Když se setkám se svou hranicí, posouvám se kupředu. Pomíjivost je stavem, kdy člověk je jenom tady a teď a nic jiného neexistuje, říká v rozhovoru dvaadvacetiletá básnířka Irena Franková, která vydává svoji první sbírku básní nazvanou Interní procesy.
Sbírka je vyústěním sedmi let tvorby – což je v poměru k jejímu věku už významná část života. Irena o svém psaní mluví s přemýšlivostí filozofky i s nadšením dobrodružky, která neustále hledá hranice možného.
Od příběhů k poezii
Jak vznikla myšlenka vydat sbírku básní?
Na začátku to bylo jednoduché – měla jsem spoustu popsaných listů a lidé kolem mě začali říkat, že by to chtělo to někam sdílet. Mám v sobě celoživotně takové puzení něco tady zanechat. Přijde mi to hrozně důležité, to sdílení s lidmi.
Kdy ses začala věnovat psaní poezie?
Psala jsem vlastně odmala, nejdřív hlavně povídky a příběhy. K poezii jsem se dostala až kolem patnácti let. Měla jsem vždycky bujnou fantazii a v příbězích jsem to mohla rozvinout. Dnes mám blízko k magickému realismu, takže se to v mé tvorbě prolíná.
V čem je pro tebe psaní poezie jiné než próza?
S poezií se to má tak, že jsem vyloženě zachvácená prožitkem a mám potřebu ho urgentně zachytit. U prózy nebo úvah jde o analytičtější proces. Když píšu eseje, vychází to spíš z myšlenek, nad kterými jsem delší dobu přemýšlela. Poezie je mnohem intuitivnější.
Tvoje poezie tedy vychází více z emocí?
Zajímavé je, že u mě vždycky nejprve přichází myšlenka a teprve z ní se rodí emoce. První je nějaké uvědomění, ale když je to tak hluboká a silná myšlenka, že mnou prostoupí, překlene se v intenzivní prožitek. A ten prožitek, který cítím po celém těle, je pro mě impulzem k napsání básně.
Pomíjivost jako životní téma
Existuje nějaké téma, které tě v poezii přitahuje nejvíc?
Pro mě je to jednoznačně pomíjivost. Je to stav, kdy člověk je jenom tady a teď a nic jiného neexistuje. V tomhle stavu se úplně rozplývám, je pro mě takřka posvátný.
Kde takovou pomíjivost nacházíš?
Nacházím ji v běžných dnech – při procházce, když popíjím kávu, při pohledu na západ slunce. Ale potřebuji k tomu i kontrast něčeho neobvyklého. Ten pocit pomíjivosti je intenzivnější, když si nejdřív projdu něčím, co mě vytrhne z každodennosti.
Jakou roli v tom hraje rutina?
Rutina je můj největší nepřítel. Ne že bych ji nezvládala, ale prostě není můj styl. Mám ráda zkoušet nové věci, abych nejela na autopilota. Když se pak nasytím různými podněty, teprve se dostaví ten klid a meditativní stav, kdy mohu spočinout v přítomnosti.
Výzvy a dobrodružství
Mluvíš o vytržení z každodennosti. Co si pod tím představit?
Jsem dobrodružná povaha a potřebuji ve svém životě místo pro výzvy. Může to být večírek, cesta do neznáma, nebo prostě cokoliv, co mě dostane za hranice komfortní zóny. Nemusí to být spojeno jen s příjemnými pocity – může jít o to, že někam odjedu s minimem věcí, odstřihnu se od světa a zakouším, co to obnáší.
Proč je pro tebe důležité pokoušet vlastní limity?
Když se setkám s vlastní hranicí, posouvá mě to kupředu. Ve chvíli, kdy si říkám, jestli něco ještě zvládnu, chci okamžitě dokázat, že to jde. Cítím se svobodnější, když dokážu věci, které jiní vzdají nebo se jich zaleknou. Zároveň si pak mnohem víc vychutnám i ty poklidné, běžné dny.
Takže jde o hledání kontrastu?
Přesně tak. Mám ráda kontrasty a chtěla bych zažít maximum toho, co život nabízí. Po intenzivních zážitcích přichází klid, kdy se myšlenky poskládají dohromady. Je to jako když se nasytíš a pak můžeš spočinout v naprostém klidu. V tu chvíli se otevřou stavidla k tomu, aby začaly vyplouvat myšlenky.
Filozofické ukotvení
Studuješ filozofii. Který směr je ti nejbližší?
Jsem teprve v prvním ročníku, takže ještě nemám úplně nastudováno všechno. Momentálně mě hodně oslovuje Schopenhauer se svým pohledem na chtění a cíle. Mluví o tom, jak je lidský život poháněn neustálým chtěním – když dosáhneme jednoho cíle, objeví se další a jsme v začarovaném kruhu. Jediné, co nás může z této zacyklenosti vyvázat, je přítomný okamžik. A tím se vracíme k té pomíjivosti.
Existencialismus tě také ovlivňuje?
Existencialismus byl vlastně to první, co mě napadlo, když jsem začala přemýšlet o filozofickém ukotvení. Jsem v jádru realista a nemám potřebu si namlouvat, že svět je jenom příjemný. Paradoxně pro mě to uvědomění pestrosti života a toho, že není vše jen růžové, přináší osvobození. Čím víc toho člověk pochopí, tím je svobodnější.
Takže i negativní aspekty života vnímáš pozitivně?
Vnímám je jako součást růstu. Ve finále nemusí být nutně negativní. A naopak, zdánlivě pozitivní věci mohou být ve skutečnosti negativní. Nic není černobílé – kromě fotografií v mé sbírce.
Inspirace a tvorba
Jaké autory nebo básníky obdivuješ?
Dlouho jsem poezii hlavně psala, ale moc nečetla. Až později, asi před čtyřmi lety, jsem začala víc zkoumat formální stránku a seznamovat se s jinými autory. Okouzlil mě Arthur Rimbaud – jeho poezie i životní styl.
Co tě na Rimbaudovi uchvátilo?
Jeho schopnost zachytit kontrasty. Jeho poezie byla mnohdy až surová, ale zároveň dokázal něžně a věrohodně malovat slovy. Fascinuje mě, jak v básni Spáč v údolí celou dobu něco popisuje a až v posledním verši se dozvíš, že má voják prostřelený bok. Je to zase ten realismus – světlo a tma v kontrastu.
Máš v poezii nějaký konkrétní cíl?
Nechci říct, že mám cíl. Ono mě k tomu nějak vede samo. S poezií se to má jinak než s jinými oblastmi života – tam bych si nerada dávala cíle, protože by to byla spíš bariéra tvůrčímu procesu. Potřebuji to nechat volně plynout.
Od Instagramu ke knize
Svoje básně jsi začala sdílet na Instagramu. Proč tato cesta?
V patnácti to byla nejjednodušší cesta, jak dostat svou poezii mezi lidi. Chtěla jsem sdílet to, co píšu, a Instagram mi umožnil okamžitě to zveřejnit. Nečekala jsem, jaký to bude mít ohlas.
Co ti dává zpětná vazba od čtenářů?
Mám ráda komunikaci se čtenáři. Není to jen o chvále, ale o tom, že někomu něco přináším, že mu třeba pootevřu oči. Je to zvláštní pocit, když ti někdo napíše: „To je úžasné, jak vnímáš život.“ Uvědomím si, že to, co pro mě může být samozřejmé, je pro někoho jedinečné.
Nepociťuješ na sociálních sítích tlak na pravidelnost nebo popularitu?
Zpočátku ano. Když mi začala růst popularita, říkala jsem si: „Už tři měsíce jsem nic nepřidala, měla bych něco napsat.“ Ale rychle jsem pochopila, že to není správná cesta. Řekla jsem si: „Budu psát, když budu chtít.“ Nechci, aby se z toho stal konzum. Ti, kteří se skutečně zajímají o mou tvorbu, tam budou, i když přidávám nepravidelně.
Co pro tebe znamená vydání knihy?
Instagram mi otevřel cestu k tomu, abych mohla vydat knihu. Je to velká základna podpory. Vlastně hodně spoléhám na to, že tam jsou lidé, kteří mou tvorbu znají a podpoří ji. Zároveň je sbírka v knižní podobě úplně jiný zážitek – má svou váhu, jak fyzickou, tak symbolickou.
Sbírka Interní procesy přináší poezii, která zachycuje pomíjivé okamžiky intenzivního prožívání. Irena Franková v ní spojuje filozofickou hloubku s živelnou touhou po zkušenostech a poznání. Jak sama říká, její poezie nevzniká podle předem daných cílů, ale proudí z myšlenek a prožitků, které přicházejí, když se člověk otevře celé šíři života. Knihu si můžete předobjednat zde.
