Někde v dálce, v té mlhavé zóně za “možná jednou” a “už skoro”, existuje verze mě samotné, která má všechno pod kontrolou. Má byt ve staré Vinohradské vile, kde nikdy není ani snítko prachu, píše na terase kavárny za rohem a nikdy nemá špatný outfit. Její myšlenky jsou svěží, originální, září sebedůvěrou. Je to vibe. A je to past.
Tuhle ženu známe všechny. Není reálná. Je to estetická konstrukce, kterou jsme si sestavily z Pinterestu, Instagramu a představ o tom, jaký by mohl být náš život… kdybychom jen konečně začaly žít jinak.
Ale kdo vlastně je tahle žena? Vydělává peníze? Řeší pojištění, kočku, daňové přiznání a nedostatek kečupu? Má někdy vztek, kruhy pod očima a nádobí ve dřezu?
Vsadím se, že tahle žena nikdy neviděla přehled o příjmech pro OSSZ. A její vlasy… říkají jediné: daně jsou pro smrtelníky.
Fantazie restartu
Tahle představa nového já je pohodlná. Nevyžaduje otázky, jen touhu. Lze ji snadno připnout na nástěnku snů. Nevadí, že ignoruje minulost. Hlavní je, že slibuje budoucnost bez chyb a trapasů, kde jsme konečně dost dobré.
Každá z nás má nějakou verzi téhle ženy:
- Farmářku v šatech, která má slepice, ale nikdy ne špinavé nehty.
- Tu v Bali, co žije z manga, říká „somatické dýchání“ a nezná PMS.
- Ambiciózní CEO v roláku, co „škáluje“ byznys (nikdo neví jaký), zatímco svět spí.
Je to trochu klišé, jasně. Ale je to také útěk. Estetický únik od každodenní šedi, který slibuje, že změna je snadná. Že stačí tři kroky. Že můžeme zmizet na 60 dní a vrátit se jako někdo jiný. A pak… znovu.
Změna jako show
Sociální sítě nám dávají nástroje k iluzorní proměně: vymazat staré fotky, napsat post o novém začátku, přetvořit se. Ale ta skutečná práce, ta, která bolí, nudí a trvá, se na Instagram nevejde. Sebevědomí není kosmetika, kariéra není PDF návod a styl není virální video. Je to pokus-omyl, trapas-poučení. A všechno to trvá déle, než říká TikTok.
Inspirace není transformace. Můžeš sdílet kolik chceš fotek Joanny Gaines, ale tvoje kuchyně nebude vonět po skořici jen díky filtru. Musíš si ji uklidit sama.
Vždy nová verze sebe
Reinvence není nový nátěr. Je to série vrstev, které se neustále prolínají. Jsi trochu ta, která se snažila být tou v kožichu u psacího stroje. Trochu ta, co jedla sušenku ve dvě ráno a brečela nad Excelem. A taky ta, co si právě čte tenhle článek a v duchu si říká “hmm, možná…”
A ano, růst je nutný. Ale nový začátek neznamená vymazání všeho předtím. Znamená to, že si s sebou neseme celý ten nepořádek a i přesto jdeme dál.
Protože opravdová proměna není estetická. Je upocená, občas trapná, rozhodně pomalá. Ale právě v tom je krása. Ne ve filtru. Ve vrstvení.
