“Já nezapomenu, jak jsi na střední jeden čas říkala, že vztahy jsou pro ošklivý lidi a že nesnášíš kočky. A podívej se na sebe teď.” smála se mi kamarádka, když jsem jí vyprávěla s kocourem na klíně o dovolené s přítelem. A co může člověk na takové otázky odpovědět? Tak jen sedíte a smějete se tomu jakje život nepředvídatelný. Co jsem mohla v 15 vědět? Nechci tím, ale říct, že bych věděla o moc míň než teď. Jediný s čím si jsem jistá je, že kočky jsou bezva, když je člověk přijme a ony přijmou jeho. 

Ráda si nalhávám, že měním sama sebe pouze já. Připustit byť jen na chviličku, že by mě mohlo měnit něco z okolí se mi vůbec nezamlouvá. Ale samozřejmě, že tomu není jinak. Jen mi to prosím netvrďte. Hlavně na mě nechoďte s takovou tou teorií Jima Rohna “Jsme průměr pěti lidí se kterými nejvíc trávíme čas.” Takových pár slov mi totiž vůbec nedělá dobře na moje ego.

Co mě nejvíc vždycky děsilo je vliv jaký na mě mohou mít moje vztahy. Představa, že se kvůli vztahu snad změním pro mne byla nepředstavitelná. Jenže ve vztahu zároveň trávíme nejvíce času. Takže podle pana Rohna je změna na základě vztahu nevyhnutelná.  Celý to téma změny kvůli partnerovi je hrozně ošemetná a matoucí. Tak zaprvý jsou tu taková ta klišé jako “Neměň se kvůli nikomu.”“Nikdo po tobě nemůže chtít, aby jsi se změnila” a nebo “Nebuď s někým jen protože doufáš, že se změní.”. A pak tu jsou zase jiný klišé, co tvrdí “Pravá láska tě změní.”“Díky němu jsem lepším člověkem.” nebo populární filmová fráze “Ukázala mi část mne, kterou jsem nevěděl, že mám.”.

Každý jsme měli kamaráda nebo kamarádku, která se během vztahu změnila k nepoznání. Nebo kvůli rozchodu se taky lidi dost často mění. Pak hledáme části sebe, které jsme někde cestou ztratili. 

Takže kde je ta hranice? Kdy je ok se ve vztahu změnit a kdy je to už blbý? Máme se takový změny bát nebo se tomu naopak otevřít? A nezmění to příliš naše pravé já, čehož se moje ego tak bojí?

“Rok jsem strávila s klukem, kterej absolutně nechápal moje ideologie. Přišlo mu to blbý a absolutně mě v tom nepodporoval. Takže jsem strávila půl roku tak, že jsem se snažila tolik se neprojevovat. Prostě neřešit ta témata a užívat si vztahu, ale vůbec jsem se dál nevyvíjela tak, jak bych chtěla. Takže když mi to došlo a rozhodla jsem se zase víc angažovat, jemu se to nelíbilo a tak přišel docela bolestivej rozchod. Jinak jsem si fakt rozumněli, ale takhle by to nešlo.”

To je úplně učebnicový příklad toho, proč bychom se neměli měnit. Nesmíme nechat aby nám druhý člověk upíral to, co milujeme. Nebo něco v čem vidíme budoucnost.

“Já se pořád měním. S přítelkyní jsme oba úplně jiný lidi a tím jak se spolu snažíme být, tak se musíme různě učit žít s tím člověkem, přizpůsobovat se a někdy nám ten druhý otevře oči, ukáže nám co nevidíme. Bylo by hrozně hloupý nepříjmat takový změny.”

Tenhle názor se mi hrozně líbí. S mým současným přítelem jsme také naprosto odlišní. Nejprve, když se na nás podívate, tak nemáme moc věcí společných. Takže náš vztah musí být naplněný tolerancí vůci věcem, co ten druhý miluje a zároveň se neustále o ty další věci obohacujeme. Neznamená to, ale že bych změnila svůj hudební vkus nebo změnila své sny. 

Samozřejmě, že byly chvíle….

Byly chvíle, kdy jsem přinesla domů kocoura. Kocoura, který ještě ke všemu rozhodně není přítelův typ. S kočičákem to mezi námi okamžitě zajiskřilo, ale pro přátele to bylo těžký. Jasně že byly chvíle, kdy říkal, že to nedá a že buď on nebo kocour. V tu chvíli si musíte uvědomit jedno – kdo s vámi bude pravděpodobněji dalších 15 let? Ale vyřešili jsme to. Vyřešili jsme to tím, že i přítel si pořídil svého parťáka a síly se tak vyrovnaly. 

Byly chvíle, kdy nechápal, proč musím jít na fashion week, když zrovna během toho víkendu se dohodlo dalších x lidí že má jen ten jeden víkend čas na to jet na chatu. Řekla jsem mu ať jede, ale že fashion week je pro mne důležitej, protože je to to co mě baví. To co mě naplňuje a to, čím se chci jednou živit. Což je pro přítele nepochopitelný, ale je to o kompromisu. 

A tak fungujeme. Jasně že jsem se změnila, jsem klidnější, snažím se krotit svoje ego a občas jedu pod stan nebo na chalupu. Taky se učím komunikovat a řešit věci a problémy. Nemluvě o spoustě jiných věcí, které si ani neuvědomuju, ale vidí je moji přátelé. Je to evoluce. Asi.

Takže otázka vlastně asi nezní, zda-li je dobré nebo špatné změnit se ve vztahu, ale spíš zda-li se jedná o ztrátu identity nebo o přidání hodnoty. Sebeobětování nebo zdravý kompromis.

Co myslíte vy? Změnili jste se někdy kvůli partnerovi? Chtěl to po vás někdo?