V poslední době se cítím být nějak izolovaná od světa.
Všude kolem jsou skupiny lidí a já jako bych stála někde mezi. Možná je to tím, že najednou jsou všichni ohromně radikální.
Vyber si, jsi to nebo to?
„Omezení svobody! “ Potlačení základních lidských práv!“ “ Horší jak komunisti!“ křičí jedna strana. „Dobře jim tak kuřákům!“ „Bezohledný kuřáci konečně dostanou co jim patří!“ „Proč bysme měli trpět my?“ křičí strana druhá.Stojím uprostřed a možná trochu bezradně.
Přijde mi hloupé poroučet majitelům baru, že mají mít nekuřácký prostory. V Praze je nespočet nekuřáckých barů a kaváren, kam můžete jít. Není pravda, že se kouří všude. Když jde nekuřák do kuřáckýho baru musí s tím počítat no ne? Taky nejdete do bazénu, aby jste se nenamočili.
Pořád ale stojím uprostřed. Stavět se k jedné či oné straně neznamená nic než hloupě vykřikovat. Je to jen záchvat nevole, kterou vytvořily články na internetu oznamující tuto „novinu“. Za měsíc si na to nikdo nevzpomene. A v létě to bude aktuální a my se budeme učit s tím žít. Jako vždycky se vším.
Jsme děti. Děti, co se rozčilují nad tím, co jim rodiče nebo paníčelka nařídili. Vzteká se, nechá se umlčet a pak prostě na tu procházku jde. I když jí třeba celou probrečí.
Ale tváříme se jako radikální společnost. Buď jsi žlutej nebo modrej. Nejde být mezi, protože je to nepochopitelný. Buď ho přece máš rád nebo ho nenávidíš. A nebo jsi idiot, co se vůbec nezajímá o naší budoucnost a hanba ti. Ale jsme tak radikální, že jediné co umíme je hádat se mezi sebou, křičet jedno, osočovat druhé a urážet ty nahoře. A pak to přijmout a trucovat.
Bezvýznamné kopání kolem sebe je pohyb, který jsme se za ta léta naučili. A jsme rádi když se najednou naučíme splývat.
