08.01.2019

Jak stárneme, bereme všechno hrozně samozřejmě. Probleskne mi hlavou uprostřed nákupního centra plného povánočních výprodejí a velkého množství lidí stejně vystresovaných jako před Vánoci. Akorát že teď po Vánocích se už o přeplněných obchoďácích a nepříjemnejch lidech mluvit nesluší. Nečekejte že mi v tuto chvíli hlavou probleskávají duchaplné myšlenky. Celkově to odemne nečekejte, ale teď obzvláště. Zrovna jsem totiž vyšla z MACu s novou rtěnkou a cítím jako by mi bylo znovu čtrnáct. Poslední dobou pro mě rtěnky začaly být pouze Dior odstín č. 999, která je sice dokonalá, ale taky pěkně drahá. Ale to je v pohodě, když vyděláváte. Holt za tu tisícovku nebudete mít víno a sýry, ale rtěnku. Ale vymezit si v teenagerovském rozpočtu peníze byť jen na MAC rtěnku, to už bylo něco. A tak docházím k tomu, že teď beru všechno hrozně samozřejmě. 

Vzpomínám si na tu svojí první rtěnku. Vlastně ji mám dodnes i když je vypotřebovaná. Ráda si schovávám staré věci ke kterým mě poutají vzpomínky.

Bylo mi tehdy čtrnáct, žila jsem si svůj velký sen, byla jsem vcelku optimistická nebo jsem si to alespoň snažila nalhávat, protože být pesimistou nebylo tehdy vůbec cool. A taky jsem byla s balíkem peněz na Chodově. Chodov, dnes čtyřhvězdičkové nákupní centrum, kde se i na toaletách cítíte jakože na to nemáte. Tenkrát jen obchodní centrum pro zbohatlíky ze satelitních městeček z kraje Prahy. Měla jsem tam v plánu utratit peníze, které jsem buď našetřila nebo jsem dostala od babiček, a za dvě hodiny jsem se měla sejít s mou tehdejší první velkou láskou. Dvou hodinová rezerva ale hrála v můj prospěch, aby mě nikdo neotravoval, když já mám relaxovat nad tím jak tehdy lehce nabyté peníze mizí z mojí příliš velké peněženky. 

Nevěděla jsem kolik taková rtěnka stojí. Tatínek nikdy nejevil příliš velký zájem o to, aby jeho dcera používala makeup a když mě na nějaké blogerké akci nalíčili, máma se za mě musela přimlouvat, že to půjde smýt, aby mě pustil domů. Takže taková investice do rtěnky z jeho pohledu nikdy nebyla příliš vítaná. Ale už jsem přece byla velká holka a tajně jsem si občas dělala i kočičí linky! Měla jsem u sebe něco málo přes 1500 a doufala jsem, že až si jí koupím, zbyde mi aspoň ještě na jedno kafe ve Starbucksu, protože Starbucks je cool a instagram už tenkrát byla věc a hlavně protože jsem tam chtěla leldabyle čekat na svého přítele. 

A tak jsem s velkýma očima vešla do toho maličkého obchodu plného barev a cítila se úplně ztracená. Ale moje hlava, ta měla jasno. “Chovej se znuděně, jako když sem chodíš každej den. Prostě si jdeš koupit nějakou rtěnku. Protože ti třeba došla.”
Jenže v očích jsem nemohla schovat hvězdičky, když jsem stála nad stojanem s rtěnkama a nevěděla jakej odstín budu teď nosit každej den do konce svýho života. Naštěstí ke mě přišel jeden z těch krásně a extravagantně nalíčených gejů, kteří se proslule vyskutují práve v prodejnách MAC. I přes mou snahu musel vidět jak se cítím. Usmál se na mě a zeptal se na jaké nošení bych rtěnku chtěla. 
“Každodenní.” odpověděla jsem a pak začala přemýšlet, co to každodenní vlastně znamená.
“Takže na denní? A chtěla by jste spíše dlouhotrvající nebo vám nevadí..”
“No! Dlouhotrvající.” skočila jsem mu do řeči ve snaze znít jakože přesně vím, co chci. Načež mi ukázal řadu rtěnek, které sice nesplňovali takové to klasické balení jaké jsem si vysnila, ale koho by to v tu chvíli zajímalo. 
“K Vám bych na takové to běžné líčení viděl tento nude odstín. Je decentní….” nevím jestli jsem ho neposlouchala nebo si to už jen nepamatuji co říkal, ale cítila jsem se jako největší dospělák a skutečná žena. Budu mít svojí první rtěnku, kterou mi schválil gej.  Ačkoliv to byla malá rtěnka, dal mi na ni tu velkou MAC papírovou taštičku. Byla jsem překvapená, že mě nestála celé jmění a tak jsem zbylé peníze nerozvážně investovala do předraženého růžového sešitu s látkovými deskami od švédské značky, která již ani není na trhu. A latté ve Starbucksu jsem si musela koupit to nejmenší, protože jsem na něj už pak neměla. 

Vzpomínám na to a hlavně na ten pocit. Jeden z prahů ženství překonán.

Ještě párkrát jsem tam jela absolvovat podobný rituál s rtěnkou a Starbucksem a vždycky jsem se cítila skvěle. Chvíli mi trvalo než jsem zjistila, že vlastně nejsou úplně nejlepší rtěnky na světě a že v létě se roztečou i když jsou jen doma na poličce. A ještě větší chvíli mi trvalo než jsem vůbec našla skutečně svůj odstín.  Ale ten pocit si už vrátit neumím. Jen vzpomínkami. 

Neumím se už cítit tak výjmečně kvůli rtěnce. Ve čtrnácti jsem si musela hrát na povznesenou nad takovým úkonem a dneska se musím rovzspomínat na to jakej ten pocit byl ve skutečnosti.