Odmalička jsem moc ráda poslouchala písně Karla Kryla, které měly krom krásné melodie především hluboká sdělení, verše po kterých mi někdy šel až mráz po zádech. Celá naše rodina byla a je silně protikomunistická, takže Kryl, Hutka, Merta, to byli autoři písní, které jsem doma slýchávala a sama si k nim našla vztah. Čím jsem byla starší, tak jsem četla jejich životopisy a často brečela nad osudy těchto umělců…A přes ně jsem se dostala ke skupině spisovatelů, vězněných spisovatelů. Měli se zmiňovanými zpěváky mnohé společné. Jedni sice chtěli zpívat, druzí psát, ale spojovala je touha projevit své názory a sdělit je světu, bohužel jim to bylo zakazováno a trestáno strašnými tresty. Dělo se tak v dobách předválečných, poválečných, za dob socialismu…co je ovšem smutné, děje se to dodnes a poměrně ve velkém. Kolik lidí o tom ale ví? Zajímá to vůbec někoho? Myslím, že by mělo a proto jsem se rozhodla k dnešnímu dni napsat článek, který aspoň trochu přiblíží to, co se dělo a bohužel stále děje když někdo napíše svůj vlastní názor, který je někomu „nepohodlný…“

Začneme roky 1945 – 1948 

V této době spisovatelé navazovali na předválečnou literaturu, ale když se začala objevovat různá omezení, začala literatura směřovat k tzv. socialistickému realismu. Právě v této době začali odcházet do exilu první spisovatelé, jako např. Josef Mulhberger. V tomto období se literáti a především potom básníci snažili vyjádřit bolest a hrůzu 2.sv.války, s touhou aby se nic takového již nikdy neopakovalo (např.František R. Kraus) . Z prózy s válečnou tématikou jsou zajímavá například díla Němá barikáda Jana Drdy nebo Muži jdou ve tmě Jiřího Marka. V r.1946 svolal Syndykát českých spisovatelů sjezd, na kterém se objevilo téma vztahů politiky a literatury. V projevu se vyjádřil prezident Edvard Beneš tak, že to i vypadalo, že je pro svobodu slova, ale příslib že ji bude podporovat nevyjádřil. Naopak sjezd převážil názor, že spisovatelé mají spolupracovat s národem a pomoci budovat stát.

 Po roce 1946 přibývají obavy, zda je cesta, kterou se náš národ ubírá ta správná.

 V roce 1948 došlo k „vítězství pracujícího lidu“, mnoho autorů bylo rázem zakázáno, byli stahovaní z knihoven a to především z univerzitních. Západní vzory byli nahrazováni novými, sovětskými. Rušily se knihovny, hlavně klášterní. Nezáleželo už na kvalitě literatury, ale na socialistické morálce. Na přelomu let 1948-1949 došlo k vytvoření Svazu českých spisovatelů, do kterého se dalo dostat výběrovým řízením, kterým neprošel např. Jaroslav Seifert nebo Karel Teige. Jedním z „výsledků“ byla akce Pracující do literatury, kde měli pracující lidé, nikoliv spisovatelé nahradit „buržoazní spisovatele“. Katolická literatura byla již naprosto zakázána a její autoři odešli do exilu nebo byli vězněni (např. Jan Zahradníček, F.D. Merth). Samizdatová literatura téměř neexistovala, protože za ní byli extrémní tresty ( až trest smrti). Vytvářel ji například Vratislav Effnberger. Spisovatelé kteří nesměli publikovat, psali tzv. do šuplíku a jejich díla byla vydána po roce 1968, 1989, některá nebyla vydána dodnes.

Po letech, v roce 1956 již tři roky po Stalinově smrti, se na sjezdu československých spisovatelů vyjádřili někteří jedinci k problému cenzury. Nepožadovali její zrušení, ale pouze uvolnění. J. Seifert se coby předseda svazu dokonce zastal vězněných literátů, další kdo odvážně vystoupil byl František Hrubín. V období let 1956 – 1968 vznikla celá řada časopisů a novin, které byly však po roce 1968 zase zakázány. Například časopis Květen, ten by zakázán již roku 1959. Autoři tohoto plátku se snažili zobrazovat „pravdivou zkušenost denního života“, prosadili se zde jak básníci (např. M.Holub, J.Brukner), tak i prozaici (např. L.Fuks, I.Klíma, L.Vaculík) a další.

 V Praze poté od roku 1964 řídil Literární noviny Milan Jungmann, který se pokusil z nich udělat skutečné literární noviny. V té době do nich přispíval mj. Ivan Klíma, Milan Kundera, Karel Kosík. Postupně se opět začala překládat díla cizí a to nejen socialistická, do literatury se vraceli pomalu i věznění spisovatelé jako např. F.Křelina, K.Pecka, V.Renč, B.Fučík, B.Hraba, F.Halas, V.Kaplický a další. Sice nemohli stále veřejně publikovat, ale vycházeli jim aspoň tzv .úvahy. Postupně se začala prosazovat i mladší generace jako byl J.Škvorecký, A.Lustig, I.Klíma, J.Otčenášek atd. Jejich častými tématy je válka, ne však z pozice hrdinů, ale z pohledů obyčejných lidí, často židů.

 Po srpnu 1968 začalo opět docházet k obnovování cenzury, sice ne oficiálně, ale i tak každé dílo muselo projít schválením.

 V srpnu roku 1969 vyšla petice Deset bodů, jejímiž autory byl Václav Havel a Ludvík Vaculík. Poté co vyšlo ještě několik takových petic, byli jejich autoři perzekvováni a postupně byly zakázány všechny literární časopisy. Situace v Čechách a na Moravě probíhala odlišně od Slovenska, kde normalizace probíhala mírnější formou. Spisovatelé kteří odešli do zahraničí, měli mnohem lepší situaci než v r.1948. V r.1968 by již západ připraven slyšet, co se děje v zemích socialistického bloku.

 Již v r.1971 vzniklo nakladatelství Sixty-EightPubishers (založené J.Škvoreckým a jeho ženou) nebo Index v Kolíně nad Rýnem, který založil Adolf Muller a Bedřich Utitz. Daniel Strož založil v Mnichově nakladatelství Poezie mimo domov. Poté ve 2.polovině 80.let bylo v Německu založeno Dokumentační středisko československé nezávislé literatury.  Pojítky mezi těmito centry se staly také rozhlasové stanice Hlas Ameriky nebo Svobodná Evropa. Zákazy se v podstatě až do převratu nijak nezměnily.

Máme tedy za sebou několik zásadních okamžiků historie, pojďme se teď zaměřit přímo na konkrétní autory.

 Nejznámější čeští věznění spisovatelé

Václav Havel

Jeden z nejznámějších vězněných spisovatelů je bezpochyby právě V.Havel. V roce 1978 založil Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, za což byl následující rok zatčen a 4,5 roku vězněn. Ve vězení psal dopisy své žene Olze, které vyšly v r.1983 knižně a staly se tak jedním z nejčtenějších děl českého dramatika a prvního českého prezidenta.

 Ivan Martin Jirous 

 Jeho nejznámější dílo „Magorovy labutí písně“, vznikalo vskutku originálním způsobem. Jirous byl vězněn ve Valdickém vězení, odkud jeho básně do připravované sbírky putovaly ven. A to tak, že motáky s básněmi předával Jirousův spoluvězeň Jiří Gruntorád Daně Němcové, jedné z prvních signatářek Charty 77, francouzským polibkem. 

 Mezi další slavné vězněné spisovatele bezpochybně patří  Karel May, autor Vinnetua nebo také Paul Verlain, prokletý básník, který byl vězněn pro sodomii. 

 Kvůli komunistickému režimu je seznam českých vězněných spisovatelů velice obsáhlý.

 V roce 1960 vznikl v rámci PEN klubu „ International PEN´S Writers in Prison Committee -výbor pro uvězněné spisovatele.

 Po založení bylo cílem potlačit věznění spisovatelů a násilné umlčování jejich projevu.  

 V současné době výbor monitoruje kolem tisícovky spisovatelů, žurnalistů a publicistů, kteří jsou i v této době za své projevy mučeni, vězněni a v nejhorších případech i popravováni. Dvakrát ročně publikuje Case list zprávu o násilí páchaném na spisovatelích.

V České republice působí Výbor pro vězněné spisovatele Českého centra Mezinárodního PEN klubu. V rámci PEN klubu vychází tzv. Knihovnička, jež vydává tituly autorů, kteří ve svých zemích nesmějí publikovat. Jako například kubánský básník Jorge Olivera či čínský autor Liou Siao Po – ten byl v r.2010 i přes protesty čínské vlády oceněn Nobelovou cenou míru. Z vězení byl propuštěn až kvůli vážné nemoci, které nakonec podlehl. Po jeho smrti se po celém světě vzedmula mohutná vlna protestů.

 Stále se to děje? 

 My sice žijeme v zemi, kde má demokracie (snad) ještě hlavní slovo. Ale jsou země, kde jsou spisovatelé stále za svá díla vězněni, pronásledováni, týráni… 

 Nejhůř dopadá Turecko, tam bylo k roku 2017 vězněno na 253 novinářů. 

 Jednou z nich je Zehra Dogan – novinářka a aktivistka byla odsouzená k 17 měsícům za mřížemi proto, že svým obrazem a článkem upozornila na poměry vládnoucí ve městě Nusaybin převážně obydleném Kurdy. Zehra na internetu sdílela fotku, jejíž atmosféru vylíčila prostřednictvím osudu malého chlapce, který komentuje nesnesitelnou situaci a bezmoc. Její článek byl označen za teroristickou propagandu.

Ramon Esono Ebalé z Rovníkové Guineje je karikaturista publikující pod pseudonymem Jamon y Queso. Má blog a vydal komiks, jehož hlavní hrdina je nápadně podobný jeho prezidentovi Obiangovi. Ve svých karikaturách často upozorňoval na porušování lidských práv a sociální nerovnosti v zemi. V září 2017 byl zatčen za údajné falšování peněz a další  vykonstruovaná obvinění se jen sypaly.

 Razan Zaitouneh, syrská aktivistka, spisovatelka a blogerka, spoluzaložila „Dokumentační centrum násilí“, cílem kterého je dokumentovat násilí na všech stranách válečného běsnění. Je nositelkou ceny za lidská práva. Od r.2001 se zasazovala za politické zajatce v Sýrii, jako právnička, aktivistka či žurnalistka. Načež byla ona i její kolegové pronásledováni a bylo jim vyhrožováno zatčením, proto uprchli do Dumy. Tam Razan nadále pokračovala ve svých aktivitách, po městě chodila bez hidžábu, neboť věřila, že narodit se v Sýrii ještě neznamená být automaticky muslimkou a přizpůsobovat se pravidlům, které režim diktuje. V prosinci 2013 byla Razan spolu s manželem a dvěma kolegy unesena skupinou ozbrojených mužů.

 Dosud je nezvěstná, panovala podezření že žije v zajetí islamistické skupiny, která tehdy Dumu držela pod dohledem. Postupem let je však pravděpodobné, že je Razan již po smrti.

 Nguyen Ngoc Nhu Quynh, je vietnamská blogerka a kritička vlády, známá pod pseudonymem Me Nam („Matka Houba“). Me Nam byla zatčena poté, co šla do vězení navštívit neprávem vězněného politického aktivistu. Tam byla okamžitě zadržena, zatčena a byla na ni uvalena vazba. Me Nam je známá psaním o poměrech panujících ve Vietnamu, o lidských právech a ekologii.

 Po zatčení její desetiletá dcera psala dopis první dámě Spojených států amerických Melanii Trump s prosbou o pomoc. Me Nam byla odsouzena k deseti letům za mřížemi, poté, co byla shledána vinnou za zveřejňování propagandy proti státu. Nakonec byla po roce propuštěna a vyhoštěna. S rodinou našla útočiště právě ve Spojených státech amerických.

 Závěrem… 

 Těchto několik osobností, vězněných za to, že píší něco, co se nelíbí režimu, moc lidí asi ani nezná. Myslím si, že je to velice vážné téma, minimálně k zamyšlení. Jak je možné že i v této době, kdy si v podstatě děláme co chceme, v jiných zemích unáší, vězní i popravují nevinné lidi?

Změní se to někdy? Těžko říct… My máme štěstí, že máme již nějakou tu svobodu slova, ale v zemích s režimem jako Čína, Vietnam, arabské země, tam se obávám, že se tohle minimálně ještě desítky, spíše stovky let nezmění…

 Najděte si tedy chvilku, kupte si knihu od autora, který upozorňuje na hrůzy, které se dějí v jeho zemi. Je to doklad toho, že my, i když si často stěžujeme, tak se tu nemáme nakonec úplně špatně. Možná že právě autor knihy, kterou začnete číst pro ni položil život…