14.02.2019

Taková první předzvěst jara uprostřed února. Procházím farmářské trhy na Jiřáku mezi tulipány, narcisy a  petrklíči. Je teplo, svítí sluníčko, vzduch voní a lidé se usmívají. Je krásně. Idylka, chcete-li. Farmáři mi dávají Valentýnské slevy a já si nedokáži představit jiné místo na světě kde bych chtěla trávit toto krásné odpoledne.  Míjím muže s růžemi, chryzantémy a jinými originálnějším květinami. A pak míjím páry, co se drží za ruce, ženy již své květiny mají, prochází se a kolem nich s trochou fantazie dokážete vidět růžový obláček.  Byly by časy, kdy by mi to přišlo nechutné. Kdy bych byla nanejvíc pobouřená podobnou přeslazenou scenárií. 

Mám rozepsaný koncept článku s názvem “Veřejný porno”. Musím se smát, když jej otevřu. Je z roku 2013. 

Jaro začíná, všichni jsou zamilovaný a tak. A PJ by chtěla všechny střílet. Je brzo ráno, pondělí, jsem nevyspalá, metro je narvaný k prasknutí. Jedu do školy a uvažuju nad stavem bytí a nebytí. A přestože mám sluchátka na maximum, doléhají ke mě zvuky vycházející z tý dvouhlavý bestie naproti mě nazývající se pár. Bang Bang a ste mrtvý.
To už je druhej den za sebou. Co je na metru ksakru tak romantickýho nebo vzrušujícího, že to všechny tak uvrhne do bodu varu a sápají se po sobě jak chobotnice? Taky jsem jela metrem. Taky jsem byla zamilovaná (možná), ale to neznamená, že ostatním spolujezdcům budu předvádět veřejný porno. Udělejme si něco pro sebe. Pojďme si tu teď všichni slavnostně slíbit, že i kdybysme zrovna potkali světlo a žár svýho života, zůstaneme jen páry, co se drží za ruce a zamilovaně se uchechtávaj. Alespoň v 7 ráno, prosím.

Dejte mi 6 let. Je hrozný uvědomit si, že 2013 je 6 let zpátky, někde jsem asi ztratila čtyři roky svého života, ale to nechme být. Jen 6 let mi stačí na to, abych (nejspíš) emocionálně vyspěla a tyhle věci mi byly jedno. Nebo je to možná tím, že už nejezdím metrem. Těžko říct. 

Na chvilku jsem si sedla na lavičku a pozorovala ty páry a lidi kolem. Tolik lásky. Lidi se na sebe usmívaj a chtějí si dělat radost. Mohla bych takové dny mít stále dokola. Už se nebráním emocím a naopak mě to taky hřeje, vidět ty zamilované kolem. Už se těším na první máj, který jak chápu, my češi prostě uznáváme víc než nějakej komerční Valentýn. 

I tohle je součástí sebelásky a selfcare. Místo toho ubíjet se, že nemáte partnery, užít si naopak tu atmosféru kolem, koupit si čerstvou kytičku jen tak pro radost sama pro sebe. Krmit se atmosférou tam venku a oslavit lásku jako celek. 

Právě si ke mne přisedl jeden pár. Dobře. Dobře. Už trošičku chápu ten koncept “Veřejný porno”, začali mlaskat a tlačit se na mě. Čas dát doma kytičku do vázy. Přestože se však cítím znásilněna, tuhle náladu mi nikdo nesebere.