Rudolfínští učenci sbírali do svých kunstkomor dvě věci současně: přírodu a její napodobeniny. Mušle vedle vyřezané mušle, kořen mandragory vedle stříbrné figury. Rozdíl mezi tím, co udělala příroda, a tím, co udělal člověk, je vlastně nezajímal. Zajímalo je, co z toho jde vyčíst.
Přesně v tomhle bodě stojí práce Hanuše Lamra, který letos slaví padesát a k jubileu si nadělil expozici Uranium lunare v prostorách Pražského hradu během Designbloku. Letošní osmadvacátý ročník festivalu má téma světlo a Lamr ho vzal doslovně. Prostor je rozdělený na prosvětlenou denní část a tajemnou noční, oddělené drátěnými sinusoidami. Ústřední tváří vizuálu je durman, tedy rostlina jedovatá a uhrančivá zároveň, což je pro kunstkomoru volba bez chyby. K vidění mají být objekty a šperky s názvy jako Netřesk, Včelí plástev, Leknín, Sršní objekt, Tančící křídla, prsten Lust nebo Kafka, plus objekt Uranie.
Lamr to sám rámuje alchymisticky. Jako tehdejší učenci prý touží objevit kámen mudrců, ale nehledá ho v tom, jak vyrobit zlato. Hledá ho v přírodě: vzít přehlížený kus dřeva nebo kamene a pomocí světla z něj nechat vystoupit drahokam.
Jak se to vlastně dělá
Lamrova metoda je technicky prostá a myšlenkově zapeklitá. Skutečnou rostlinu vloží do sádrové formy, ve které vyhoří, a do uvolněného místa nalije kov. Bronz, stříbro, zlato. Někdy pracuje s voskem a 3D tiskem, někdy s dvousložkovou pryskyřicí a silikonovými formami, které si udělá z fíků nebo jahod ze své zahrady. Výsledek je odlitek konkrétní věci, ne stylizace jejího typu. Ne „květ“, ale ten jeden květ.
Vyrostl v rodině výtvarníků a jako dítě chodil do botanického kroužku, což na jeho práci není náhodná biografická ozdoba, ale vysvětlení, proč u něj příroda nefunguje jako dekor. Sám mluví o pokoře k přírodě a o tom, že vždycky to ještě chce nějakou úpravu.
A tady je otázka, kterou si česká kritika u Lamra obvykle nepokládá, protože se u nás o šperku píše skoro výhradně v superlativech. Pokud formu dodá příroda a technologie ji věrně převezme, kde přesně začíná autorství? Lamr na to má odpověď, jen se o ní málo mluví: v kombinaci. Baví ho spojovat věci, které k sobě nepatří, a z toho vzniká novotvar, který je jednou květem a jindy motýlem nebo broukem. Kolekce Bloom je toho příkladem. Brož Hostina, na které se stříbrný chrobák pase mezi pryskyřicovým ovocem, taky. Autorský výkon není v odlitku. Je v montáži a v tom, co ta montáž tvrdí. Odlitek je jen slovník.
Rozdíl mezi Lamrem a řemeslně zdatným výrobcem kvítků ve stříbře je právě tenhle. Kdo si to nepřebere, vidí jen dokonalou napodobeninu a mine pointu.
Brož jako poslední politický šperk
Jeden Lamrův kus měla ve své sbírce Madeleine Albrightová, vyrobil jí ho v roce 2011. Albrightová z broží udělala funkční diplomatický nástroj, o kterém napsala celou knihu, a v její praxi šperk nebyl ozdoba, ale výrok, který se dal nosit na sako a nemusel se vyslovit.
V den inaugurace svého muže si Eva Pavlová vzala k růžovým šatům Štěpánky Pivcové Lamrovu brož s květem růžového kaštanu a náušnice s violkami. Kaštan podle Lamra pochází z Valdštejnské zahrady, tedy z místa pár metrů od jeho ateliéru ve Valdštejnské 4. Uvědomme si, co to znamená: první dáma si na nejsledovanější den vzala odlitek konkrétního stromu z Prahy, ne abstraktní symbol.
Šperk je dnes z celého reprezentačního arzenálu poslední věc, u které si ještě dovolíme přiznat, že něco sděluje. U obleku předstíráme, že je neutrální. U brože ne. Což mimochodem navazuje na výstavu Design pro Václava Havla, která poběží ve stejném areálu a ve stejném termínu: Hrad jako místo, kde se předměty od začátku vybíraly jako argumenty.
A to uranium
Zůstává název. Uranium lunare zní jako botanické latinské jméno a taky jako odkaz na uranové sklo, tedy na jeden z nejpodivnějších českých vynálezů. Riedelovské sklárny v Jizerských horách experimentovaly ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století s jáchymovským smolincem a vytavily žlutozelenou sklovinu, která pod UV světlem fluoreskuje. Barvy dostaly jména po členech rodiny, Annenská žluť a Annenská zeleň, případně Eleonorská zeleň. Sklo, které samo svítí, bylo pro 19. století přesně to, co pro rudolfínskou kunstkomoru mandragora. Zázrak s chemickým vysvětlením.
Jestli je uranové sklo v expozici fyzicky přítomné, nebo je v názvu jen jako metafora měsíčního svícení, jsem si z dostupných materiálů nepotvrdila. Ale pokud tam je, je to nejpřesnější možná realizace festivalového tématu, jakou letos uvidíte. Světlo, které nepřichází z reflektoru, ale z materiálu samotného.
Uranium lunare bude na Pražském hradě přístupné během Designbloku od 7. do 11. října s festivalovou vstupenkou.
zdroj fotografií: Designblok
