Pátek 13. května 2016
17:51
10 minut před katastofou
Sedím na balkóně, poslouchám písničky a užívám si volného dne. Večer na programu bude film a instagramové stalkování lidí, který nemám ráda.

18:01
Písnička se uprostřed vypnula. Kdo mi volá?
Hej. Zapni se!
Doháje rozsviť se!

18:02
Počkat. Počkat. Počkat. Počkat.

18:04
Zvýšený tep. Krev se hrne do mozku.

18:05
Ještě že už jsem si založila fb, teď se bude hodit.
To je tím, že mi spadnul na šutr. To je tím, že se mi rozbil displej.
Nezahrnovala jsem ho dostatečnou láskou?
Proč teď?
Žádnej z rozchodů nikdy tak nebolel jako teď tahle ztráta.
Moje fotky, videa, poznámky, smsky, snapchat, instagram, kalendář, budík, ta trapná rozehraná hra.
Chudáček můj malinkej. Láska moje. Doháje.
Na co je život? Co mám dělat? Jak se dělá první pomoc pro telefony? Oživování nebo tak?

18:09
Praštím s nim o stůl.
To zabírá vždycky ne?

18:10
On umřel.
Nemůžu dělat vůbec nic.
Že prej je to jenom mobil a nemám vyšilovat.
Jak jenom mobil? Je to součást mě. To se jim to říká, když maj ten svůj.
Nikdo mi nerozumí.

18:12
Slzy. Slzy ne.

18:14
DOHÁJEKRUCINÁL ani se nerozloučil

18:15
Ne tohle se neděje. Dohájeee. Uložím ho někam a třeba se vzpamatuje.
Taky mohl říct, že se mu moje písničky nelíbí. Třeba je nepřehrávat. Nemusel hned páchat sebevraždu.

18:30
Ležím na zemi a koukám do stropu.
Nejsem nic.

18:45
Pořád nic nejsem.
Já bez tý věci nemůžu žít.

19:20
Okej napíšu ajťákovi.
– Existuje způsob jak obyčejnej člověk jako já zprovozní mobil co nejrychlejc aniž by s nim musel mlátit o zem a nebo podepisovat smlouvu se Satanem?
– A co ze s nim je?
-No to právě nevim. *popis situace* ….on je mrtvej žejo?
-Jop. Odmrdana zakladovka
– Jako úplně? Už nikdy nebude?
-Jo bude, das ho do servisu, je pod ipakem. Za 3 tydny ho mas zpet
-3 TÝDNY?
-Jop
-Okej. Jdu si najít příjemnej kout a jdu brečet. A ty věci co tam jsou a nejsou na kartě, budou potom? Nebo mám brečet ještě za to?
-Nejspis nebudou.

19:47
Pod balkonem mi běhaj děti a brečej. Mám chut běhat a brečet s nima. Tohle je fakt smutnej den.

20:02
O čem je život.
Chtěla jsem si jít pro jídlo, ale jakej to má smysl.
Tři týdny. Tři týdny. Tři. Týdny.

20:03
Vypadl internet.
Svět si ze mě dělá srandu.
Na dnešek byla hlášená apokalypsa a někdo mi o tom zapomněl říct nebo co se to krucinál děje?

20:05
JESTLI NENASKOČÍ INTERNET VÁŽNĚ UŽ NEMÁM JEDINEJ DŮVOD ŽÍT.

20:06
Ležím na zemi. Na józe nás učili, že když jsme pod stresem, máme se uvolnit a dýchat.
JAK SE MÁM KRUCI UVOLNIT?!

20:07
Internet funguje.

20:08
“Buď silná, ty to zvládneš. Je to jen telefon.”
Ještě jednou uslyším, že je to jen telefon a přísahám, že… ani nic. Nemám sílu na to cokoliv dělat.

20:17
Ok. Jíst potřebuju.
Nádech. Výdech.
Jdu ven.
Sama. Bez mobilu.

20:23
Páni našla jsem záručák.
Je mi vůbec k něčemu, když mám rozbitej displej? Je to ale už týden, co mám rozbitej displej.
Hm. Je to jasný. Vezmu si upnutý šaty, udělám si makeup a budu házet psí oči a modlit se, že za pultem bude chlap. Takjo a teď vážně pro to jídlo.

Můj život ztratil soundtrack, když jdu ulicí při západu slunce a nehrajou mi ve sluchátkách francouzský chansony.
Fronta u pokladny je nekonečná. A lidi jsou 100x děsivější.
21:09 
Ve středu jdu k ústním a nemůžu se soustředit na učení.
Hm. Zvláštní, Ten telefon pořád hřeje.
 
21:10
Pustím si film. Sním zmrzlinu a půjdu brzo spát.
23:14
Jak mám jít zítra k babičce na oslavu, když pravděpodobně včas nevstanu jelikož a protože nemám blbej budík?!
23:32
Na internetu jsou online budíky. Páni. Zajímalo by mě jestli budou zvonit i když se počítač dá do spánkovýho režimu.
00:41
Ne. Ne. Spánek nepůjde. Na balkóně panuje tragická atmosféra.
Přemýšlím o co všechno jsem přišla. A je pátek. První opilci se začínají vracet z hospod. Je jim dobře a mě mizerně. Je to závislost?
Co si budu nalhávat. Je. Dělám z komára velblouda prej. Ale oni nevidí toho velblouda, co mi stojí uprostřed místnosti. Toho vidím jenom já. Svejma zkaženejma očima, které jsou prožrané civilizační chorobou.
Co bych dělala, kdy fakt nebyla elektřina? Kdyby najednou nebylo mobilů, internetu,.. Už teď je ze mě napůl šílenec. A nebo už jsem šílenec. Možná mám problém. Není moc velký rozdíl mezi mnou a alkoholikem. Jenom na alkoholikovi je to vidět. U mě je to skrytý, zákeřný.
01:11
Měla bych si něco přát, žejo?
Prosím ať se zapne. Ať je zítra v pořádku. Ať jsme zase spolu.
Jasně, že jsou důležitější věci. A je fakt smutný, že jsem nikdy nevyváděla kvůli rozchodu. Vždycky tu pro mě byl mobil, kterej mi pustil písničky, rozeslal všem mejm kamarádům zprávu, že s daným člověkem je konec, psala jsem do něj svoje básničky a byl vždycky se mnou. Všude.
Okej. Potřebuju pomoc. Odvykační kůra začíná.

Ctěte své mobily, milujte své mobily, nevíte jak někdo bez toho svého trpí.