře tehdy jsem druhý den ráno také myslela, že umřu, tak jinak.. pamatuju si časy, kdy jsem vypila přinejmenším stejné množství alkoholu jako dnes a možná i o pár skleniček whiskey víc a bylo mi druhý den lépe. Nic, co by mě zastavilo v tom, jít druhý den do školy třeba. Dneska je mi jasný, že budu nepoužitelná, tulit se ke kocourovi a slintat mu do kožichu při nějaké pohádce. Je to fakt tak, že stárnu?
No jako, vzhledem k tomu, že jsem si ve tři hodiny ráno připíjela na to, že mám narozeniny a že mi je 23, tak asi stárnu. Ale vždyť to přeci není žádnej věk tohle, mám tolik starších přátel, kteří jsou již v té druhé polovině dvacítky (tj. 25+) a žádné takové změny nepozorují. Možná to je hodně v hlavě.
Můj tatínek vždycky říká, že člověk může být jen tak starý, jak se cítí. A já poslední dva tři roky dělala, jako bych byla žena po třicítce.
Přišlo to v prváku na vejšce – hned po maturitě jsem se odstěhovala do svého bytu (i když jsem 2x do týdne a víkendy ještě stejně dělala nájezdy na maminky lednici), takže jsem musela řešit věci jako třeba, že toaleťák nebo jar se sám doma neobjevuje a tak. K tomu jsem částečně pracovala mezi staršíma ženskejma jako hospodářka na základní škole. A aby toho nebylo málo našla jsem si první dospěláckej vztah s mužem se kterým jsme začali bydlet. Najednou jsem se sama hodila do dospěláckého světa ve kterém jsem se trochu topila, ale odmítala to na sobě dát znát. Přes noc jsem se změnila z volnomyšlenkářské, trochu sex, alkohol a rocknroll do ženy, co je business casual, dobrá hospodyňka a má trochu krizi v tom, že neví, co by měla poslouchat. Toto kóma trvalo od mých dvaceti do dva-a-dvaceti. Letos mi došlo, že to tak přeci nejde.
Protože jsem se dostala do věku, kdy si na svůj věk stěžuju. Což je doba těsně předtím než žena bude pokládat za zcela nevhodné svůj věk vůbec zmiňovat.
Na začátku tohoto roku jsem se seznámila s holkama z podcastu Ještě jednu, prosím. Seděli jsme společně v Plečniku (bez Verči) a já si začala uvědomovat, kolik mi vlastně je. Člověku to nedojde, dokud není nejstarší u stolu.
A najednou jsem se přistihla říkat věci jako, „správná podprsenka měla dokonce na přehlídce v rámci veletrhu jako jediná modelky s křivkama… jasný, dneska už je to normální, ale někdy v roce 2011 to byla ještě rarita, jó to byl taky ještě svět bez influencerů…“
Vlastně kdykoliv jsem chtěla někomu něco vyprávět, všechno to byly vzpomínky staré tři roky, jako kdybych už ani nežila. A tak mě přeci jen ten paprsek rocknrollu opět osvítil a já začínám pomalu zase žít. Ale obávám se že neumím stárnout.
Moje nejoblíbenější francouzska Caroline de Maigret teď vydala knihu Older, but better, but older. Ten název se mi moc líbí a musím si jí přečíst. Snad mi najdu útěchu u své oblíbené ikony.
Když nad tím tak přemýšlím, vlastně jsem se nikdy neuměla chovat na svůj věk. Během dospívání jsem chodila na akce, kde jsem byla vždy ta nejmladší a chodila do podniků, kde jsem se bavila se staršími lidmi, muži.. Najednou přišel zlom, již nejsem ta nejmladší, ale ani nejstarší a nějak plavu v tom, co bych měla dělat. Vím, že nad vším moc přemýšlím, ale nějaký malý návod by se hodil.
NEjvětší problém je, že se celá naše generace neumí nějak chovat na svůj věk. Nikdo neví, jak se to dělá nebo jak by to mělo vypadat. Co se vlastně za tím skrývá. Holky se ve třinácti líčí na pětadvacet a jejich cílem je být jako jejich hvězdy na instagramu, kterým je třeba osmadvacet. Těžko už rozeznáte kolik komu je, ale dokud to každému vyhovuje, tak o tom žádná. Ale osobně bych dala každému tip – nesnažte se předčasně stárnout. Zkusila jsem si to, nic moc, snažím se zase vrátit tak nějak do svého věku. Neopakujte chyby, co dělali jiní. Na všechno je času dost.
Asi bych si měla najít nějaká pozitiva v tom, že mi je 23. Jen ještě nevím, která to jsou. Rozhodně to není, že bych se už naučila vyrovnávat s kocovinou. Nebo že bych si uměla vybírat muže. Celkově jsem ve vztazích čím dál tím více zmatená. A vlastně ve všem, co se týče osobního života.
Nechala jsem si ale vytetovat tři tečky na zápěstí. Jako symbol toho, že jsem si našla své místo v životě. Jen ještě nevím, jak to místo využít…
Ale to vlastně teď už vůbec nevadí. Protože ulehám do peřin a hlavu bořím do měkkého kožíšku kocoura, který tiše přede.
A tak už v duchu myslím na nové kocoviny a večery v cizí společnosti. Vítej číslo 23.
