Ráda bych začala větou, že byl chladný a bílý prosincový den. Jednak protože průzkumy ukazují, že to čtenáře lépe vtáhne do děje, když jim na úvod podáte krásnou poetickou větu navozující atmosféru. Bohužel toto, o čem mám v plánu psát, je již tak dávno, že si vzpomínám pouze na útržky.

Tak třeba vidím starý stolní počítač v pracovně mých rodičů. Pak vidím, cestu kolem domu za roh, kde už před svým vchodem čakala kamarádka a cestu do kina na film, který jsme ani tehdy nevěděli jaký má být a teď už si také nevzpomenu. Možná to mohl být Tron? Uvedení filmu rok 2010, to by odpovídalo. Chodili jsme tenkrát do kina na slepo na film, co zrovna dávali a zpravidla bývaly v kině zcela samy. A když ne, bylo to velké zklamání. Pamatuji se, že běžím ke kamarádce a ta říká, že už má ten svůj blog a já se jen zastydím, že je to další věc kterou jsem zase nedodržela. Vracím se z kina, jdu spát a první věc, co dělám po snídani je, že zakládám blog. K čertu s tím, že není povolené mít v názvu jen dva znaky, místo pj.blog.cz to bude pj-web.blog.cz a je úplně fuk, že to nedává smysl.
Bylo to 4.prosince 2010, tedy před osmi lety. Tím se ospravědlňuji za to, že si nevzpomínám na detaily, jako třeba jaký bylo zrovna počasí. Bylo mi třináct let, brzy mi mělo být čtrnáct. Přesněji za 17 dní. Tedy jsem už byla dostatšéčně velká, chápete. Patřil nám svět.Byl to blog, kam jsem zpočátku chtěla dávat pouze svoje fotky. Měly být umělecké. Bohužel/bohudík jsem nikdy nefotila na nic lepšího než telefon (dovedete si představit kvalitu foťáků tehdejších telefonů s telefony dnešními, co mají v sobě 4 duální fotoaparáty?) a pak sice dražší ale přesto vcelku neuspokojující automatický foťák. Žádná zrcadlovka chápete. Občas mi ji děda půjčil to ano, ale ono beztak nebylo o co stát, jelikož s tím, co jsem měla, jsem si alespoň uměla poradit, zrcadlovka byla velká záhada. A když se nějaká fotka z toho vyvedla, byl to zázrak. A dělat zrcadlový fotky s zrcadlovkou v zrcadle, co byly tehdy tak cool se mi také nechtělo. Ačkoliv se to nezdálo i já tehdy jsem si chtěla držet aspoň nějakou úroveň ačkoliv to bylo dost obtížné a ne vždy se to podařilo.
Čtrnáct let je zajímavý věk na to, aby si vás nějaká velká společnost vzala pod křídla a nabídla vám slávu, kosmetické dárečky, knížky a účast na společenskýh a módních událostí na oplátku za to, že jim budete psát obsah. Chápala jsem to jako důležitý přelom mé kariéry (dosavadní). Když mi krasna.cz nabídla spolupráci bylo to super. V době kdy moji vrstevníci poznávali první kocoviny, já poznávala první zákulisí módního světa.Po osmi letech mne to nepustilo. A kruci… co že to byla ta moje první akce… hm. Proměna s Annette? Ne. Přehlídka taky ne ani fashion week? Mohl to být fashion week? Ne.Už vím. Vzpomínám na první svou módní akci. V květnu 2011. Šla jsem do showroomu značky Next na Příkopech. Na recepci jsem se nahlásila jako PJ blogerka krasna.cz. Tehdy šla se mnou moje babička. Přeci jen furt mi bylo čtrnáct, nepustíte svou dospívající dceru přeci hned do spárů něčeho takového bez dospělého doprovodu. Odnesla to chudák babička, ani nevím proč. Já tehdy vůbec nevěděla, co to ten showroom vlastně znamená. Vešli jsme do dvou místností, první byla taková další recepce a druhá byl ten showroom. Tedy místnost plná nové kolekce. Chodila jsem kolem těch věcí a nevěděla, co mám dělat. Vedle mne byla starší, hrozně elegantní žena, vedle které jsem se cítila hrozně méněcenně. Oblečení, co jsem měla bylo nudný a ošklivý a já byla malá a ošklivá. Ta pani hýřila seběvědomím, se všema si povídala a sebevědomě sundavala oblečení z ramínek a máchala s ním ve vzduchu. Ja se bála na to vůbec sáhnout, abych nevypadala za barbara nebo za nějakého neurvalce. Pak jsem zaslechla, že paní nejspíš bude módní redaktorkou v Elle. No, tak to si asi může dovolit takhle se všema vycházet a máchat oblečením. Doufala jsem, že jednou budu mít dostatek sebevědomí, abych to uměla také. Zatímco jsem se hrabala oblečením a fotila to, protože se očekávalo, že z toho napíšu výstup, moje babička seděla v první místnosti a ani nevím, co dělala. Ignorovala jsem ji. Aby ta úžasná pani nevěděla, že jsem tam se svoji babičkou. Logicky, čtrnáct, chápete. Nevěděla jsem, jak dlouho tam mám být, abych vypadalo jako profík. Vlastně tohle jediný nevím do dneška. Přijde mi, že ten vhodný čas, jak kde dlouho pobýt, se liší s každou událostí. Zpravidla zůstáváte déle, když je tam šampaňské (nebo alespoň sekt), ale když není je to velké dilema. nedej bože, když je placený ten sekt. Při odchodu jsem dostala dáreček, kabelku, co se mi tehdy nelíbila, protože byla moc pro starý (ale teď si říkám, že bych po ni měla zapátrat, docela bych ji teď využila) a náramek kožený s korálky kolem ruky na obtočení. Trvalo mi tedy než mi došlo, že je to náramek. Říkala jsem si jestli mi nedali jen nějakej hodně dětskej pásek. Ale ten náramek mám a nosím do dnes. 8 let.
Následovalo spoustu akcí. Vzpomínám na všechny. A vždycky když si myslím, že už jsem si skutečně na všechny vzpomněla, napadne mne další. Krásné začátky plné nevědomosti. Když nám například šéfredaktorka oznámila třeba, že “před přehlídkou bude tisková konference” neměla jsem nejmenší tušení, co čekat. Díky Kirsten tehdy, která jako jediná z nás sebrala odvahu a zeptala se, co to vlastně je a co při tom máme dělat?
Měli jsme i večírek k příležitosti 1. narozenin krasne.cz Bylo to pro nás pro blogerky a nějaké šťastné čtenářky mohly vyhrát vstup na tuto jinak VIP akci a poznat nás. Jak to dopadlo? Záblesky slávy, že by? Houby. Na akci byl slíbený Martin Harrich, vzpomínáte na něj? Hraje ještě vůbec? Pak ten… Bendik. A Dominika Myslivcová. Dopadlo to tak, že všechny čtenářky vřeštěly na Martina Harricha a my tam mezi nimi postávaly a měli zakázáno pít, protože se vědělo, že většina z nás je nezletilá. Ale jídlo bylo. A mohli jsme si aspoň pokecat s Myslivcovou a mezi sebou.Později však tato spolupráce již nenaplňovala ani mne ani druhou stranu. A ve 2015 jsem se rozhodla postavit na vlastní nohy a začít za sebe. Vznikl už skutečně Style Brunch. A já začala chodit na akce pouze jako PJ. Prostě PJ. A teprva jsem se začala už skutečně cítit jako plnohodnotná investigativní novinářka. Dobře ne úplně investigativní a ne úplně novinářka, ale chápete.Cítila jsem se, že skutečně do té galerie nebo na tu přehlídku patřím, protože jsem za sebe a ne za nějakou společnost. A byl to sakra dobrý pocit.Ještě jednou se jeden korporát rozhodl, že by využil mé mladické naivity. Šla jsem tenkrát na konferenci do obří prosklené budovy C podlaží 6 dveře vlevo. Nebo tak nějak. Podrpobněji to najdete v tomto článku. A byla jsem tam mezi skutečnými blogerkami. Takovými, co teď maj svoje youtube kanály. A hustili nám tam do hlavy jak máme využívat inzerce. Kontakty se značkama a jak se správně rozprodat. Ale už tehdy jsem byla dostatečně sarkastická a hlavně jsem ujížděla na starém dobrém rock’n’rollu, rocku až punku a to se pak blbě něcháte oblbnout budovou C, šestým podlažím či prosklenými dveřmi vlevo.A po 8 letech už se zdá že mám skutečně svou tvář, ale že to byla jízda, žejo?
Oslava prvního roku , druhého roku, třetího, čtvrtého, doprčič, já ty zbylé roky neslavila jo? Lajdák PJ. A doufám, že za dva roky na to kulaté výročí se sejdeme někde společně a bouchneme spolu bublinky. 2020 těším se.P.S. Tak čtu po sobě ten článek k 1. narozeninám, tak tehdy fakt sněžilo když jsem si zakládala blog, dokonce jsem se propadala do sněhu. Ale přepisovat úvod už se mi nechce. Kašlu na poetičnost, kupte si pod stromeček Baudelaira.