Vážení, milí, drazí, milovaní!

Dva roky. Z hlediska stáří vesmíru, planety a dalších věcí, jejichž zkoumání přenechám vědcům, to je jen nepatrné období během kterého se vlastně nic důležitého nestalo. Ale v mém vlastním světě to je období zatraceně důležité.

Teď bych asi měla opět zmínit dojemně nedojemný příběh o tom, jak to všechno začalo. O tom, co se stalo 4.12. 2010, ale … bohužel už jsem toto téma vyčerpala loni. Letos již je to rok druhý a.. nějak se mi tomu nechce věřit.

Díky blogu jsem měla šanci zúčastnit se skcí na které bych se nikdy nedostala.
Nezapomenu na mou první akci, co by blogerky a to návštěva showroomu u značky NEXT. Stejně tak s Johy vzpomínáme na přehlídku účesů Alcina Trend Kompakt Show. A další akce, kde jsem získala nejen nespočet zážitků, ale i zkušeností.

Nebýt blogu nikdy bych nepoznala tak skvělé a schopné holky jako je Annette, Wendy, Kirsten,…

A i skvělé čtenářky, které obdivuji, ráda čtu, ráda si s nimi vymněňuji názory, jako Oli, Infinity.

Taky bych se asi pouze těžko ve svých 15-ti letech mohla radovat ze svého článku vydaném v časopise.

A za to vám všem moc a moc děkuju. Co by byl bloger bez čtenářů? Loni jsem si kladla otázku, proč vůbec píšu nějaký blog, zda-li to má nějaký smysl, krom toho, že mě to baví. Letos však už vím, ale do 3. blogového roku chci vstoupit s úplně jiným konceptem.

Především jsem se rozhodla skoncovat s poangličťováním na blozích. Už se mi nelíbí, jak každý druhý český bloger má všude vyvěšené fotografie NY, britské vlajky a tak dále. Jednou jsme se narodili jako češi, taky bychom na to měli být hrdí. Ano, máme vládu a politiku takovou jako máme. Ale všechno můžeme změnit.

Nadáváme na lidi kolem, všichni jsme věčně nespokojení. Sníme o tom, žít v nějakém “hezčím městě” ale jděte se někdy projít v Praze večer podél Vltavy na Staromák, uvidíte množství cizinců, co jsou uchváceni z Prahy. A zkuste se tak podívat. Budete žasnout stejně jako oni, uvidíte něco, co přes rušný den nepostřehnete. A pokud vás z myšlenek taky nevytrhne nějaký Ital, když na vás sáhne a nezašeptá “Delicious”, vydrželi byste tam stát hodiny. S hlavou vztyčenou a s dmoucí se hrudí pýchou.

A proto bych chtěla i tento blog zaměřit na takový trošku vlastenecký koncept. Využít toho, že mohu být tam kde jsem a odhalovat tak krásu Čech.
Ačkoli pokud to všechno dobře dopadne a já pojedu v květnu na měsíc na praxi do Anglie (držte mi palce) poodhalím vám zase střípky ze života takového průměrného Brita.
Takže po novém roce až opadne Vánoční atmosféra očekávejte nové. A doufejme i lepší.