20.09.2018

“Věc se má tak. Většina žen neumí příjmat komplimenty.” 

“Tak to nevim, kde jsi na to přišel. Ženy jsou na tom mnohem líp, co se komplimentů týče než muži. Ženy jsou na komplimenty zvyklé.”

“Většina ženskejch je jak z tý scény z Pelíšků, jak jí tam chválej knedlíky dřív, než se to strhne v hádku o noky. Chcete předstírat falešnou skromnost a mě fakt už ani nebaví vám lichotit.”

Poslouchám, jak se moji dva přátelé hádají a bojuju s plnou pusou croissantu, abych se do toho také mohla vložit.

“Myslím si, že neumět příjmat komplimenty je jen zmámkou nezralosti a vnitřní nejistoty.” Usměju se výtězoslavně se zbytky croissantu mezi zubama.

“Ty jsi zrovna zářnej příklad. Když jsem ti řekl, že ti to sluší a že tě chci vyfotit, začala jsi se culit, poděkovala a pak že neee”

“Já se nechtěla jen fotit.” Namítala jsem.

“Ale to vůbec nebyla úplně zralá reakce.”

Měl pravdu. Komplimenty a komplexy. Věčné hádanky. Umím dobře příjmat komplimenty po skleničce vína. A vzhledem k tomu, že teď už také nevydržím tolik, co ve dnech své teenagerovské nerozvážnosti, vlastně stačí deci vína. A přitom přítel občas během mého vyprávění s úsměvem kroutí hlavou a pronese něco jako: “mě nikdy nepřestane udivovat tvoje ego”. A neřekla bych, že je to falešné ego o kterém mluví, já skutečně věřím, že jsem například to nejlepší, co ho kdy potkalo.

Vzpomínám si, že to bylo kdysi velké téma, že celou tu věc s příjmáním komplimentů ženy dělají špatně. Tím spíš mě udivilo, když to vytáhli na brunchi před jednou z fashion weekových přehlídek dva nejstylovější lidi co znám. Není to příliš sezóna Fall/Winter 2012?

Tenkrát se přišlo na to, že ženy se omlouvají i když nemusí, neumí si říct, že chtějí přidáno, jsou příliš citlivé a když jim někdo něco pochválí – popřou to.

Řekla jsem si, že to nikdy nebude můj případ a zároveň jsem potkala spoustu žen, které mi výše uvedené vyvrátily, ale také spoustu, které nikoliv.

“Tím, že popřeme kompliment akorát urážíme toho, kdo nám jej skládá.” Nevím kdo to kdy řekl, ale utkvělo mi to v paměti. Zní to hezky a logicky, ale nemyslím si, že by to byl můj případ. Když někomu něco pochválím, ten človek to popře, necítím se uražená.

Představte si situaci v ženském kolektivu.  Hlouček žen, co se moc neznají, konverzace občas vázne. Jedna žena však druhé něco pochválí “máš úžasné vlasy.”  Druhá odpoví “Fakt? Díky ale ani mi nemluv, chtěla jsem to sestřihnout na Monroe a teď vypadám spíš jak vesmírný dítě. Už nikdy nebudu zkoušet ty super mladý a kreativní kadeřníky.” A konverzace se rozjede: Kde jsi byla? Kolik za to chtěl? Ale náhodou je to moderní můžeš si na tom postavit instagram kariéru jak je to jedinečný.

A pak situace, stejný hlouček žen. Jedna k druhé: “Máš super vlasy.” A druhá odpoví: “Díky.” Trapné ticho zůstává a hodinové ručičky zpomalují.

Pak už to neni tak zlý nepřijmout kompliment žejo? Co se snažím říct, je že možná je samozřejmě správný za kompliment prostě poděkovat ale někdy neni špatný se podělit o naše nejistoty aniž by to mělo znamenat, že neumíme příjmat komplimenty. Nic se nemá přehánět, ale pojďme prostě jen žít.

Dávat komplimenty ale může být stejně tak zapeklitý. 

“Žijeme v době, kdy se chlap bojí ženě pochválit jak vypadá, protože za a) sexuálni harašení a za b) ‘to je tak povrchní chválit ženě jen vzhled’” 

“A co teprva, když ženě řekneš, že se ti na ní líbí, jak je inteligentní nebo milá, pak se může urazit, že není hezká.” 

Čert aby se v tom vyznal.

Mimochodem, líbí se mi, jakým způsobem čtete tenhle článek!