Běžím. Spíše klopýtám. Byl to hloupý nápad brát si podpatky po tak dlouhý době a doufat, že se v nich hned začnu vznášet. Pokud je to vůbec v těch hloupejch botech možný.
Než vběhnu do hloučku lidí naposled se podívám na telefon a vypnutý ho odkládám na dně kabelky. Jo. Jdu na to. Půjdu na přehlídku a nebudu přitom všechno hodnotit skrze obrazovku telefonu. Hezky si vychutnám atmosféru. Budu rebel mezi jablíčky.
Už na podzimním fashionweeku jsem začala nabývat pocitu, že je to celý jen o tom ukázat ostatním na instagramu, že tu jste. Ostatní jako by bylo pouze vhodnou kulisou. Zajímalo by mne nakolik si tím ničíme pocity z prehlídek? Vždyť je vlastně ani nevnímáme. Jsem rozhodnutá být v daném okamžku naplno. Jako za starejch časů. Vnímat svět očima a nikoliv čočkou fotoaparátu. Jako za starých časů, kdy nebyl instagram.
Nevadí, že kvůli těm hloupejm botám jdu pozdě a tak na mne nezbydou dobrý místa. Nepotřebuju být v první řadě, když nepotebuju super cool fotky. Možná je to snad i osvobozující. Zpomalím. Pomalu se hrnu dovnitř a dávám si pozor, aby nebylo poznat, že už si nevybavuju, jak se na takovejch botách chodí.
Čas přestal být tak ukvapený. Možná se i trochu vlekl. Najdu si místo a čekám. Přehlídka začíná. Modelky a modelové se míjejí na mole a já je vidím. Lukáš Macháček je návrhář, co umí nejlépe vyjádřit mladý lidi z města. Proto je tak oblíbenej. Modelové a modelky mají masky, které přesně reprezentují daný model. Co má vyjadřovat. Chvíli je to fashionista v kůži a pak je to punker v černý džínovině s rohama (?)
Přehlídka končí. Potlesk. přežili jsme to. Byla jsem tu a nemám to na instagramu. Ale stalo se tak. Kdo chce vychází ven, na vzduch. Potkávám
ZNÁMOU TVÁŘ a sděluji mu svůj výkon.
„Heleď a nepřijde ti to trochu sobeck?“
„Jak to myslíš?“
„Jsi tu, jen si sedíš, koukáš, jdeš pryč. Takhle jsi mohla naopak ještě se o svůj zážitek podělit s někým, kdo je třeba zrovna v práci nebo ve škole. Mohli by vidět něco zajímavýho. Jakoby byli s tebou.“
„takže chceš říct, že když si nehonim ego na instagramu, tak jsem sobec nakonec?“
„To o tom honění ega říkáš ty, ne já. Asi záleží, jak to vidíš.“ usměje se.
A sakra. Filosofovi to v intelektální rovině natřel model.
Takže je to tak? Jde o to přenést ten zážitek? Nebo je to přeci jen o předávdění se? Každý si musí nejspíš přeci jen zamést před svým prahem.
Mobily byly a jsou přeci jen nedílnou součástí fashion weeku.
(Ale na konzerty vážně nepatří.)
