#fejeton  #měsícodvahy 

Všichni nám říkali, že se musíme naučit být zodpovědní. Všichni nám říkali, že dospělí dělají tohle a támhleto a že až budeme dospělí, budeme to dělat taky. Pak vám je osmnáct a vy nemáte nejmenší páru co… 

Někdo říká, že je to naše generace, co se bojí dospělosti tak, jak ji znaly generace předchozí. Že sice máme přístup ke všemu vědění světa díky internetu, ale neumíme se postarat sami o sebe. Nedávno jsem dokonce četla článek, že jsou mileniálové generací strachu. A já si tak úplně neodvážím odporovat této teorii, protože sice se o sebe zvládám jakž takž postarat už od svých 15ti let, kdy jsem se sama s občankou v ruce pasovala na dospěláka, ale stejně jsou chvíle, které mě tak trochu děsí a přitom jsou to naprosto obyčejné situace denního života. Na druhou stranu, ale zase strach je prý dobrý pro naše zdraví, takže… 

  • Podívat se na stav na účtu, protože vím, že jsem hřešila a ta jízda Uberem jen pár bloků tomu nepomohla.
  • Otevřít dopis s výpisem za telefon, za elektřinu, … protože vím, že tam může čekat něco nemilého.
  • Omluvit se z Vánočního večírku, protože tam nechci jít, ale nechci to nikomu vysvětlovat.
  • Oslovit někoho naprosto cizího, když jsem střízlivá. 
  • Přejít most, který cítím, že se houpe, protože víme, v jakém stavu jsou pražské mosty, žejo?
  • Přihlásit se o slovo na nějaké konferenci nebo mluvit před velkým množstvím lidí. 
  • Hypotéka. Protože závazek, že po zbytek života budu muset něco splácet je pro mě děsivější než představa toho, že si nechám potetovat celý tělo. 
  • Říct si o peníze. Prostě to neumím. I rodičů jsem se bála říci o kapesné a raději jsem jen lehce naznačovala jak vlastně nemám ani korunu. A posílat z vlastní iniciativy faktury a případně vymáhat jejich zaplacení je pro mě hrozný. 
  • Jít do obchodu, kde jsou pouze prodavačky, které čekají, že se budou moci na někoho vrhnout. 
  • Objednat se k doktorovi.
  • Jít k doktorovi.
  • Potkávat lidi, se kterými jsem už dlouho nemluvila (spolužáci ze základky, bývalí milenci, staří známý,…)
  • Napsat někomu první (myšleno někomu, ke komu chovám romantické emoce, ale nechci to dát najevo)
  • Přiznat někomu emoce. 
  • Odepsat někomu, koho jsem několik dní ignorovala. 
  • Odepisovat na něco, na co nechci. 
  • Odvolat něco, kam se mi nechce jít a kam jsem slíbila, že přijdu, když jsem zrovna měla světlou chvilku.
  • Zvedat neznámá čísla, protože buhví, kdo to je.
  • Zvedat telefon majitelce bytu, protože buhví, co chce. (Třeba mě vystěhovat.)
  • Starch z toho, že se nedokážu postarat o svýho kocoura, jehož život na mě závisí. 
  • Strach ze strachu, že se nedokážu postarat o kocoura, protože jednou se budu muset postarat třeba i o dítě a co když to nezvládnu, když se bojím, že to nezvládnu ani u kocoura. 
  • Strach z toho, že promarním svůj čas dokud jsem mladá a pak už bude moc pozdě na všechno. 
  • Zavolat nebo napsat někomu z rodiny s kým si nemáme po telefonu nic moc, co říct, ale musí se to, protože je to zdvořilé.
  • Požádat někoho o pomoc s něčím nebo o odvoz někam. I když jim to nedělá problém a udělají to pro mě rádi, ale co kdyby se jim nechtělo…
  • …když nad tím přemýšlím, možná mám i strach z odmítnutí. 

Přiznejte se, jaké jsou vaše strachy, mileniálové moji?