13.09.2018

Co se mě týče, jsem poměrně rozhodný typ člověka. Ne teda, že bych věděla přesně co chci dělat se životem, co chci k jídlu a nebo jaký odstín rtěnky vlastně chci. Ale když narazím na byt, co se mi líbí, tak už nehledám. Jakmile mám myšlenku, tak se jí držím dokud jí nesepíšu. Jakmile mám v životě někoho toxického, tak se okamžitě distancuji. Tím spíš mne vždy fascinovaly vztahy typu nejsme spolu – jsme spolu – nejsme spolu – milujeme se. “Should I stay or should I go” je ta správná písnička na popsání situace.

Nejprve si zametu před vlastním prahem. Taky jsem si tímto prošla, ne že ne. Byl to můj první vztah se vším všudy a bylo mi 15. A později se z něj stala jen zastávka mých nocích, když se něco pokazilo, já to nemohla vyřešit a nechtěla jsem být sama. Říká se přeci, že všechny problémy mají kořeny v minulosti a navíc jsem jeho blok měla vždycky při cestě.

Tím spíš jsem si spojila tento druh vztahů s jakousi dětinskostí a prvními láskami. Téměř se mi to potvrdilo. První lásky všech mých přátel a i mého současného přítele byly na styl neustálého se vracení k sobě. Je to taková ta první zkušenost, kdy si nedokážete představit, že budete zase sami a život vás ještě pořádně nenaučil, že jste to jen vy koho ke šťastnému životu potřebujete…

… a nebo to jen v té době, co jsme si všichni prožívali naše první lásky, bylo cool?

… a je možný, že je ta doba zpátky stejně jako pastelové brýle, teplákovky a ledvinky?

Protože poslední dobou se cítím jako v Jiříkově vidění. Jakmile se moje kamarádka A odprostila od rok táhnoucího se jsme spolu – nejsme spolu, kamarádka J se zase vrátila ke své již zdánlivě uzavřené epizodě. Lépe na tom není ani E, která má svoje noční zastávky u svého ex, ačkoliv si nemyslím, že to má zrovna při cestě.

Je tohle vracení se k sobě nějaký druh romantické obsese?

Když se zeptáte kohokoliv, kdo prožívá tento druh boomerangového vztahu na otázku, proč se k sobě vrací odpověď bude znít tak, že mají nějaký problém ve vztahu, který je poměrně vážný a který neví jak vyřešit, ale přesto je to k sobě nějakým způsobem táhne. Mám několik možných vysvětlení:

#1 Problém v komunikaci

Jestli něco umí pohřbít vztah více než cokoliv jiného je to problém v komunikaci. Na to jsem přišla relativně čerstvě zhruba dva roky zpátky a čím víc s přítelem rozebíráme naše začátky, které nebyly nutně úplně ideální a růžový, zjišťuji, že by všechno mohlo být úplně jinak, kdybych od začátku hned komunikovala a neskákala k nějakým neověřeným závěrům a nehrála si na někoho, kdo je ledově klidnej. A tím spíš jak by vypadal můj život, kdybych uměla komunikovat odjakživa. 

#2 Tráva nebývá vždy zelenější

Znáte takový to, že si říkáte jak by bylo super dělat si co chcete a nemuseli to řešit s někým, chodit s přáteli ven a užívat si randění jako za starejch. Jenže ne vžycky to je tak super jak se zdá. Končíte pak v baru, kde se všichni ohromě baví, vy sedíte v rohu a alkohol si ředíte slzama. Nedej bůh když s váma zkusí někdo flirtovat a vy si uvědomíte, že vám chybí někdo úplně jinej. A to je ideální čas na to s vrátit zpátky.

#3 Okolí partnera neschvaluje

Žádný vztah není pouze v izolované bublině. A může se stát, že vaši přátelé nebo rodina si nemyslí, že se ten váš partner k vám chová jak si zasloužíte nebo že je vás dostatečně hoden. Možná to sice je myšleno dobře, většinou to vede právě k rozchodu, jelikož začnete i vy chápat, co se vám snaží říct. “If you wanna be my lover you gotta get with my friends…” všichni známe Spice Girls, žejo?

#4 Nejistota ohledně celé té “věci”

Někdy prostě nevíme. Je toho plná esterajosefina. S někým jsme a je nám s ním dobře, ale nejsme si jisti jakým směrem to celé jde a jak se to bude vyvýjet a má to vůbec smysl a co když jinde je někdo víc pro mě….  Možná, ale zakopanej pes je právě v tom, že tento pár nepočká na to, jak to celé dopadne, jak to bude probíhat a kam to vede. Kdyby se vykašlali na tohle celý myšlenkový drama a prostě jen šli dál a čekali kam je cesta dovede a užívali si dokud to je příjemný. 

Tyto vztahy jsou možná celé o vyhýbání se konfliktu. Raději se to ukončí než aby se to řešilo. A pak je spoustu neuzavřených emocí a vede to buď do blázince, do léčebny nebo do postele s ex.

Když jsme toto téma rozebírali s přítelem a on vyprávěl o svém prvním vztahu a nadával, že ho štvalo, když se k sobě neustále vraceli, překvapila jsem sama sebe svojí reakcí.  Došlo mi, že být naštvanej za to, že se to takhle táhlo je blbost. Mělo to tak být, všechno se totiž musí uzavřít. Když se to ukončí napoprvý a nedořeší se všechno, logicky to cítíme ve vzduchu a potřebujeme dostat svůj konec. Každý návrat k sobě je přínosný novým řešením a také nových zážitků, které ačkoliv mohou být plné hádek, také jsou tam ty světlý chvilky. 

V tuto chvíli, když mi někdo další oznámí, že je zpět se svým ex, moje reakce už není ve stylu, že se ten člověk může jít rovnou pobodat a bude to mít stejnej efekt možná míň bolestivější. Takové to, dvakrát do stejné řeky… Ale ono jsem neměla nikdy moc pravdu. Chces se vrátit k ex? Ok, ale. Začněte řešit problémy, pokud chcete do té řeky skočit po hlavě, nejprve si na začátku vyjasněte ten problém, který byl a kvůli kterému to skončilo. Pak teprva zjistíte zda-li je to beznadějné.