Co si pamatuju, tak jsem už jako malá holka zbožňovala ty momenty, kdy jsem se mohla na sebe navlíct něco, co nebylo úplně normální (a nemyslím tím “nenormálem” ani kamaše s dalmatiny, ani křiklavé oversized šusťákovky, sice to tenkrát měly všechny děti, ale ne, ani jako 6leté mi to nepřišlo okay…). Jakákoliv příležitost mít na sobě kostým, být na malou chvíli někdo jiný, být totálně k nepoznání, to byly ty nejlepší chvíle. Je pravda, že když se teď zpětně koukám na fotky z dětství a vidím se jako kotě v botě z kartonu (scéna z vánoční besídky a já oblečená do mámou ručně spíchnutého kostýmu, zpívající Malé kotě od Suchého a Šlitra), co by kovbojka jako vystřižená z Tenkrát na Západě při školním přehlídce country tanců (kostým opět ve stylu „co půda dala“), nebo jako Hermiona, Ribanna či Šebestová.
Obecně jsem vždycky milovala karnevaly, tematické párty a plesy. Takže přece bych měla mít ráda i Halloween. Jistě, novinka, kostýmy, Amerika, to všechno dohromady by dávalo smysl. Jenže, vždycky, když jsem byla na Halloween party, tak jsem tam potkávala lidi v kostýmech bez nápadu, v takových, které si den nebo odpoledne před party jdete vypůjčit do megapůjčovny (tedy, předtím si výběr omrknete na netu). Velmi často tak na jedné party bylo několik zombie, zombie tanečnice, zombie manželka, zombie milenka, zombie vražedkyně, zombie nevěsta, zombie sestřička, zombie už-nevím-co-dál, jo, vlastně zombie Karkulka, zombie panské ekvivalenty ke všemu předešlému, upírky, upíři, králíčci, kočičky, myšky, piráti a pirátky….ono samo o sobě, nemám nejmenší problém s tím, jde-li někdo za cokoliv z výše uvedeného, nebo třeba jako antická bohyně. Co mi ale vadilo, byl fakt, že ty lidi si prostě půjčili kostým a nic dalšího kreativního nepřidali. Nechci úplně zobecňovat, ale většinou to tak na těch velkopárty bylo. Takový ctrl+C a ctrl+V, přes kopírák. Přiznám se, že jsem z toho byla tak znuděná, že jsem vlastně ani já nechtěla cokoliv originálního vymýšlet.
Jednou, asi 5 let zpátky, jsem se ocitla na jedné té velko halloweenské party v Sasazu (kam jsem tenkrát snad vyhrála vstupenku). Přesně jsem věděla, že to tam bude stát za velký prd a že nebudu vymýšlet bůhvíjak originální převlek. Takže jsem naběhla do přesně jedné z těch megapůjčoven, letěla jsem do kabinky zkoušet první kostým, co mi přišel v mé velikosti pod ruku. A tadá, přede mnou v zrcadle stála dívka v kostýmu z Pobřežní hlídky. Jasně, se svýma 000 minus prsama to chtělo malé (teda vlastně spíš hodně velké) úpravy v oblasti hrudníku, rozuměj, vzala jsem si tenisáky a obalila je do dvou vrstev ponožek. Vlastně, chtěla jsem si původně vzít pomeranče nebo grepy, ale obojí mám celkem ráda, a nechtěla jsem riskovat, že v tom návalu lidí na party do mě někdo napálí takovým způsobem, že se mi moje Déčka rozprsknou po Sasazu. A abych měla z té tragické akce památku, tak jsem se šla se svojí stejně lascivně oblečenou kamarádkou vyfotit před fotostěnu. Nikdy neříkej nikdy, ale ne, tady tedy rozhodně NIKDY více taková party.