“Jsme malá země. Až se zbavíme Rakouska budeme potřebovat muže i ženy. Vzdělané, sebevědomé a úspěšné lidi, kteří dokážou, že jsou stejně dobří jako angličani nebo francouzi a že jsou i lepší. A že milují svoji vlast.” – Alois Rašín, jeden z můžu 28. října.
Utichly chóry z oslav. Někde ani nezazněly. Narozeniny 100 let republiky máme za sebou. Chtěla bych se k této události ještě vrátit ana chvíli pozastavit. Myslím že obzvláště v dnešní době více než v jiné je to potřeba.
Za těch sto let nám zmizela radost z toho, že máme co jsme si tolik přáli. A zmizela nám trochu ta hrdost z toho být čech. Být vlastenec je dnes být opak sluníčkáře. Být xenofob, co po večerech s přáteli hajluje u piva.
Jak může vypadat vlastenec mileniál?
Začněme s tím neustálým brbláním, že jinde by nám bylo líp. Jinde maj přece větší platy a lepší přírodu, moře a jídlo a hlavně lidi! Moc vám všem přeji jít jinam a žít tam v šedi všedních dnů. Opravdu moc. Zjistíte že politika, populismus a zloději jsou všude. Všude je nějaký pán pondikatel. Někdo má Zemana, někdo Trumpa. Někdo sice Macrona, ale koneckonců i to je na nás. A i když si myslíte, že ne, že to za vás hlasují jiní, podívejte se na británii, tam taky jiní odhlasovali, že chtějí vystoupit z EU, odhlasovali to starší lidi, kterých (ruku na srdce) se to už moc týkat nebude. A my si i svýho prezidenta alespoň zvolili. V amerických volbách Trump prohrál a stejně je prezidentem. Přijde vám to nadějnější?
A ty lidi tady? Vždyť to se bavíme o nás. Vždycky když nějakej čech nadává na ostatní čechy, nerozumím tomu. To jako nadává na mě? Na mojí rodinu a moje kamarády, přátele? Nadává na sebe, svou rodinu a své přátele? Nerozumím, omlouvám se.
Stála jsem na rozhraní, kdysi. Dostala jsem ultimátum. Mám jít do cizí země s mužem, kterého jsem tehdy možná i milovala, absolvovat to, že ačkoliv britové buhví jako se tváří by se na mě dívali skrz prsty, jelikož nejsem oni, ale jen někdo z východu. A nebo ho nechat jít a zůstat v zemi, kterou miluji.
Nepleťte si vlastenectví s lidskou blbostí.
Není vlastenec ten, kdo se bojí, že sem každou chvíli vpadnou uprchlíci. Není vlastenec ten, kdo vysedává v hospodě a říká, že je vlastenec.
Vlastenec je ten kdo miluje svou zem. A můžou to být i takové drobnosti jakože podpoří trošku české designéry, farmáře, šperkaře, umělce, interprety. Ti co se vymaní trochu z vlivu poangličování a opráší jinak tak bohatý český jazyk. Není pravda, že by nám někdy čeština nestačila. Jak Weich to kdysi dokázal na ukázce červeňoučké kulaťoučké jablíčko, to anglán neřekne. Řekně a little red apple, ale tomu přeci chybí chuť.
Moc se mi líbí, jak to mají francouzi. Ve strachu z anglicizmů v roce 1994 schválili zákon „Loi Toubon“, který uvádí, že obaly všech produktů a reklam by měly být pouze francouzsky. Existuje taky L’exception culturelle je etiketa, označující svrchovanost vlastních kulturních produktů (rádia musí vysílat 40% francozské hudby). Myslím, že se máme ještě do inspirovat do dalších set let.
Vlastenec je ten, kdo s hrdostí prohlásí, že je čech.
Netvrďte mi, že není být na co hrdí nebo vám omlátím jak historii, umění o hlavu a nebo vás jen provedu Prahou. A jestli mi někdo řekne, že to bylo a že to teď už nemáme být na co hrdí… vždyť odpověď je tak jednoduchá – tak na co čekáte?
Zakončím to ještě s otázkou pro každého z vás, řekněte si to v hlavě nebo mi to napište. Proč jste rádi, že jste češi nebo čechoslováci, protože stejně jsme jen odrostlí sourozenci.
