E. Fromm: Láska jako umění

Zveřejněno 14. 2. 2024

K lásce mám zvláštní vztah – myslím si, že je naší společností velmi přeceňována. Člověk by si mohl myslet, že pokud není „zamilovaný“, tak je s ním něco šeredně špatně. Dlouho jsem si hrála s myšlenkou, že romantická láska neexistuje. Byla jsem přesvědčená, že jde o masochistickou závislost převlečenou do hezčích šatů. Knih o tom, co je láska je obrovské množství. Jedna růžovější než druhá a ze všech mi v různých fázích dospívání bylo stejně špatně. Proto když pak v rukou držíte knihu “Art of loving” neboli česky “Umění milovat” rozhodně nejste přesvědčení, že by mohlo jít o něco smysluplného. Ale vzhledem k tomu, že je pod tímto titulem podespaný německý psycholog a sociolog Erich Fromm, který má na svědomí i skvělé tituly jako Umění být, Strach ze svobody a Mít nebo být, dostává se na trochu lepší světlo. 

Ačkoliv by název knihy mohl být dost zavádějící, jde o klasické dílo, které zkoumá podstatu lásky. Na základě kombinace psychologie, filozofie a sociologie Fromm odpovídá na chytlavý refrén písně “What is love? Baby don’t hurt me…” a předkládá hlubokou analýzu lásky a jejích důsledků pro lidskou existenci. 

V knize je popsané více druhů lásky (mateřská, bratrská,..). Ovšem jáse zde podívám na ústřední myšlenky, které souvisí s láskou mezi partnery. 

Láska jako řešení všech problémů?

Fromm tvrdí, že láska v různých podobách – romantická a erotická láska, rodičovská láska k dětem, sourozenecká láska, lidská láska k Bohu a dokonce i sebeláska – je jedinou odpovědí na problém lidské existence. Celkem ambiciózní tvrzení. Musíme v tomto kontextu ale pochopit Fromma – ve většině svých děl se zaobírá dopady kapitalistické a moderní společnosti, které mají za vznik osamělou a odcizenou generaci. Láska pak může být to, co pomůže zničit bariéry, které mezi lidmi vznikly. Pořád to zní šeredně ideologicky. A také jako něco, co je ústřední myšlenkou každého průměrného (i podprůměrného) filmu.

Podle Fromma většina frustrací, které člověk pociťuje, pramení z vědomí jeho osamělosti a z jeho oddělené a pomíjivé existence a bezmocnosti tváří v tvář silám přírody a společnosti. 

S vývojem člověka se u něj vyvinula inteligence a vědomí a oddělil se od přírody. Vědomí této situace v něm vyvolává úzkost, stud a pocit viny (Fromm uvádí jako příklad příběh Adama a Evy, kteří si při jídle ze stromu poznání uvědomují, že jsou nazí, a pociťují stud a vinu), shrnuté v jím vytvořeném pojmu: existenciální separace. 

To celé je ještě patrnější v moderní a technologické době, která se vyznačuje přerušením „prvních vazeb“ na společnost. Fromm to přičítá vlivu protestantského křesťanského náboženství a kapitalistického pohledu, který člověka duchovně a materiálně osvobodil, ale zároveň v něm zesílil pocit nicoty, nejistoty, odcizení, skepse, osamělosti a úzkosti.

Proto je prvotní a základní snahou člověka dostat se ze stavu odlišnosti a dosáhnout jednoty s okolním světem. Nedosažení této potřeby znamená šílenství. Ostatně, jak Fromm tvrdí v další části knihy, duševní nemoc je stav, kdy člověk vnímá vnější svět výhradně z hlediska svého vnitřního světa.

Aby člověk unikl od existenciální odlišnosti k jednotě, vytvořil si různé způsoby, které částečně řeší problém jeho existence:

  • Orgasmické prožitky – sjednocují je orgasmické prožitky, jako je trans a užívání drog , alkohol a sexuální prožitky, při nichž člověk expanduje ze své tělesnosti a uniká bolesti své osamělosti. Nevýhoda těchto prožitků spočívá v tom, že jsou dočasné a pomíjivé.
  • Konformismus – jednota prostřednictvím přizpůsobení se skupině (např. státu, církvi apod.) při přizpůsobení se jejím zvykům, způsobům a přesvědčení, přičemž se eliminuje „já“ a věci, které rozdělují jedince a skupinu prostřednictvím standardizace osoby. To je hlavní způsob, jak uniknout zkušenosti osamělosti. Její nevýhodou je, že se vlastně jedná o pseudojednotu.
  • Tvoření a práce – jednota prostřednictvím aktu tvoření a produktivní práce, v níž se tvůrce spojuje s aktem tvoření, který symbolizuje svět mimo něj. Jeho nevýhodou je, že není mezilidský.

Podle Fromma je jediným a hlavním způsobem řešení problému lidského existenciálního dilematu pravá láska (a nikoli symbiotická láska) – v interpersonálním sjednocení a splynutí duše s druhou duší, takže dvě duše se stanou jednou a přitom zůstanou dvěma. Je to podle něj nejintenzivnější touha člověka, nejzákladnější přání a síla, která spojuje lidský rod jako celek i v jeho různých skupinách. Dokonce to důrazně prohlašuje: „Bez lásky by lidstvo nemohlo existovat ani jeden den„. Z angažovanosti druhého v pravé lásce, která nemá sadistickou majetnickou nebo masochistickou fúzi, ale naopak spontánní souhlas s druhým při zachování osobního charakteru, lze vyřešit vnitřní tíseň pocitu odcizení a osamělosti.

Láska jako umění

Zapomeňte na běžné představy o lásce. Ta je totiž často mylně vnímaná pouze jako romantická představa, kterou známe z filmů. Jde o klasickou představu – lidé se “zamilují” a láska je tak něco, co se nám děje aniž bychom byli schopni se tomuto prožitku bránit nebo ho ovládat. 

Fromm tvrdí, že láska není pouhý pocit nebo emoce, ale umění, které vyžaduje znalosti, úsilí a disciplínu. Skutečná láska je aktivní praxe, která zahrnuje neustálé zapojení a zdokonalování. Stejně jako každé jiné umění je to něco, co se musíme naučit dělat: musíme se učit a cvičit lásku stejně jako se musíme učit a cvičit kreslení nebo hru na klavír. V tomto vnímání je lehce slyšet Aristoteles. Pro něj je celý náš život „uměním“ v tom smyslu, že musíme neustále cvičit a zdokonalovat své ctnosti, abychom dosáhli úspěchu a štěstí.

Láska jako něco, za co bychom měli přebrat zodpovědnost

Podobně jako Aristoteles zdůrazňuje, že štěstí není pouze něco, co se „stane“, Erich Fromm připomíná, že to samé platí o lásce. Když považujeme lásku za náhodný jev, ztrácíme kontrolu a odpovědnost za své city. 

Představa, že bychom se mohli stejně snadno „odmilovat“, jak jsme se „zamilovali“, je podle Fromma pouhým nepochopením podstaty lásky. Pro něj jde totiž o specifický způsob, jak se vztahovat k druhým, a tuto formu vztahování máme alespoň potenciálně pod kontrolou. 

Fromm kritizuje názor, který je často zakořeněn v naší kultuře, že láska je něčím mimo naši kontrolu, a ukazuje, jak i náš jazyk odráží tuto mylnou představu. Mluvíme o Amorových šípech nebo o lásce, která nás zasáhne jako… nákladní vlak, deseti kilové kladivo, hurikán (dle vyhledávacích dotazů na googlu). Všechny tyto celkem násilné metafory představují jedince jako bezmocnou oběť nějakých mocných sil, což je koncept, který Fromm zcela odmítá a na který bychom se neměli spoléhat. 

Nechceme se vzdávat odpovědnosti za úspěch našich vztahů a pouze čekat, až nás láska zasáhne jako ničivý hurikán. Dospělí a psychicky vyrovnaní jedinci jsou ti, kteří mají své vztahy pod kontrolou, kteří si uvědomují, že lidské vztahy vyžadují úsilí, práci a nejsou pouze náhodnými událostmi.  

Ve skutečnosti je očekávání, že člověk dostane bezpodmínečnou lásku bez dobrého důvodu a bez vlastního přičinění, dětinské a infantilní. To se nám stává, když jsme malí a když zažíváme lásku svých matek: lásku, která je skutečně bezpodmínečná a pro kterou nemusíme udělat nic, abychom si ji zasloužili.

Podle Fromma je však zřejmé, že setrvávat v tomto dětském stádiu emocí je špatné. Když dospějeme, uvědomíme si, že musíme převzít odpovědnost za své vztahy k druhým lidem – a že přátelství a lásku si musíme zasloužit vlastním chováním k těm, s nimiž se přátelíme a které milujeme.

Vztahy jako transakce vs “skutečná” láska

Jednou z chyb, kterých se lidé dopouštějí, je, že si neuvědomují, že aby lásku mohli přijímat, musí ji nejprve dát. Lidé se příliš soustředí na to, zda jsou nebo nejsou milováni nebo zda se zdají být milováni. Dělají si starosti o svou popularitu, materiální úspěch a fyzickou přitažlivost jako o prostředek k nalezení romantického partnera. 

Konzumní kultura vede lidi k tomu, že vztahy vnímají jako transakci a hledají vztahy, které poskytují dobré hodnoty a výhody. Místo toho by se lidé měli zaměřit na obecnější rozvoj vlastní schopnosti milovat. Měli by se snažit milovat bližního bez ohledu na to, kdo je to bližní nebo jaké výhody může poskytnout. A neměli by se starat o hodnoty, které mohou nabídnout druhým lidem. Láska je velmi cenná sama o sobě. Místo hledání toho správného člověka, kterého by mohli milovat, by se měli snažit pěstovat schopnost milovat každého. Trochu hippie myšlenka, že? 

Osobně vnímám, že s tím sama mám problém. Podle Fromma bych byla na nějaké povrchní úrovni dokonalým produktem své doby. Vždy mi šlo spíše přijímat. Aniž bych si to přiznávala někde vnitřně jsem očekávala, že nabízím kvality (vzhled, inteligenci) a proto nemusím nic dělat. Nejspíš jsem se i nevědomky děsila momentu, kdy už nebudu “žádoucí”. Současně jsem očekávala i partnera, který “nabídne nejvíc”. Ne nutně ve smyslu materiální ačkoliv když přinesl dárek na rande a vzal mě do lepší restaurace na večeři měl jasné plus. Ačkoliv jsem nebyla z těch, kteří by se hned zamilovali (na pár nevysvětlitelných případů), setrvávala jsem ve stádiu přijímání. “Láska” mi byla zcela cizí záležitost. 

Lidé mají tendenci si myslet, že skutečnou výzvou je najít toho nebo tu “pravého/pravou”, a pokud ho/ji najdou, lásku získají. Ovšem neumí milovat, tudíž narazí dříve nebo později na problém. Pokud tu “pravou” osobu k sobě vůbec najdou. Fromm vysvětluje, že tento zmatek pramení z moderní společnosti, v níž žijeme a která se vyznačuje svobodou výběru páru na jedné straně a konzumní kulturou na straně druhé.

Láska jako vědomé úsilí

Fromm píše:

[Erotická láska] je často zaměňována s explozivním zážitkem „zamilování“, náhlým zhroucením bariér, které do té chvíle existovaly mezi dvěma cizími lidmi. Ale jak již bylo naznačeno, tento zážitek náhlé intimity je ze své podstaty krátkodobý. Poté, co se cizí člověk stane důvěrně známou osobou, už není třeba překonávat žádné bariéry, už není třeba dosahovat náhlé blízkosti. „Milovaná“ osoba se stává stejně známou jako on sám.
(str. 49)

Pro Fromma je však pro pravou lásku rozhodující vůle:

Milovat někoho není jen silný pocit – je to rozhodnutí, je to úsudek, je to slib. Kdyby láska byla jen pocitem, nebyl by základ pro slib, že se budeme milovat navždy. Cit přichází a může odejít (…)
(str. 52).

Proto není tak překvapivé, že Fromm vidí větší potenciál opravdové lásky v dohodnutých manželstvích než ve vztazích, které jsou založeny na spontánním pocitu „zamilovanosti“. Na rozdíl od „romantické“ lásky začíná domluvený vztah již bez předpokladu, že nemusí existovat něco, co člověka zasáhne “jako vlak” – a proto absenci takového pocitu nevnímá jako problém. Partneři v domluveném vztahu si spíše plně uvědomují, že je třeba začít se aktivně milovat, protože jinak spolu pravděpodobně budou muset vést nešťastný život. Láska se tak od samého počátku stává jasně formulovaným závazkem, úsudkem, slibem (jak říká Fromm ve výše uvedeném citátu). Je to něco, s čím osobně nesouhlasím. Tuto teorii zakládá na předpokladu, že v domluveném svazku si dva lidé uvědomují, že si musí lásku vypěstovat. Na druhou stranu si takové věci mohou uvědomit i manželské páry s dětmi, kteří se “nechtějí rozvést kvůli dětem”. Jak takové rodinné vztahy pak vypadají, víme. Že to není nejlepší řešení víme taky. Vše je jen založeno na tom, že je oběma jasné, že “lásku” musí pěstovat. 

Objekty lásky

Podle Fromma láska není vztah ke konkrétní osobě, ale přístup nebo orientace na svět jako celek. Tady už to opravdu zavání self-help a motivační literaturou. Podle Fromma, když je člověk schopen a připraven k lásce, bude milovat všechny lidské bytosti, ať jsou kdekoli, protože neexistuje žádný vnitřní rozdíl mezi jedním člověkem a druhým (tento typ lásky se nazývá bratrská láska. Fromm byl hluboce ovlivněn veršem z Bible „a miluj svého bližního jako sebe sama“).

Erotická láska (láska k jiné osobě neplatonickým způsobem) se vyznačuje vztahem ke konkrétní osobě. Zásadně se však neliší od základní lásky mezi jedním člověkem a druhým člověkem. V erotické lásce totiž člověk vidí ve svém partnerovi ztělesnění lidských vlastností a miluje v něm celé lidství. Erotická láska, v níž se dvojice miluje, ale vůbec nemiluje jiné lidi, je situace, kterou Fromm nazývá egoismem ve dvou: dvojice uspokojuje své potřeby a nachází útočiště před úzkostí plynoucí z pocitu odloučení, ale vztah se nikdy nestane intimním, protože v partnerovi neobjeví To lidské. Fromm tvrdí, že láska obecně není abstrakcí lásky ke konkrétnímu člověku, ale je ve skutečnosti předpokladem možnosti milovat konkrétního člověka. Z toho vyplývá, že erotická láska vyžaduje volbu a slib milovat konkrétní osobu. Ve stejné míře se však jedná o situaci, která může nastat pouze mezi určitými lidmi.

Freud vs Fromm

Tvrzení, že základní snahou člověka je láska a jednota, je výzvou Freudovi. Freud tvrdil, že původní snahou člověka je potěšení, zatímco láska je zjemněním (sublimací) sexuálního pudu. To znamená, že láska je cit, který prožívá člověk, jenž usiluje o uspokojení své sexuální touhy, ale musí tento pud prezentovat způsobem, který je ve společnosti přijatelnější. V důsledku toho psychoanalytická tradice zastávala názor, že duševní problémy člověka se pravděpodobně vyřeší, pokud vyřeší problémy ve svém sexuálním životě. Fromm naproti tomu tvrdí, že snaha o lásku je prvořadá a duševní problémy obvykle vyplývají z nenaplnění snahy o jednotu. Fromm však uznává, že Freud na něj měl velký vliv, a dokonce tvrdí, že Freudova pozdější teorie o síle snoubence představuje pokrok oproti jeho původnímu myšlení.

Jak praktikovat lásku

Nakonec se Fromm zabývá analýzou vlastností nezbytných pro zlepšení praktické schopnosti lásky. Podle něj potřebuje milující člověk disciplínu, soustředění a citlivost k sobě samému a svému tělu (jednou z praxí, které nabízí ke zlepšení těchto schopností, je meditace ). Kromě toho se potřebuje povznést nad narcismus. 

Narcismus je stav, kdy člověk vnímá okolní svět výhradně z hlediska svého vnitřního světa. To znamená, že vnější svět existuje pouze do té míry, do jaké je nástrojem k uspokojování lidských tužeb a přání. To vyžaduje schopnost objektivního myšlení, v němž člověk vnímá věci ve světě takové, jaké skutečně jsou. 

Je také zapotřebí pokory – uznání člověka, že není všemocný a vševědoucí. 

A konečně tento proces vyžaduje víru. Nejde o náboženské přesvědčení, ale o stav mysli, v němž člověk důvěřuje pravdivosti věcí, které vnímá. Například víra v to, že přítel zůstává v podstatě stejným člověkem, i když mění své názory, nebo víra v trvalost osobní identity v čase. Jiným příkladem je víra, že konkrétní člověk uskuteční potenciální síly, které jsou mu vlastní, a že lidstvo obecně naplní hodnoty spravedlnosti a rovnosti.

Čtyři prvky lásky podle Fromma

Fromm navrhuje čtyři základní prvky, které tvoří základ lásky: péči, odpovědnost, úctu a poznání.

Péče je podle něj základním postojem lásky, protože zahrnuje aktivní péči a podporu blaha druhé osoby.

Odpovědnost zdůrazňuje potřebu převzít odpovědnost za své činy a rozhodnutí v lásce a uvědomuje si, že láska vyžaduje úsilí a odhodlání.

Úcta hraje ve Frommově pojetí lásky zásadní roli, neboť zahrnuje zacházení s druhými jako s autonomními jedinci, uznávání jejich jedinečných potřeb a přání. 

Poznání se vztahuje k hlubokému porozumění a uvědomění si druhé osoby, což nám umožňuje navázat spojení na hluboké úrovni. 

Úloha sebelásky

Fromm zdůrazňuje význam sebelásky jako předpokladu zdravých vztahů. Tvrdí, že pokud nemilujeme sami sebe, nemůžeme plně milovat druhé. Sebeláska zahrnuje přijetí a ocenění sebe sama, přijetí našich silných i slabých stránek. Vyžaduje sebeuvědomění a ochotu upřednostnit vlastní blaho.

Fromm varuje před narcismem a zdůrazňuje rozdíl mezi zdravou sebeláskou a sobectvím. Povzbuzuje nás, abychom si vypěstovali hluboký smysl pro vlastní hodnotu a soucit a uvědomili si, že si zasloužíme lásku a jsme schopni ji dávat druhým. 

Pokud se upnu na druhého člověka, protože se nedokážu postavit na vlastní nohy, může mi být záchranou, ale tento vztah není vztahem lásky. Paradoxně je schopnost být sám podmínkou schopnosti milovat. Každý, kdo se pokusí být sám se sebou, zjistí, jak je to obtížné. Začne se cítit neklidný, nervózní, nebo dokonce pociťovat značnou úzkost. Bude mít sklon racionalizovat svou nechuť pokračovat v této praxi tím, že si bude myslet, že to nemá žádnou hodnotu, že je to jen hloupost, že to zabere příliš mnoho času a tak dále a tak dále. Bude také pozorovat, že ho napadají nejrůznější myšlenky, které se ho zmocňují. Zjistí, že přemýšlí o svých plánech na pozdější den nebo o nějakém problému v práci, kterou musí udělat, nebo o tom, kam má večer jít, nebo o jakémkoli jiném množství věcí, které zaplní jeho mysl – místo aby jí dovolil, aby se vyprázdnila. Bylo by užitečné cvičit několik velmi jednoduchých cvičení, jako například sedět v uvolněné poloze (ani shrbený, ani strnulý), zavřít oči a pokusit se vidět před očima bílou obrazovku a pokusit se odstranit všechny rušivé obrazy a myšlenky, pak se pokusit sledovat své dýchání; nemyslet na něj, ani ho nevnucovat, ale sledovat ho – a přitom ho vnímat; dále se pokusit mít pocit „já“; já = já sám, jako centrum svých sil, jako tvůrce svého světa. Člověk by měl alespoň takovéto koncentrační cvičení provádět každé ráno po dobu dvaceti minut (a pokud možno déle) a každý večer před spaním.
(str. 101-102)

Frommův pohled na výzvy moderní lásky

Fromm se výstižně zabývá výzvami, které moderní společnost klade umění milovat. Tvrdí, že komodifikace lásky, podporovaná konzumním způsobem života a povrchností, narušila naše chápání autentických vztahů.

Ve světě, který je poháněn okamžitým uspokojením a povrchními vztahy, nás Fromm nabádá, abychom odolali svodům povrchní lásky a usilovali o hlubší a smysluplnější vztahy.

Kromě toho zkoumá vliv společenských struktur a kulturních norem na naši schopnost milovat. Fromm tvrdí, že kapitalismus například udržuje pocit izolace a soutěživosti, což brání naší schopnosti opravdové lásky. Tím, že Fromm osvětluje tyto společenské problémy, nás vyzývá, abychom zpochybňovali a překonávali omezující přesvědčení, která nám brání ve schopnosti autenticky milovat.

Praktické tipy pro pěstování lásky v každodenním životě

Tím, že láska není jen abstraktní pojem, ale každodenní praxe. Je nutné si stanovit praktické tipy a návrhy, jak pěstovat lásku v každodenním životě. Fromm mezi ně řadí podporu otevřené komunikace, nácvik empatie a aktivního naslouchání a upřednostňování kvalitního času s našimi blízkými.

Zdůrazňuje také význam sebereflexe a osobního růstu v umění milovat. Neustálým zkoumáním vlastních přesvědčení a chování můžeme identifikovat oblasti, které je třeba zlepšit, a pracovat na tom, abychom se stali více milujícími jedinci. 

A co si z toho vzít?

Abychom mohli Frommovy myšlenky aplikovat, podívejme se na naše vztahy z jiné perspektivy. Člověk nemůže zůstat ve stavu „zamilovanosti“ navždy. V každém vztahu nastane okamžik, kdy se po odeznění počátečního vzrušení musíme vědomě rozhodnout, že s danou osobou chceme mít vztah, a pracovat na jeho vytváření a prohlubování.

Ne vždy si však uvědomujeme, že vědomá kontrola, kterou nad láskou máme, se vztahuje nejen na to, koho milujeme, ale také na to, komu se rozhodneme odporovat. Nevhodně se zamilovat do kolegy nebo kolegyně je sice důvodem k zajímavým románům, ale Fromm by nedovolil, aby tato spontánní touha sloužila jako záminka k ohrožení dlouhodobého vztahu.

Je třeba si uvědomit, že naše vztahy jsou důsledkem našich rozhodnutí a činů – a že tedy místo pasivního čekání na to, až láska udeří, lze vyjít ven a zavázat se stát se milujícím člověkem. Stejně jako v případě způsobů mít a být je přechod od pasivního přijímání lásky (jakým jsme zpočátku jako kojenci) k aktivnímu dávání lásky zásadní změnou v našem pohledu na život, etapou celoživotního procesu dospívání k osobní integritě, svobodě a odpovědnosti dospělých, kteří mají prostředky vědomě pracovat na zajištění svého životního štěstí.

Judy ve Studiu DVA

Judy ve Studiu DVA

   Dorotka z Čaroděje ze země Oz. Tou bude už navždy ikona amerického filmu Judy Garland, jejíž tragický život i jeho konec je znám po celém světě. Poslední rok jejího žití teď do pražského divadla Studio DVA přináší režisér Petr Gazdík. Já měla...

Proč byla šedesátá léta v hudbě tak ikonická?

Proč byla šedesátá léta v hudbě tak ikonická?

Šedesátá léta minulého století byla pro hudební svět takovým malým velkým třeskem. Stalo se něco jedinečného a dodnes hudba z šedesátých let neutichá. Šlo o revoluční období, které nás ovlivňuje dodnes. V historii hudby se jednalo skutečně o zlatý věk. Bylo to období...