Proč neumím chodit včas

12. 9. 2018
Petra Jelének

Je 7 hodin a mám schůzku. Mám schůzku vlastmě přesně teď, pokud vezmeme v úvahu, že jsme se domluvili že na sedmou to vyhovuje nám oboum, jelikož se to zdálo jako sympatická hodina. Vždycky se takovéhle věci domlouvají nějak na celou hodinu. Lidi jsou líný to dotáhnout na “ve čtvrt na osm”. 

Každopádně jsem pozdě, protože si musím nějak vydělávat. Ty boty si samy z obchodu ke mě do botníku neodkráčí, nmluvě o tom, že ani byt mi nepatří. Je teda pravda, že jsem s prací skončila v pět hodin. Ale pak mi přišel email. Který jsem ignorovala. Ale jen protože mi mezitím kamarádka poslala youtube video, které jsem si musela pustit jinak bych zase nevěděla o čem bude příště mluvit. Takže jsem si pustila tohle video, ale youtube mi nabízel hned další, které jsem nemohla jen tak odignorovat, protože příště už bych na to narazit nemusela. A pak přišel kocour, který si všiml mého bezvládného těla. A jak to kočky rádi dělají, když se jim nedostává pozornosti. A víte jak by bylo neslušné vstát, když vám na klíně přede kočka. Takže jsem v půl sedmý vyběhla s tím, že doprčic zase budu pozdě. A pak jsem se zastavila u ledničky, protože nikdy nechcete na schůzku, když vám kručí v žaludku.

Dvacet minut jsem zírala do skříně a to nás přivádí k tomuto okamžiku. Stojím a mám šatníkovou krizi, protože za boha netuším kam zmizely ty šaty, které jediné jsem byla ochotná si vzít. A teď musím vymýšlet náhradu. V 7 hodin, tedy v už v 7:02. Projíždím další možné adepty, které by dnes večer splnily účel a jelikož jsem v časové tísni, spokojím se s jinými černými šaty. 

Oblečení by bylo, ale tvář ještě není úplně svěží. 

Korektor?Korektor.
Bronzer?Bronzer.
Rtěnka?Rtěnka.
Řasenka?Řasenka.
Linky?Nemám čas.

Takže je 7:10 asi tak a je na čase napsat, tu tolik oblíbenou lež, “jsem na cestě” čímž si získávám ještě trochu času na to se alespoň trochu učesat. 

Dvě minuty než vyběhnu ven.

Pět minut na tramvaj. Vlastně deset protože jsem si vzala pdopatky.

Deset minut na místo setkání a minuta než najdu s kým se mám sejít, jelikož samozřejmě nemám brýle a jsem slepá jak patrona. 

To znamená, že spoždění dělá 31 minut. 

Což není tak špatné, když vezmeme v potaz, že jsem dáma. Nebo ne?

Dáme Brunch? 

Podpořte nezávislou tvorbu, kvalitní texty. Pozvěte nás na kávu. (1 EUR = cca 25 Kč)

Další

Co mě naučil život o samotě

Co mě naučil život o samotě

(aneb jak přežít pavouky, kotle a vlastní hlavu) Po maturitě jsem si začala hledat byt, rozhodnutá že začnu s bydlením sama. Nastoupit na vysokou jako regulérní zodpovědná, dospělá osoba. Myslela jsem si, že najít byt v Praze bude ta nejtěžší část. Jenže dobrodružství...

Láska, která mění naši řeč

Láska, která mění naši řeč

O tichých otiscích ve slovníku vztahů Někdy si toho skoro nevšimneme. Slovo, které jsme nikdy předtím nepoužívaly, se najednou zabydlí ve větě. Tečka na jiném místě. Změněná intonace. Smějeme se „hahaha" místo „lol", nebo píšeme zprávy bez velkých písmen. Ne proto, že...

Přátelství jako forma intimity: Platónská láska není méněcenná

Přátelství jako forma intimity: Platónská láska není méněcenná

Je jedenáct večer a váš telefon vibruje. Není to partner. Není to rodina. Je to někdo, kdo zná vaše heslo na Netflix, vaši objednanou pizzu nazpaměť a přesně to místo na gauči, kde se schoulíte, když vám není dobře. Píše jen: "Jak je ti?" A vy víte, že se neptá na...