05.12.2012

Je to tam! Je to tam!
Běžím po chodníku, který teď už připomíná spíše lední stadion než cestu po které běžně chodí lidé. Klíče, které jsem při vběhnutí z domu strčila do kapsy u jeansů mě nesnesitelně píchají do nohy, ale rozhodně nemám čas je přendat jinam.
Rychlostí, kterou mi dovoluje led pod nohama a která by se dala shrnou slovy – krok dopředu a dva zpátky – kloužu až k nejbližší trafice.
“Dobrý den, nové číslo Popcornu máte?” Křičím již z dálky na trafikantku.
“Když vydržíte…” zabručela a začala se prohrabovat časopisy. Měla jsem chuť ji říci, že nevydržím a ať sebou hne, ale místo toho jsem jen stála a usmívala se na okolní svět. Když jsem nabyla pocitu, že ji to trvá už snad hodinu začala jsem nervózně poklepávat nohou.
“Bude to 45 Kč.” řekla vítězoslavně a podávala mi časopis.
45 Kč za časopis ve kterém se nachází můj článek… hm… Bez námitek jsem jí strčila do rukou 50 Kč a poodešla o kousek dál. Vlastně odbruslila o kousek dál.
Netrpělivě jsem strhla igelit a začala listoval. No tak… ukaž se!
Je tam! JE TAM!

Bože … bože… bože. Já nadělám, ale JO!
S časopisem před obličejem jsem se vydala opět na cestu. Pročítala jsem si řádky, které jsem ještě před měsícem smolila v metru. Článek o rasismu, který se nachází hned pod jedním, co se zaobírá otázkou zda-li jsou lepší kondomy nebo prášky, je tak trochu jako pěst na oko. A z obrázku s mým o 2 roky mladším já by jste ani neřekli, že to jsem já. Ale mám ho tam. A mám neskutečnou radost. A naději. Třeba si nakonec dokážu splnit všechny své sny.
Amen.

Teď už jen toho prince a může být konec světa, žejo.