Musím vyrazit domů z postele, která není moje. Nemám zubní kartáček, deodorant, makeup a jenom “včerejší oblečení” obsahující i “včerejší spodní prádlo” – ve zkratce, to je to, čemu se teď říká WALK OF SHAME.
Udivuje mě, jak teď i když máme z něčeho radost, je to- ostuda. Může za to snad ten starý známý příběh z Bible, ( který je vhodný zmínit obzvláště když mluvíme o sexu) kde když Adam s Evou snědli jablko a najednou si uvědomili, že jsou nazí a zastyděli se. A lidstvo tím teď tisíce a tisíce let trpí.
Takže teď spěcháte ulicí s hlavou skloněnou k zemi a doufáte, že vás nikdo neuvidí. Lidé vás samozřejmě sjíždí pohledem “Podívej,” říkají si, “podívej se na tu nestoudnou bytost, co měla sex. Odporné.”
Protože se společnost sexu stále bojí? Ale vždyť žijeme v době kdy 50 odstínů šedi sklízí nehorázný úspěch a Kim Kardashian, Miley Cyrus a jiní se svlékají neustále, aby přilákaly pozornost. Pornografie a sex je teď kolem nás tak, že tomu i malé dítě jen sotva unikne. A je to něco, co už je pohlíženo jako na něco přirozeného, no ne?
Samozřejmě, že není. 50 odstínů šedi je pouze jakýsi fenomén, který je teď cool a každého zajímá. Ale nedej bože, kdyby pak na vás přítel vytáhl bič. My jsme obyčejní lidé a my vás budeme soudit za to, jak teď vypadáte po noci plné nezávazného sexu. Je to ostuda, protože to tak cítíme.
Pro spoustu lidí je to velká věc. Věc, která existuje a které by neměla, protože víte co? Moje chůze? To jak teď jdu z postele, kde se stala ta věc? Hlavu dolů a buď nenápadná, užij si walk of shame se vši parádou.
Bylo to fajn.
A já se mám cítit špatně za to, že jsem si užila skvělou noc s někým, koho jsem si vybrala? Byl to gól jenom že jsme si padli do oka. Byl gól už jen to, že mez námi proběhla chemická reakce. To není běžné. Byla to noc, kdy nebyl čas řešit hlouposti všedního dne. Bezstarostné, spontánní, přirozené, skvělé. A já se mám cítit špatně?
A vy nejste šílení? Mám chuť o tom tweetovat z plných plic (protože jsem cool) a mám chuť o tom napsat báseň (protože jsem divná).
Opustila jsem dům s širokým úsměvem, našla nejbližší kavárnu a objednala si kafe s sebou ve svém včerejším oblečení a usmála jsem se na ženskou za pokladnou ve stylu “Hádejte co se včera stalo?” nebo “Hádejte odkud jdu?”. Nevypadala, že by jí to nikterak zajímalo dokonce nevypadala vůbec přátelsky na mě ani na nikoho jinýho v místnosti. (Kam zmizel ze Starbucks ten usměvavý personál?) Zaplatila jsem a vyšla ven. Vzala jsem to po nábřeží na tramvaj.
To byl můj svět.
Ahoj světe, jak se vede?
Mě skvěle.
Jsem na živu a cítím se naživu.
Třikrát hurá pro včerejší oblečení a nevyčištěné zuby!
A teď dokončete svojí cestu úžasnosti se vztyčenou hlavou!
