01.01.2019

Sedím v žižkovském baru na prastarý sedačce, která musí pamatovat víc než si umím představit, a držím orosenou skleničku levného bílého vína. Jedni kluci hrají fotbálek s dvěma slečnama a druzí šli hrát stolní hokej. Já tu žmoulám tu jednu skleničku a poslouchám největší české vykopávky, co existují. Silný kafe i na mě. A to si ve slabší chvíli pustím Haničku Zagorovou a byla jsem s maminkou v první řadě na Marušce Rottrové. Najednou se z partičky lidí předemnou vynoří muž se ženou a začnou tančit. Mezi stoli tančí na tu šílenou písničku a usmívají se. Koukám na ně se skleničko vína, také se usmívám a zavidím. 

Zhruba před několika týdny jsem byla na plese. Seděla jsem nahoře nad parketem a koukala dolů na perfektně sladěné páry, co tančili do rytmu padesátých let. Upíjela jsem růžového vína a oči upínala na jejich perfektně nedokonalou souhru pohybů.

Nějak jsem to zapomněla za poslední dva roky. Tančit. Tancuju příliš málo a je to na mě znát. 

Chci tančit mezi stoly a chci tančit jako tenkrát. S cizími muži i bez. Chci být středem parketu. Uprostřed pozornosti. Chci cítit sílu proudit i konečky prstů. 

Tak budiž toto mým předsevzetím do tohoto roku, že nezapomenu tančit kdykoliv budu moci. A i ty, zda-li už nevíš jaké to je položit se do hudby a klidně i do náruče cizího muže a nechat se vést rytmem písně. Být královnou v davu. Je to totiž hrozně důležitý.