16.03.2019

Sluneční paprsky pronikají mým oknem, šimrají mne po tváři a lžou. Lžou že jaro přišlo a že zůstane. Nechci jim to věřit. Nechci se vrhnou po hlavě do těch představ plných prvních sněženek, tulipánů a voňavého vzduchu. A dělám dobře, že jim to nevěřím, protože to s tím počasím tak slavný ještě zdaleka nebude. Přesto si je užívám i přes jejich bezduchý a zlý charater. A jak si tak v záři prvních jarních paprsků zapínám perlové naušnice nutí mě to k zamyšlení, co pro mne vlastně znamená být ženou?

Možná se těď mnohý z vás zaskočí, jak jsem se od počasí dostala k takovým myšlenkám. Nevadí. Nechápejte. Nemusíte chápat, mnohdy si také nerozumím.

Na začátek mne nechte podotknout- nemám problém se svou matkou. S maminkou máme krásný vztah, proto tento článek nemůže být nikterak freudovsky vykládán.

Všechny moje ženy aneb přestava ženy

Když jsem byla malá byla jsem naivní. To každej teda ale já si tak nějak myslela, že to že jsem holka je pro mě jedna obrovská výhra. Nesmějte sen, nevěděla jsem nic o nerovnoměrných platech, sexuálním harašení, porodu, hormonech a ani jsem nevěděla, že někdy v budoucnu budu každej měsíc krvácet. (O existenci maminky tamponech jsem věděla, ale myslela jsem že jsou to jen nějaký barevný věci co se splachují do záchodu, takže když jsem je viděla někde vyndaný, vybrala jsem si barvičku, hodila ji celou do záchodu a spláchla, nevím co jsem čekala, už se nepamatuju) Jediný, co jsem věděla je, že jsem blondýna, mám modrý oči a že tak vypadaj princezny a Bárbíny. Takže je to dobře. Takže to je moje záruka na celej život. Navíc zrovna byla v kurzu Britney Spears a copak znáte nějakýho kluka co by byl lepší jak Britney Spears? Ne. Jasně že neznáte a ticho tam vzadu.

Po vzoru princezen z pohádek jsem si představovala, že správná žena je křehká, usměvavá, hodná a že nesmí nic moc vážit, aby až ji princ ponese říkal jí, že je lehká jako vánek. Taky jsem si představovala, že správná žena nemá vůbec žádnou sílu. A dokonce jsem věřila, že je tak křehká, že je každou chvíli nemocná. Když jedna spolužačka ze školky přišla s tím, že má alergii na pampelišky a musela kvůli tomu dělat něco speciálního, hrozně jsem ji obdivovala, že je správná princezna. Nechápu, jak jsem s takovou představou mohla žít a myslet si, že to mám jako holka vyhraný.

Bohužel jsem nikdy takovou představu ženy nenaplnila. Byla jsem vychována jako silná a nezávislá žena. Tatínek mě držel pevnou rukou a moc nevěřil budoucí generaci mužů, takže mě učil jak funguje motor, jak co kde můžu opravit, jak nahodit omýtku a tak dále. Takhle zpětně musím říct, že tý nový generaci nevěřil správně a že mu vlastně hrozně děkuju.

Maminka na druhou stranu zase dbala na to abych si vždycky udělala svůj názor a abych si ho taky uměla prosadit. Rozhodně ze mě nedělali submisivní holčičku, jakou jsem si myslela, že bych měla být. A tak mi to ani nešlo. Dopadalo to tak, že jsem se na základní škole prohlásila za královnu třídy a rozdělovala ostatním jejich role, jindy zase za generála a rozdávala jsem odznáčky svým vojákům.

Někdy když… mi bylo 13 (chtěla jsem říct, že když mi začaly růst prsa, ale mohla bych pak schytat spoustu žertů ve stylu “hahaha takže jako někdy v budoucnu?”) Pořád jsem poslouchala Britney. A Madonnu, Justina Biebera, milovala jsem Lady Gaga a taky Paris Hilton. Nerada vzpomínám na to období. Až na tu Paris Hilton se za tu hudbu tak nestydím, ale za to za sebe. Představa ženy pro mě totiž byla hodně růžový barvy, hodně vyzívavého oblečení, hodně Barbie, málo člověk. Nevím teda jestli jsem tomu skutečně věřila. Byla to spíš více méně póza, kterou si člověk zvolí, když s nim cloumají hormony a neví co se sebou. Ráda jsem si na to hrála, ale ta role mi zároveň i dost ubližovala. Protože jsem věděla že to nejsem já. A když už jsem o tom všechny kolem přesvědčila akorát mi to přeroslo přes hlavu.

V 15ti už jsem vůbec nevěděla, jaká by měla žena být. Co to vlastně je a proč vůbec slovo žena? Fuj, zní to hrozně, dejte to pryč.

V 16ti jsem propadla tělem i duší rocknrollovým bohům. Vstoupila jsem do ráje mezi Lennona, Morrisona, Cobaina, Bona Jovi, Bowieho, Jaggera, Mercuryho, Waterse a nespočtu dalších nemálo důležitých a nechěla jsem zpátky. A nechtěla jsem být žena. Chtěla jsem být oni. Chtěla jsem být rocknrollový král a klátit fanynky a užívat si života, opíjet se do němoty a skládat o tom písničky a hrát celý dny na kytaru. A tohle se mě drželo dlouho. Byla jsem v tom opojení naprosto šťastná. Nerozlišovala jsem moc co jsem vlastně. Žila jsem si svůj rocknrollový sen. Nevěřila jsem že jako žena můžu být někdy slavnou spisovatelkou nebo rockovou hvězdou, básníkem nebo čímkoliv. Žijeme totiž v mužském světě. Postavy mých nikdy nedopsaných románů byly vždy muži. Básničky jsem psala z pohledu muže. Ženy jsou trapný. To nikdo nečte a nikdo nechce. V sedmnácti do toho začala poslouchat Suzi Quatro a Joan Jett. Moje jediný rocknrollový bohyně a smířila se s tím, že budu rocknrollová královna teda no. Pohrávala jsem si s muži a bránila se zuby nehty tomu chovat se jen jako žena. Protože to je přece trapný.

Pak jsem ale začala mít emoce. A už to přišlo. Tehdy jsem začala být ženou. Trochu na tom má vliv klip No Doubt kde ona tam tráví muže a vypadá přitom hrozně pěkně. Představa toho, že dám jed do pití muži, co mi zlomil srdce a budu přitom mít pěkný oblečení a hrozně moc doplňků a hezkej účes mě fascinovala na tolik, že jsem začala objevovat své ženství a začala si ho naplno užívat.

A poslední díl skládačky o tom, jak jsem se stala ženou, byl když jsem vstoupila do mužského světa jako žena a setkala se s opovržením. Banda pseudoitelektuálů, co se snaží holku utvrdit v tomu, že nemá smysl s ní diskutovat, protože je holka. Takže automaticky diskuze je zbytečná, protože holky jen krafou a nejsou schopný dojít k rozumnýmu závěru. Nedejbože pseudointelektuál, co měl mindrák z toho, že se ta holka dostala na školu, kam on už dvakrát ne. A naposled samy holky, které tu ženu v sobě potlačují ve jménu vědy a odmítají a odsuzují mě s tou výraznou rudou rtěnkou a nalakovanými nehty. Něco takovýho ve mě vyvolá chuť po rebelii a vyvrhelství. Začala jsem si tuplem kupovat růžové a rudé sešity a doplňky ve snaze ukázat – ano, jsem žena.

A tato bojovnost mne dží do dnes. Mám své ženské vzory, které jsou pro mne inspirací a užívám si to. Jsem silná žena.

Jsem.

Žena.

Ale to rocknrollový já furt mám a čas od času si na Morrisona či Jaggera zahraju a je mi báječně.