“…poslala jsem oheň, on odepsal okurku, tak jsem mu poslala srdíčko a on mě začal sledovat na instagramu…”

Mám pocit, že online technologie usnadňují komunikaci tak moc, že ji zabíjí. Tak třeba takové reakce. Nejprve nás facebook naučil dávat palec nahoru, pak nám přidal reakcí víc. (A vysvětlil lidem, že ten palec dolů, po kterém od roku 2010 tak toužebně volají, vlastně vůbec nepotřebují.) Pak je přidal i do chatu, což je výborné, protože vznikají situace, kdy si píšete sami se sebou, jelikož vám ten druhý odpovídá pouze reakcemi na vaše zprávy. A teď i srdíčka na instagramu jako reakce na komentáře a zprávy. Nemluvě o emoji, který jsou super, taky je cpu kam se dá, ale už se úplně můžeme vykašlat na nějakou slovní zásobu, budeme si posílat obrázky, jo? Tady vidíte jaký mám s technologiemi problém já, žena generace zet (nebo ypsilon, mám v těch generacích bordel).

Proto když přišel tinder… 

Budeme se už seznamovat jenom přes internet?

To měla být přesně titulka článku pro vás (a pro ty, co byli před vámi) někdy v roce 2016. A tady z něj máte ten nedopsaný kus:

Před pár lety byla moje kamarádka nadšená, když objevila, že existuje nějaký Grindr, což je seznamka pro geje fungující na bázi toho, že ti to nabízí kdo je blíž. Pár měsíců na to přiběhla celá rozjařená že ted vyšel Tinder, což je to samý co Grinder ale pro všechny. 
Přišlo mi to celý komický a směšný.
Jenomže pak šlo do tuhýho. 
Ono se to chytlo. 
Rok 2014/15 byl pro kamarádku a mě rokem, kdy jsme řešili, co je lepší. 

Jsem zastáncem klasiky- seznámili se na baru. 
“No jo ale to jsi opilá, máš standardy nízko a tak. Navíc nikde nemáš tu jistotu, že na tom baru bude někdo pěknej, kdo se ti bude líbit. Takhle si to protřídíš, kdo jo, kdo ne a je to.”
“Kam mizí ta zábava?”
“Takhle je to prostě jistější. Ušetříš čas.”

Jenže je rok 2016 a zjišťuje se, že to na tom Tinderu fakt není taková sranda. Nebo teda… sranda to je, ale nic víc. 

Vraťme se do současnosti. Je rok 2019 a můj názor se nezměnil. Není nikdo, kdo by nevyzkoušel Tinder. I já. Samozřejmě. Protože mi slíbili, že to je akorát tak na sex na jednu noc. No nevím, psala jsem si se dvěma muži a jeden začal dělat narážky na to jak chodí kolem obchodu se snubními prsteny a druhej každou větu zakončoval tím, že se mnou by nerad něco pokazil, že jsem ten typ holky, co by si chtěl vzít. Takže jestli je tohle způsob jak dostat holku do postele na tinderu? Nevím, ale jelikož mám ze svateb hrůzu, není to očividně nic pro mě. Zbytek času jsem tam strávila tím, že jsem s cizími muži rozebírala věci, co mě zrovna zajímaly, chtěla jsem o nich napsat článek a potřebovala jsem i cizí a mužský pohled na věc.

Ale já vám na to online randění prostě nevěřím. Je to sranda pozorovat, třeba instagram @stripkyztinderu nebo @profimilenial je skvěká ukázka toho jak se dá pobavit a ztratit večer na tinderu. Jenže může z něčeho takovýho vzejít něco velkýho? Každej má kamaráda, co má kamaráda, kterýmu to vyšlo. Můj přítel říká, že svojí ex našel na badoo a můj názor na tyhle služby mi vyvrací. Ale pro mě je jen výjimkou potvrzující pravidlo. 

A proč se nenechám přesvědčit?

Protože a) je to hrozně povrchní
b) na fotkách se člověk dokáže zatvářit hezky z hezkýho úhlu 
c) takhle to nefunguje

Našla bych si kluka na nějaký seznamce. Byl by to můj typ, hezkej, máme společný zájmy, poslouchá stejnou hudbu. Super. Jenže bylo by z toho něco? I kdyby nešlo o Tinder, kde to málo kdo bere vážně. 

Protože jsem třeba byla z klukem, kterej byl taky svům způsobem fajn, ale hrozně mezi náma chyběla chemie. Když mi dal pusu, myslela jsem že se pozvracím, protože mi vyloženě “nechutnal” (?). 

A pak jsem opilá viděla kluka, kterej by se mi na tinderu fakt nelíbil. Ale byla mezi náma tak neuvěřitelná chemie a tak hrozně jsme si sedli na parketu i v ložnici, že to bylo až neuvěřitelný a najednou bylo jedno že to neni úplně takovej frajírek libovej a že je o necelých deset let starší. Byl trochu Craig v Bondovi. Nevěřila bych, že se mi bude líbit, ale líbí. 

A do třetice jiný příklad. Vidět mého současného přítele na seznamce taky bych s ním nebyla. Ačkoliv by se mi moc líbil, přečetla bych si, že poslouchá hudbu, který ja fakt nerozumím (chápejte, já co miluje slova a rocknroll a kluk co poslouchá elektronickou hudbu?), že nemáme skoro nic společnýho a ještě že je menší než já a že on by si představoval brunetku, co bude menší než on. A uala tři roky jsme spolu. Učí mě, co znamená elektronická hudba a já jeho učím, proč je rocknroll boží. 

Tyhle online seznamky jsou jako emoji, jako reakce na facebooku a instagramu. Prostě jo.. něco se stane, ale kde je za tím ten příběh? 

Není lepší jít prostě do baru nebo někam, kde hraje hudba co máte rádi. Jít tam i s přáteli, kteří vám případně nový objev schválí nebo ne. Kde si můžete zatančit s tím člověkem a zjistit tak, zda-li si budete rozuět i v posteli. (Protože pokud si s někým rozumíte na parketu = budete si rozumět i jinde, ozkoušeno za vás.) Zjistíte, jestli nešišlá, nedloube se v nose nebo nedělá něco dalšího, co by vás iritovalo hned na první schůzce. A zažijete ten adrenalin při svádění. Skutečně poznáte lidi a povedete skutečnou konverzaci. A nebudete posílat připitomnělý reakce. (A neexistuje, že na to nemáte čas, protože bary jsou otevřený v noci a to většina nepracuje, nechodí do školy a ani po nikom nikdo nechce aby někde byl a spánek je pro starý, takže…)