Ze svatby vám nezůstane skoro nic. Dort se sní, kytice uschne, fotky se přesypou do složky, kterou otevřete jednou za pět let. Zůstane prsten. Jediná věc z toho dne, kterou budete mít na sobě i za třicet let, u snídaně, při mytí nádobí, všude s sebou. Eliška Lhotská dělá přesně tyhle prsteny. Sešly jsme se v jejím holešovickém ateliéru, abychom si promluvily o tom, co v takovém předmětu vlastně je.
Ateliér a showroom v Holešovicích vypadá přesně jako její práce. Minimalistický prostor, ve kterém je vidět jenom to podstatné a to podstatné jsou šperky. Struktura, otisk, povrch, který si pamatuje dotek. Nic navíc.
Pamatujete si svoji první zakázku na snubní prsteny?
Největší stres. Pak si na to člověk musí trochu zvyknout, ale byl to docela mrazivý pocit, že to někdo bude v ideálním případě nosit celý život.
To „v ideálním případě“ je hezky přesné.
No právě. (směje se) Ale mě na tom pak začalo bavit něco jiného. Začala jsem dělat prstýnky se svými dětmi – pro sebe, pro babičky – a to nás dovedlo k workshopům. I se snoubenci. Tam se do materiálu promítne ten dotek. Když si představíte, že se tam zapíše konkrétní člověk, třeba synové, kterým byl v té době rok a oni to potom ukážou svým vnoučatům a řeknou, že na to sahali, že je to jejich otisk. To mi přijde na tom kovu magické. Proto se mi to líbí.
Materiál, který se dá vždycky přetavit
Ve škole jsme hledali různé alternativní materiály se kterými by se dalo experimentovat, ale vlastně když přijdeme i na tu udržitelnost, tak mně se líbí právě ten kov vzhledem k tomu, že se dá v podstatě neustále recyklovat. I kdyby nějaká kolekce nebyla úspěšná, tak se to prostě slije. (směje se) A udělá se z toho něco nového.
Takže žádná kolekce není definitivní prohra.
Přesně. A musím někam do vesmíru zaťukat, že to takhle vyšlo, že jsem si ze svatebních věcí vybrala pro sebe tu nejsmysluplnější. Že to těm lidem zůstane celý život a že se to dědí po generace. Šaty jsou taky krásné, ale je to něco, co si člověk vezme jednou. Tohle mi přijde, že se s tím ztotožňuju i ve filozofii, že to ten člověk nosí.
Nošení nemá pravidla
Odráží se to na tom, jak prsteny navrhujete?
Samozřejmě se to promítá do tvarosloví, aby to bylo příjemné na každodenní nošení. A zároveň dneska už to nemá žádné limity. Když je někdo extravagantní, ta podoba není předepsaná, je to spíš o nositeli. Zásnubní i snubní prsteny můžou vypadat jakkoliv. Není žádné pravidlo. Spíš jde o to, aby se to lidem dobře nosilo.
Máte příklad, kdy jste to sama podcenila?
Mám. (směje se) S manželem jsme se brali po patnácti letech a on mi nechal udělat zásnubní prsten ještě jednou a k tomu snubní. Chtěla jsem to co největší. Musím říct, že je to pak docela váha. Takže tohle úplně nedoporučuju. Ve chvíli, kdy si člověk vybírá zlaté prsteny, měl by zvážit svoje fyzické proporce. Docela to na prstu cítím. Ale zvykla jsem si, je to teď moje součást.
Zlato, nebo stříbro
Co byste snoubencům nedoporučila?
O tom jsme se tady s holkama zrovna bavily. Zmiňovaly, že se snoubenci často rozmýšlejí, jestli vezmou stříbrné, nebo zlaté. Chápu, že je to i o finanční podpoře rodiny nebo o tom, v jaké životní situaci zrovna jsou. Ale doporučovaly bychom zlato, vzhledem k tomu, že se ten prsten opravdu potkává se všemi těmi denními procesy, s hygienou, s úklidem. Odolnost zlata je o hodně vyšší než u stříbra. Takže jestli to má být na věčnost, jsme určitě pro zlato.
Většina šperkařů doporučuje šperky sundavat. U snubního prstenu je ale tradice, že se z prstu nesundává. Počítá s tím materiál?
Doufám, že tady něco nepokazím. (směje se) Ale u zlatých prstenů, když tam není perla nebo nějaký citlivý kámen , tak jsou na běžné nošení v pořádku. Zlato nijak extra neoxiduje, pokud člověk neprochází nějakou fyzickou změnou. Ono se na tom odrážejí i nemoci, pot, teplotní změny. Když má někdo vysoké horečky, možná by ho sundat měl. Obecně jsou ale stříbrné šperky choulostivější. Ty je lepší sundávat. Setkaly jsme se s tím zrovna ve svatební den, někdo si nesundal náhrdelník při fixaci účesu a bylo to úplně zoxidované. Když se to potká s chemickými přípravky, není to dobré.
Takže údržba není detail.
Je to jako s oblečením. Když si to chce člověk uchovat, měl by se o to hezky starat.
Patina jako životopis
Vy pracujete hodně se strukturou. Nevadí vám, že se ta struktura nošením obrušuje?
Naopak. Já nosím šperky pořád a my děláme hodně ty strukturované, “chlebové” a ono se to samozřejmě ohladí. Ale mně se právě líbí, že to pracuje s časem. Chodí sem zákaznice, které to mají patnáct let, a líbí se jim to. Že každý ten šperk vypadá v průběhu času trochu jinak. Prostě podle toho, co člověk dělá.
Mám snubní prsteny svých rodičů. Klasické kroužky s rýhami. Maminčin je dokonale zachovalý. Tatínkův je (jak celý život pracuje rukama) už skoro vyhlazený. Přijde mi to krásné. Je to příběh, který ten prsten vypráví sám.
Přesně. Je to hezký příběh toho používání.
A vím, že když člověk navštíví běžné zlatnictví, tady v Praze docela často, měl by si dát pozor. Jsou to leckdy jenom dovezené plíšky odněkud z Turecka nebo z Číny, nic lokálního. Takové věci spíš do výlohy. My tam dáváme kus materiálu. Mělo by to být generační. Když jsou tam perly, tak ty samozřejmě stárnou, ale co se týče kovu, snažíme se, aby to vydrželo. A zaručujeme v podstatě celoživotní servis. Je v našem zájmu, abyste s tím mohli něco dělat.
Chleba místo křížku
Chlebová kolekce je to, podle čeho Elišku pozná i někdo, kdo nezná její jméno. Původ ale s designem nemá nic společného.
Jak chleba vznikl?
Chleba je první kolekce a pořád zůstává bestsellerem, i když to u kolekcí chvíli trvá, než se to propíše mezi lidi. Možná i proto, že na začátku to bylo výrazně jiné než to, co tady na trhu vznikalo. Mám takovou zkušenost, že nejlíp funguje, když si člověk ty věci na začátku dělá sám pro sebe. Takhle to vzniklo.
Byla jsem na stáži v Polsku a přemýšlela jsem, jak jsem fixovaná na rodinu, jakým způsobem se propojit. Přemýšlela jsem o náboženství a o těch pozitivních aspektech víry. O tom, co jsme tady za dobu režimu ztratili. Že nějaké dobré věci, které nám jakákoliv víra v cokoliv přinášela, jsou pryč. Tak jsem hledala, jak se skrz šperk propojit s ostatními. A našla jsem chleba. Místo křížku kus chlebíčku, v podstatě.
Proč zrovna chleba?
Přišlo mi skvělé, že je to zároveň modelovací hmota, která tady byla vždycky. Když děti dřív neměly hračky, tak se z toho dala udělat nějaká figurka. A je to propojení absolutně globální. Všichni víme, čeho je to symbol. Připomíná to základní hodnoty. Největší láska je to, když máme co jíst. Chleba je základ všeho. Není to spojené jenom s vírou. Člověk toho moc nepotřebuje, a když ho někdo nakrmí, tak je to pro něj to největší.
Takže jsem úplně na začátku udělala jenom kuličky. Chlebovou kuličku s vizí, že to bude mít moje rodina. Pak to měli kamarádi, kamarádi kamarádů, a když si to objednal někdo, koho vůbec neznám, tak to začalo putovat. A stala se z toho první kolekce.
Šla jste na šperkařinu s ambicí?
Vůbec. Rodiče dělali sklářskou školu a říkali, že jsem po nich určitě šikovná, ať jdu dělat něco výtvarného. (směje se) Tak jsem šla na obor bižuterie a velké ambice tam nebyly. Ten obor se tady přitom hrozně proměnil, kvůli režimu se tady celý design formuje až od devadesátek. Takže bych možná někde vzorovala v nějaké fabrice na bižuterii nebo tak. Ale díky té první kolekci se to uchytilo a dalo mi to směr, kterým se snažím profilovat: že každá kolekce má nějakou svoji filozofii.
Šperk se dostane dál než galerie
Hrozně se mi líbily výstavy, galerie, volné umění. Ale bylo mi líto, že ty myšlenky pak zůstanou uzavřené docela úzké skupině lidí. A u šperku jsem si pořád říkala, že je skvělé, že se ta myšlenka dostane k široké veřejnosti. Takže takhle to asi začalo. Motivace do toho něco dávat, nějaký přesah.
Baví mě i sociální věci. Mám vizi do budoucna, aby každá kolekce podporovala vždycky nějaký segment. Sociálně slabší nebo nemocné lidi. Odrazovým můstkem je vždycky život a to, v jaké situaci se člověk zrovna ocitne. To se vždycky propíše do kolekce. Ne vždycky se to podaří spojit s estetikou.
Vzniká tím nějaká fronta nezpracovaných věcí?
Je toho spousta, co valím před sebou a chtěla bych to zpracovat, ale hledám vhodnou formu. Protože chleba je zároveň úplně nejčistší koncept. A jinde je to hrozně upovídané. Snažím se přijít na to, jak to zjednodušit, aby to bylo čitelné.
Není ta vlastní laťka někdy svazující?
Jakoby jo. Ale spíš si na to člověk zvykne a stejně to není schopný opustit. Ten styl vyjadřování. Mně přijde, že všechno už bylo uděláno, a dělat něco jenom o tvarosloví mi přijde málo. Vždycky když vidím práci kolegů, říkám si, že už není skoro nic jiného co vymýšlet. Ale pak je to spíš o tom pnutí — že tam potřebuju zapsat nějaký příběh, nějakou myšlenku. A stejně to vyrobím. Jenom o tvarosloví to pro mě není.
A workshopy?
Ty pro mě byly uvědomění. Skoro nejvíc ze všech kolekcí — když si to ten člověk vyrobí sám, pro svého bližního. Snažím se tuhle variantu nabízet, protože je hezké, když to člověk může zažít. Když se na tom podílí vaše dítě.
Děláme workshopy s dětmi a to jsou nejlepší umělci. Ti se toho fakt nebojí. Oni nepřemýšlejí, oni prostě tvoří.
Nesrovnávají se.
Nesrovnávají. Nemají ostych a je to přirozené. To je podle mě něco, o co člověk trochu usiluje. Vrátit se zpátky. Ono je to nevratné, to už máme v hlavě. Když jsme dělali ještě na střední, byli jsme poznamenaní jenom dějinami. Hlubokýma. To nebyl Pinterest a tyhle věci. A to už člověk z hlavy moc nevymaže. Takže podle mě ty nejčistší věci jsme už vytvořili a teď se všichni vzájemně ovlivňujeme. Ta cesta je společná.
Tři výplaty a jiné marketingové pohádky
Kolem svateb je spousta „tradic“, ze kterých se pomalu stávají pravidla. Že zásnubní prsten má mít hodnotu několika výplat a podobně. Někdy se porušují, jindy se zase vracejí. Co si o tom myslíte jako šperkařka?
Já si myslím, že už neplatí vůbec nic. Stejně jako je tahle doba individualistická, tak je to vlastně ve všem. Žádný diktát už není.
A tyhle věci s výplatami, to jsou spíš marketingové věci posbírané časem. Člověk se musí podívat hluboko do jejich vzniku. Přijde mi hezká symbolika toho dávat si navzájem kroužek.
Zaznamenala jste posun u mužů?
To je pro mě možná největší ocenění. Hodně často sem přišli s tím, že prsten mít nebudou nebo že si ho nechají udělat, ale nosit ho nebudou. A pak ho nosili. A nosí ho rádi. Manžel taky říkal, že je to hezký pocit mít ten šperk. Že si na ten den vzpomene. Že je to o rodině.
Vzali jsme se po patnácti letech
Vy jste se sama vdávala nedávno. Po patnácti letech a dvou dětech. Co vás k tomu dostrčilo?
Vítání občánků. (směje se) Uvědomila jsem si, že ať ten svátek, ten rituál vypadá jakkoliv, tak je hezké ho udělat.
Já jsem se svateb trochu bála. Řeším je tady pořád, takže jsem toho plná a jak se říká, kovářova kobyla chodí bosa. Bála jsem se, že to nebude tak dokonalé. A když jsme byli na tom rituálu u vítání dětí, tak jsme si řekli, že se teda po těch patnácti letech vezmeme. Asi za měsíc jsme to spunktovali.
Stálo to za to?
Bylo to hezké. I kvůli rodičům, dokud tady jsou. A za mě je jedno, jak to vypadá. Důležité je, že se tam člověk sejde s rodinou. Přijde mi, že na tohle je teď na svatby docela velký tlak.
Pro nás to bylo emotivní i tím, že jsme už viděli výsledek naší lásky. Vzali jsme se sice až po dvou dětech, ale bylo hezké mít ten prsten jako ocenění za to, že jsme došli takhle daleko. Že jsme to zvládli a známe tu cestu, kam to může jít. Je to spíš takové poděkování za tu dobu.
Takže svatbu doporučujete.
Teď už jo, když jsem si to sama prožila. (směje se) Ale aby člověk nelpěl na té dokonalosti. Měli jsme takovou řeč, kamarádi ji četli, abychom nebyli nervózní, a bylo to i o tom, že ta dokonalost není o tom druhém, že musí být dokonalý. Je o tom, že si uděláte dokonalé podmínky pro to mít hezký život.
Všichni čekají, srovnávají se. Porovnáváme okamžiky, jsme konzumenti těch nejlepších okamžiků cizích životů, i materiálně. Takže je hrozně složité se k tomu odhodlat. Ale ono to může být prostě jenom setkání s lidmi.
A líbí se mi, že ty prsteny jsou vzpomínkou na setkání, které se pak už třeba nikdy nezopakuje.
Šperk, který se dědí, se zároveň obrušuje. Kov, který vydrží věčnost, se dá kdykoliv slít a začít znovu. Prsten, který má symbolizovat dokonalost, dává největší smysl ve chvíli, kdy se dokonalosti vzdáte. Eliška Lhotská nemluví o svatbách jako o cíli. Mluví o nich jako o okamžiku, na který je potřeba si nechat hmatatelnou vzpomínku, protože ti lidé, kteří v tu chvíli stáli kolem vás, tam podruhé stát nebudou.
Eliška Lhotská vede vlastní šperkařský ateliér a showroom v pražských Holešovicích. Pořádá workshopy pro snoubence, rodiny i děti a ke svým šperkům poskytuje celoživotní servis.
Fotografie: Irena Franková, Stylebrunch
