Jak nemít názor

Zveřejněno 13. 11. 2019

U budovy Národního muzea v Praze můžete vlézt do takové bedny od Českého Rozhlasu a poslechnout si tak zprávy ze všech událostí, co se staly od roku 1989 do 2019. Počínaje demonstracemi, umrtí Karla Kryla, privatizace, přes návštěvu Václava Havla v Bílém domě,  povodně, vítězství v hokeji, popálení malé Natálky, zlato Sáblíková, Kvitové, amnestii Václava Klause, zvolení Zemana, amnestie Kájínkovi, zvolení Babiše až po demonstrace na Letné a samozřejmě mnoho dalšího mezi tím. Je to zvláštní pocit mít to všechno takhle v rozpětí několika minut. 

Ještě před rokem bych tu psala článek „A vy nejste nasraní?“ a nebála bych se vůbec takového vulgarismu, protože pouze ten by byl úměrný k mým emocím a v takovém případě se holt nedá nic jiného dělat.

Pořád jsem naštvaná. Pořád jsem nasraná. Jenže v posledních dnech čtu pouze titulky a říkám si, ne, dneska ne. 

Jsem otupělá? Strkám hlavu do písku nebo jen unavená?

Vždycky jsem zaujímala různé postoje za kterými jsem si stála a debatovala o nich na určité úrovni. Vždycky jsem byla zapálená pro věc, která se mi zdála důležitá a vždycky jsem si zakládala na určitých názorech a ráda je diskutovala s lidmi (se kterými to bylo možné a kteří byli ochotni skutečně diskutovat).  

Ovšem od roku 2016 to ale už nebyla takové legrace. Šlo do tuhého a takové diskuze se začaly strhávat příliš do extrémů. Sociální sítě jako twitter a facebook se staly válečným polem a společnost se začala více a více rozdělovat na dvě skupiny. A rok od roku jsem začala pochybovat o obou těchto skupinách, protože ačkoliv jsem sama liberál, nepřišlo mi mnohdy správné ani jednání té straně mne bližší, jelikož i ta tomuto společenskému rozdělování příliš nepřispívala. 

Všichni víme, co se děje. Ne jen u nás, ale i ve světě. Trump, Babiš, Brexit, odstupování od Pařížské dohody,… to všechno se nám děje pod nosem. A ještě si teď necháme rozebrat naše státní zásoby drahých kovů, protože stát je jako firma a takové firma v konkurzu to prostě dělá taky. A najednou ta nutnost být informována co se děje a mít názor začíná být ubíjející a frustrující.

Mohla bych se rozčilovat o zaslepení, nespravedlnosti a nerovnosti. Jenže většina mého vzteku by musela být směřována ne jen na lidi, kteří to mají na svědomí, ale i na mé přátele v mém okolí, kteří se o to nezajímají. Jim bych řekla že ignorance není nevinnost a nakonec bych s nimi snad ani nechtěla mluvit v domění, že jsem nadřazenější. 

Vztek je dobrý. V něčem. Správný vztek je jako palivo, které v nás vzbudí touhu po změně. Nemotivuje nás to, abychom podepisovali petice, abychom se více angažovali a plnili své občanské povinnosti. Jenže když je takový vztek jen a jen přiživován a vztekem to pouze končí, nic dobrého z toho vzejít nemůže.  

Nebo jinak řečeno, když někomu budeme pochlebovat online a nebo se s někým se hádat, nebude to mít takový účinek jako když využijeme náš čas a energii tak, že se více vzděláme na dané téma a uděláme něco jinak i jinde než na obrazovce našich telefonů. 

Když v poslední době vidím nějaký urážlivý komentář, rasistický, homofóbní, populistický nebo jiný, který má vzbudit nesnášenlivost vůči lidem říkám si, zda-li moje reakce na něj akorát nepřilévají benzín do ohně a nepřispívám tak k šíření toho jedu? Pomáhám svým příspěvkem do diskuze nebo akorát přiživuji internetové trolly, kteří se chtějí jen hádat?  Takové příspěvky do diskuze totiž nejsou jen tak. Nejsem si ještě jistá odpovědí na tyto otázky, ale co vím je, že někdy taková konverzace nemusí prospívat našemu psychickému zdraví. 

Někdy je zkrátka dobré nemít názor. Protože když žijeme online a máme možnost s každým diskutovat nad tím nebo tím titulkem, ten titulek zítra zmizí, ale naše únava či zoufalost, co z takové diskuze vyplynula, zůstává. 

Máme mnohem více možností, jak vyjádřit svůj názor, než měli naši předci, ale moc to neumíme. Umíme kolem sebe kopat, naštvat se jakmile s námi někdo nesouhlasí a jít do protiútoku a začít urážet. Nevíme, kdy je ten správný čas názor vyjádřit a kdy je to akorát kontraproduktivní. Je dobré někdy říct, já nevím. Je dobré někdy říct, nemám chuť to v tuto chvíli řešit.

Ale nesmíme zůstat slepí. A jednat, když je správný čas a neustále se informovat nikoliv povrchně, ale více do hloubky. 

A v neposlední řadě, ale to je spíše mé přání, nejprve bychom měli začít u toho rozdělování společnosti. Všichni jsme Češi, jen máme odlišné názory, to neznamená, že si musíme navzájem přát smrt nebo se urážet. Měli bychom se chytit za ruce a najít řešení. Společně. Kompromis.

Jak začít prokrastinovat: kompletní průvodce

Jak začít prokrastinovat: kompletní průvodce

Prokrastinace je jedna z nejvíce ceněných dovedností moderního člověka. Proč se nutit do práce, když můžete věnovat svůj čas těm opravdu důležitým věcem, jako je sledování koček na internetu nebo kontrolování, kolik máte lajků na posledním postu? Máme pro vás návod,...

Jak zůstat motivovaní, když máte chuť to vzdát

Jak zůstat motivovaní, když máte chuť to vzdát

Jsou dny, kdy to fakt nejde. Vítr fouká do očí. Sluníčko svítí příliš nebo je děsná zima. Došlo vám kafe nebo jiné životabudiče vaší konkrétní preference. Lidi se divně tváří a země se točí. A co víc. Točí se kolem něčeho, co se tak točí. A všichni se točíme v...

Věci, které můžete dělat místo snahy vymyslet, co se životem

Věci, které můžete dělat místo snahy vymyslet, co se životem

Život je život a pokud nemáte v úmyslu studovat filosofii, dát se na dráhu slavného filosofa či neplánujete si svojit jako nový koníček diskutování po barech nad životem, nic moc jiného vám nezbývá, než to přijmout. Najednou jste na světě a po chvíli máte zodpovědnost...