Na prvním místě je asi důležité uvědomit si rozdíl mezi feminismem v minulosti a tím moderním. Zatímco před sto lety byly jeho symbolem sufražetky, dnes je tomu úplně jinak.
Ženy tehdejší doby bojovaly za právo volit a studovat, právo, o kterém dnes nikdo nepochybuje, dnešní gendrová nerovnost je mnohem méně nápadná, ale o to hlouběji zakořeněná.
Doba se tedy nepochybně změnila. A to nahrává lidem, kteří používají starý dobrý argument: Však se podívej, jak to chodilo před šedesáti lety, a nestěžuj si! Vlastně si vůbec nejsem jistá, co od podobných tvrzení očekávají… Že si řekneme A jo! Vždyť už máme volební právo a smíme nosit kalhoty? Takže je vlastně všechno úplně v pořádku, nerovnost platů, horší zdravotní péče, diskriminace na základě pohlaví…, protože díky bohu, máme volební právo a džíny!
Osobně si myslím, že posuzování jakýchkoliv lidských hodnot na základě toho, co bylo v minulosti, nemůže nikdy fungovat. To bychom dnes také mohli říct, že máme být vděční za jakoukoliv demokracii, ať už jsou v ní díry nebo ne, a že oko za oko sice bylo špatné, ale přeci jen: jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.
Mimo to, když někde zmíníte, že jste feministka/feminista, je toto slovo zatěžkané obrovským množstvím stereotypů. Hodně lidem tak automaticky na mysli vytane žena se spoustou komplexů (určitě se takové najdou, ale je dobré se zamyslet nad tím, odkud mnoho z těchto feministických komplexů pramení, nechci být podbízivá, ale frustrace a pocit méněcennosti, kterým jsou ženy v určitých situacích vystaveny, taky může sehrát svoji roli), ve sporťáckém oblečení a nejlépe i s lehkým knírem. Skutečnost, že můžeme nosit podpatky, rtěnky a být s muži v pohodě, přitom ale nezapomínat bojovat za svá práva, je asi příliš komplikovaná představa. A že bychom zapomínat neměly! Co třeba tolik propíraná rovnost platů, lékařská péče (stále platí řada lékařských poznatků ověřených pouze na mužích), starost o domácnost… a mimochodem věděli jste, že v americké ústavě dodnes není článek, který by znemožňoval diskriminaci na základě pohlaví?
Prosím uvědomme si, jak nesmyslné jsou genderové role. Jak říká Chimamanda Ngozi Adichie To, že jsi děvče, není žádný důvod, vůbec žádný.
Je mi jasné, že začít nad tímto problémem přemýšlet i z jiné perspektivy není lehké. Mnoho šovinistický představ a „pravidel“ je totiž zakořeněno i hluboko v jazyce jako takovém. Než se vdáš, tak se to zahojí. Protože přeci součástí života každé ženy jsou vdavky! Nechápejte mě prosím zle, proti konceptu manželství jako takovému nic nemám (až na tu hloupost s příjmením: ne jenom, že bychom si měly vzít jméno manžela a naše děti jakbysmet, ale pro jistotu máme na konci jména –ová, které nám může při každém podpisu do nekonečna připomínat staré dobré časy, kdy byly ženy majetkem mužů), naopak, rozumím tomu, že pro některé lidi je velice důležité k někomu oficiálně patřit. Měli bychom si ale dávat pozor na rozdíl mezi tím k někomu patřit a někomu patřit. Tím, že se žena vdá (i v tomto výrazu je vidět dřívější rozdělení rolí mužů a žen, my se vdáváme – jsme někomu vydávány, už za nás nenese zodpovědnost otec, ale manžel), nikomu neslibuje (ani muži, ani háklivé tchýni), že o něj bude pečovat v tom slova smyslu, že přijde po osmi hodinách z práce, vypere, navaří a uklidí.
V zápalu emancipace bychom ale také neměly zapomínat na tzv. feminismus light. Dle mého názoru tak trochu maskovaný šovinismus, kterým se paradoxně často ohání hlavně ženy. Tato filozofie se vyznačuje myšlenkami typu: Muž je hlava a žena krk nebo Žena tahá za nitky, takže je vlastně u moci ona. To je ale obrovská hloupost. Nepotřebujeme tahat za nitky, být něčím krkem (světe div se i my můžeme být hlavou), protože v téhle situaci jsou jen dva póly. Buď moc, např. politickou, máte, nebo ne a je jedno, jak to pojmenujete. Pro lidi, pro které je takové vnímání skutečnosti v pořádku, je patrně představa samostatné schopné ženy zvrácená sama o sobě. Nepotřebujeme, aby k nám muži byli laskaví a shovívaví, potřebujeme, aby s námi jednali jako se sobě rovnými.
Pamatujme proto, že feminismus není synonymem pro zavrhnutí ženskosti, naopak je znakem ženské sebeúcty. Můžeme nosit podpatky a hodinu se líčit, protože, ať je to jakkoliv nepředstavitelné, děláme to pro sebe (alespoň bychom tedy měly).
Ne všechny jsme ale takové. Stejně jako je nesmyslné ženy tlačit do toho, aby se vzdaly módy a make-upu ve prospěch feminismu, je důležité nenutit je k tomu, aby podobné věci ve prospěch představy o sebevědomých ženách a rozdělení genderových rolí milovaly.
Tak prosím nechme konečně plavat všechny hloupé představy o feministkách a ženách obecně a raději poslouchejme, co a proč chtějí.
V tomto článku jsem hodně vycházela z knih nigerijské spisovatelky Chimamandy Ngozi Adichie, takže pokud toto téma někoho zajímá, vřele doporučuji.
