Jeden pohled může změnit všechno. Třeba takový přímý pohled nahé ženy z plátna obrazu – v roce 1865 to stačilo k tomu, aby se pařížská smetánka začala dusit svým šampaňským a dámy houfně omdlévaly na divany. Proč? Protože Manetova Olympia se odvážila dívat. Ne cudně stranou, ne skrz závoj falešného studu, ale přímo do očí každému, kdo se na ni podíval.
Intimita v umění vždycky uměla pořádně zamíchat kartami společnosti. Od cudných náznaků přes odvážné provokace až po dnešní upřímné zachycení blízkosti – pojďme se podívat, jak umělci bourali zdi našich ložnic, kde naopak končí umění a začíná … řekněme spotřební zboží, a proč nás to dodnes tak fascinuje?
Od fíkových listů k odvážným gestům
Zatímco středověké umění zahalovalo nahotu do symbolických závojů a náboženských motivů (a občas to s těmi fíkovými listy přehánělo tak, že vypadaly spíš jako palmové háje), renesance přinesla revoluci v podobě oslavy lidského těla. Michelangelův David se stal symbolem dokonalosti, i když jej církevní hodnostáři považovali za pohoršující. Původně měl být umístěn vysoko na střeše florentské katedrály.
Skandální ložnice 19. století
Ovšem když Édouard Manet vystavil svou „Olympii“, společnost poprvé viděla ženu, která se nebála být sama sebou. Žádné cudné klopení očí, žádné předstírání, že „neví, jak se tam ta nahota vzala“. Olympia se dívá divákovi přímo do očí s výrazem, který říká „Ano, jsem nahá. A co jako?“ Nešlo jen o nahotu – byl to přímý pohled, který narušoval zavedené konvence a vytvářel nečekaně intimní spojení mezi divákem a obrazem.
Právě tento moment dobře ilustruje, co dělá umělecké dílo skutečně intimním. Podle výzkumu Michala Leva nejde jen o zobrazený námět, ale především o způsob práce s prostorem, pozorností a tělesností. Umělec musí najít rovnováhu mezi blízkostí a odstupem, mezi odhalením a tajemstvím.1 Dnes nám tento obraz může připadat nevinný, ale tehdy znamenal převrat v zobrazování žen v umění. Poprvé se žena nedívala stydlivě stranou, ale sebevědomě čelila pohledům.
Milostná revoluce modernistů
Gustav Klimt přinesl do ložnice zlato. Jeho „Polibek“ povýšil intimní moment na posvátný okamžik. Zajímavé je, že původně měl obraz daleko odvážnější podobu – současná verze je vlastně „umírněnou“ variantou původního návrhu.
Egon Schiele šel ještě dál. Jeho expresivní akty byly tak odvážné, že strávil čas ve vězení za „šíření nemravnosti“. Dnes jsou jeho díla považována za mistrovské studie lidské psychiky a sexuality.
Tělo a mysl v tvůrčím procesu
Výzkumy ukazují, že intimita v umění není jen o tom, co vidíme na plátně. Jde o komplexní proces, při kterém se propojuje tělesná a duševní stránka tvorby. Když umělec pracuje, jeho ruce vedou dialog s materiálem, rytmus práce se stává téměř meditativním a vzniká zvláštní druh blízkosti mezi tvůrcem, dílem a později i divákem.
Umělci často popisují stav hlubokého ponoření, kdy se tělo, duše a mysl spojí v jednom tvůrčím gestu.2 Tento stav připomíná intimní setkání – je v něm stejná otevřenost, zranitelnost i intenzita přítomného okamžiku.
Současné pohledy
Současní umělci přinášejí do tématu lásky a intimity nové perspektivy. Neomezují se jen na zobrazování tělesnosti, ale zkoumají i subtilnější formy blízkosti. Už nejde jen o fyzickou stránku, ale především o emocionální rovinu vztahů. Třeba Louise Bourgeois ve svých sochách zkoumá křehkost lidské intimity způsobem, který je současně znepokojivý i dojemný.
Současné pohledy aneb Když se intimita stěhuje na sociální sítě
Dnešní umělci mají těžký úkol – jak být intimní ve světě, kde je všechno sdílené? Jak vytvořit něco osobního, když máme pocit, že už jsme viděli všechno? Možná právě proto se současné umění vrací k jemnostem – náznakům, gestům, okamžikům ticha. Je to jako když v hlučné kavárně někdo zašeptá – najednou zbystříte a posloucháte pozorněji.
Umění, nebo porno?
Věčná otázka, která provází zobrazování intimity od počátku umění: Kde končí umělecká hodnota a začíná pouhá provokace? Odpověď není jednoduchá, ale pár vodítek máme.
Umělecké dílo pracuje s intimitou jako s prostředkem k vyjádření něčeho hlubšího – lidskosti, krásy, emocí nebo společenských témat. Když Schiele maloval své odvážné akty, zachycoval zranitelnost a upřímnost lidského těla. Když Mapplethorpe fotografoval své kontroverzní portréty, odkrýval tabuizovaná témata identity a sexuality.
Na druhé straně máme díla, jejichž jediným cílem je prvoplánově šokovat nebo vzrušit. Je to jako rozdíl mezi básní o lásce a nemravným vzkazem na zdi veřejných záchodků – používají podobná slova, ale jeden je umění a druhý… řekněme spotřební zboží.
Zajímavé je, že hranice mezi těmito kategoriemi se neustále posouvá. Co bylo včera skandální, je dnes v galeriích. Co bylo kdysi považováno za nemravné, dnes visí v muzeích. Možná je to tím, že skutečné umění dokáže přežít test času – zatímco povrchní provokace časem vybledne jako starý magazín.
Proč nás to stále fascinuje?
Možná proto, že v době, kdy můžeme být neustále „ve spojení“ s kýmkoliv na světě, je skutečná intimita vzácnější než kdy dřív. Umění nám připomíná, že opravdová blízkost je o těch tichých momentech, kdy jsme skutečně přítomní – ať už před obrazem, nebo v životě.
A možná je největší revolucí v ložnici to, že se o ní konečně učíme mluvit otevřeně, s respektem a bez přehnaného studu. Zdá se, že v umění, stejně jako v lásce, není nic zakázaného – kromě předstírání. A na tom se za posledních pár století vlastně nic nezměnilo.
