Zapaluji svíčku a usedám ke stolu ve snaze sepsat tíživé myšlenky, které poslední dny okupují mou mysl. Jsou články, které vyžadují čas. Jsou také články, které by nemusely být vůbec. Byla bych raději, kdyby tento článek nebyl. Ovšem pak jsou také myšlenky, které jsou rozsypané všude po místnosti a vykukují na mne v nejhorších možných chvílích. Kdy je nečekám, kdy na ně nejsem zvědavá.
A vím, že nejsem sama. Tragédie, která se udála na akademické půdě Filosofické fakulty zasáhla naprosto všechny. Potkávám tváře, kamarády a známé, kteří se cítí jakoby byl prohřešek slavit Vánoce. Cítím se být jednou z nich. (Ale neodsuzuji v žádném případě ty, kteří podobné myšlenky nemají.)
Je to zvláštní nepojmenovatelný pocit.
Necítím to skrze své emoce. Necítím strach ani beznaděj. Necítím bolestnou ztrátu někoho blízkého. Necítím trauma ani fyzickou bolest. Cítím ten smutek kolem dokola. Nedokážu si představit myšlenky a pocity, které měli oběti. Přesto k nim často mé myšlenky směřují. Cítím svět se zastavit a cítím prázdná místa, která lidé oplakávají. Zapálené svícny, které pomalu dohořívají. Není mi často přisuzováno příliš empatie, ale ve vzduchu je cítit něco, co do nosu udeří každého.
A ten každý také reaguje po svém.
Nedokázala bych se na tomto tématu přiživit. Je to důvod, proč jsem dlouho odmítala psát tento článek a cítím, že mi nepatří do něj vkládat sebe jinak než někoho, kdo popisuje dění kolem sebe. Člověka svádí zmínit, kde v tu dobu byl, kde mohl být a koho kde zná. Ve skutečnosti na ničem z toho nezáleží. Ovšem neodsuzuji to, že jsou tací, jež mají tu potřebu. I to je možná druh terapie.
Nedokážu se ani rozčílit nad sebe-zvanými odborníky, jež situaci začali vyhodnocovat. Poskytovat nevyžádané rady. Řešit jinou agendu. Nad jinými tématy bych se byla schopná porvat do krve. Ovšem ten smutek všude kolem mi bere sílu. Už jsem ale dost velká na to, abych věděla, že tichý nesouhlas a nedostatek pozornosti podobné na konci umlčí. Asi. A kdyby ne, v tuto chvíli mi na tom vůbec nezáleží.
Nezajímají mne názor jiných, kteří hned ví, jak situaci vyřešit. Co by se mělo udělat. Oceňuji návrhy a chápu zde mechanismus, kterým se s touto věcí vypořádávají. Bylo by skvělé, kdyby si to zatím nechali pro sebe nebo se o to začali zasazovat jinak než kopáním kolem sebe na sociálních sítích.
Mrzí mě dravost a neprofesionální jednání ze stran novinářů. Jsem pro, aby se jméno zavrženíhodného člověka nikde nezmiňovalo. Přestaňte dělat z hlupáků slavné a z tragických, slabošských individuí, co se zmohou v tak zbabělý a hnusný čin obzvlášť. Posedlost masovými vrahy šla vždy mimo mě a rozšiřování jejich „skutečných“ příběhů je něco, co osobně odsuzuji a nerozumím tomu.
Mrzí mě záběry, které jsou ve všech médií k nalezení. Mrzí mě to jak z logického důvodu toho, že a) byly moc brzy, b) nejsou vůbec citlivé vůči zasaženým rodinám a kamarádům a za c) nenapomáhají duševnímu zdraví nám všem, co máme tu nevýhodu, že o věcích příliš přemýšlíme. Jsme masochistická stvoření, od přírody zvědavá. Nepotřebujeme vidět mrazivé záběry ani videa svědků či z aut. Ale ať se zeptám většiny svých přátel, viděl je každý. Je to všude a po chvíli podivný hlásek v nás, jež se nejspíš domáhá své dávky bolesti, nás donutí na to kliknout.
Studenti žurnalistiky na UK zveřejnili svůj otevřený dopis médiím a já s ním plně souhlasím a děkuji za něj.
Rozumím touze vědět o všem, být v obraze. Znejme však své hranice. Je to citlivé nejen vůči lidem kolem, ale na závěr i citlivé vůči nám samým. Remarque ve své knize Tři kamarádi píše: nikdy toho nechtěj moc vědět. Čím méně toho člověk ví, tím snadněji se mu žije.
Naprosto respektuji to, že o tom někdo nechce nic vědět. Tématu se vyhýbá a pokračuje ve Vánočních tradicích. Není povinností, cítit se špatně. Naší povinností je postarat se o sebe. Pomoci tam, kde můžeme ovšem ne na úkor zdraví (i psychického) nás samých. Stejně jako není špatně cítit smutek, není zlé jej necítit. Ovšem samozřejmě s jistou dávkou empatie k ostatním.
Mám na všechno názor, jak vidíte, ale nevím, co dělat. Proto píšu tento článek. Zapaluji svíčku a je mi smutno. Píšu, drbu kocoura a beru si čas pro sebe. A doufám v pár věcí. Doufám, že nezapomeneme na studenty a kantory, kteří nás opustili. Naopak doufám, že zapomeneme toho, co to udělal. Doufám, že teď víc než jindy si uvědomíme, co je skutečně důležité. A co bych si přála je, abychom se naučili čekat. Nemusíme se vyjadřovat hned, nikdo od nás nečeká okamžité postoje. Upřímně naše postoje jsou většinou každému zcela ukradené. Vlastně by bylo lepší než kdovíjaká nazdobená vyjádření napsat jednoduše „je mi smutno.“ Nezatahovat nedobrovolně ostatní do našich potřeb.
