#aktuality  #měsícodvahy 

Každý národ má své hrdiny. Ty malé, o kterých nikdo neví, a pak ty, které znají (nebo by znát měli), všichni. Jihoafrická republika má Nelsona Mandelu, USA má Martina Luthera Kinga, Anglie má Veru Brittain a my máme…Karla Gotta?

Prvního října tohoto roku se Českem rozletěla zpráva, že Karel Gott, Zlatý hlas Prahy, Český slavík zemřel. Netrvalo ani dvě hodiny a vypuklo šílenství, které nepolevuje ani dnes, dva týdny po jeho smrti. Lidé na Bertramku nosí svíčky a květiny, někteří se dovolávají přejmenování letiště Václava Havla na letiště Karla Gotta a pan premiér s panem prezidentem strojí státní pohřeb.

A myslím, že právě tohle měla být ta chvíle, kdy se všichni zastavíme a vydechneme. Ano, zemřel člověk, je to smutné, ale zamysleme se, byl to muž, který dosáhl na vrchol, nezemřel někde sám, ale obklopený rodinou, doma, v úctyhodném věku osmdesáti let. A to se stává, staří lidé umírají.

Asi bych tento článek nepsala, kdybychom včera pochovávali zpěváka a ne národního hrdinu a kdyby pět dní po prvním říjnu nezemřela herečka a disidentka Vlasta Chramostová. Žena, která by mohla být po právu nazývána národní hrdinkou.

Proč tedy zpráva o jejím úmrtí médii v podstatě proletěla, zatímco Gotta stále oplakáváme? Obávám se, že odpověď je vcelku jednoduchá – populismus. Strašák každé doby a velká zbraň mnohých. Dokonce taková zbraň, která z Gotta dělá něco, čím nikdy nebyl nebo by alespoň být neměl, a to určitou morální autoritu. 

Ve zkratce, kdo byl Karel Gott? Zpěvák, který se stal ikonou minulého režimu, muž, který se usmíval a pronášel řeč, když spolu s ostatními v sedmdesátém sedmém podepisoval Antichartu. Nechápejte mě špatně, nikdy bych si nedovolila tvrdit, že ti, kteří tehdy v lednu podepsali, jsou špatní lidé, kolaboranti a zbabělci. Dnes už se ví, že mnozí z nich k tomu byli donuceni nebo v sobě zkrátka nenašli kuráž se na místě otočit a odejít a ono v době, kdy Československu vládnul strach, se ani není čemu divit. Žili tehdy přesvědčení, že režim přetrvá, kdo mohl tušit, co přinese listopad o dvanáct let později. Pro to a mnoho dalšího není Anticharta to, co mi na Gottovi vadí. 

Bylo by tolik jednoduché se teď vrátit k Vlastě Chramostové a připomenout, že to ona byla jedna z prvních, kdo onu kuráž měli, dokonce takovou, že podepsala Chartu 77 a následně za to zaplatila. To by ale nebylo fér, jednak kvůli důvodům, které jsem už zmiňovala, a jednak protože se sama ke  konci padesátých let (konkrétně 1957) upsala StB. Co na tom, že jim pravděpodobně nikdy k ničemu a nikomu nepomohla, její podpis už nezmizí. A stejně tak i Gottův.

Proč tedy Chramostovou jednoznačně považuji za morální autoritu a proč si myslím, že Gottův pohřeb se státními poctami byla fraška?

Rozdíl mezi těmito dvěma lidmi je vlastně úplně jednoduchý. Chramostová se proti svému dřívějšímu chování jasně vymezila. Odhodlala se k veřejné zpovědi, dala lidem příklad (a to by skuteční národní hrdinové měli dělat), že i když ne vždy učiníme správná rozhodnutí, i když se někdy dopustíme zdánlivě nenapravitelných chyb, přesto nemusíme nutně přijít o čest, pokud ukážeme dostatek sebereflexe. A nejen to, skutečnou odvahu ukázala v osmašedesátém, když se rozhodla zůstat, neemigrovat, na místo toho se nechala štvát režimem, stala se umělcem, kterému vzali umění, a také disidentkou. Vzali ji divadlo a ona přesto hrála, v dvoupokojovém bytě nad Národním museem. 

Když se na Antichartu ptali Gotta, nikdy se neomluvil a vězte, že kdyby to udělal, kdyby přiznal, že měl tehdy strach stejně jako mnoho dalších, vážila bych si ho mnohem více.

Myslím, že když chce člověk něco důkladně vysvětlit, bývá nejlepší užít příklad. Zkusím to tedy také a ještě jednou se vrátím k srpnu 1968. Tehdy Chramostová natáčela dnes legendární film Spalovač mrtvol. Nad ránem dvacátého prvního ji a kameramana Stanislava Milotu vyhnalo z postelí burácení přijíždějících tanků. Neváhali, sebrali část materiálu určeného právě na natáčení Spalovače a vyrazili do ulic, dokumentovat okupaci. Zůstali venku i přes to, že se začalo střílet.

Karel Gott byl v té době na festivalu v Sopotech. Prý si dělal starosti o své pracovní závazky v NSR. Odtud se vrátil do Prahy a neprodleně pokračoval na turné do Hamburku. Jeho domov obsadila sovětská armáda a on zpíval, jak dnes mnozí říkají, zpíval a dával lidem radost. Dozajista jsou tací, kteří by teď namítli, že to ale byla jeho vášeň, že by bez zpěvu nemohl žít. Co ale potom bylo divadlo pro Chramostovou, co byla svoboda pro všechny ty lidi, které minulý režim uvěznil? Co nám o Gottově odkazu říká fakt, že to nebyl nikdo jiný než Andrej Babiš, estébák, usvědčený lhář a donedávna trestně stíhaný člověk, kdo mu zařídil pohřeb se státními poctami. A to že se mu president Zeman, muž nevalné morálky, rusko-čínský vazal rozhodl udělit národní vyznamenání? Za co mimochodem? Za radost, kterou lidem dával v šedivých dobách normalizace? 

Je mi líto, ale Gott není a nikdy nebude národním hrdinou, ne doopravdy. Vždycky bude dobrým zpěvákem, možná galantním mužem, ale ne morálním vzorem. Nabízí se otázka, zda-li jsou národní hrdinové skutečně tolik důležití? 

Dnes je patnáctého října 2019, režim se změnil před třiceti lety, lidem to ale asi ještě potrvá. Stojíme na prahu globální katastrofy, před šesti dny jsme byli svědky začátku novodobé genocidy a to jsou důvody, proč jsou morální vzory tolik důležité. Potřebujeme ty, co se jasně vyhraní, takové, kteří bezpráví a násilí nebudou přihlížet, takové, jako byla Vlasta Chramostová. 

Tak tedy vzpomínejte na Gotta jako na Zlatého slavíka, na někoho, kdo světu ukázal český rock and roll, ale ne jako na národního hrdinu, prosím.