Já už don’t know, co vám na to říct

Zveřejněno 29. 11. 2022

Sedím v kavárně ve snaze zde pracovat. Z mého soustředění mě vždy vyhodí pár sedící vedle. Jde o mladý český pár, který do kavárny také přišel pracovat. Nebo aspoň by se tak mohlo zdát podle počítače, který mají s sebou. Ovšem po chvíli strávené v jejich blízkosti mi přijde, že se sem přišli velmi hlasitě smát ve velmi nepravidelných intervalech (nebo pravidelně vždy, když už se konečně rozhodnu soustředit na práci) a líbat. Ale tak každý máme svoje.

Co mě na nich ale zaráží nejvíce je způsob komunikace, kdy mluví česky ale pak přejdou na pár vět do angličtiny. V jednu chvíli žena začala pořád dokola opakovat “I know , I know, I know”. V druhé muž české souvětí dokončil větou “and that’s it. I don’t know what else should I say to them.” Nebo “uděláme to v Monday nebo Wednesday?”

Anglofilní čeština

Nesoudím. Tedy, učím se to. Učím se negeneralizovat a nesoudit. Ale tento pár nasadil novou úroveň něčemu, čeho se také dopouštím a co mi přišlo tak neuvěřitelně komické zase v jiném podniku před nějakou dobou.

To jsem byla na večeři v nově otevřené italské restauraci . Vedle nás si sedli dva muži ve středních letech, kteří zpočátku velmi nesměle zahajovali konverzaci. Když přišel číšník, pro jejich objednávky, ujal se tohoto úkolu jeden z nich: “Dáme si salát a pizzu a nějak na dva talíře obojí, když to půjde, my si to šérnem

Chci říct, tohle je naprosto normální konverzace v dnešní době. Něco, co bych nejspíš sama zcela bezmyšlenkovitě použila mezi svými přáteli. Najednou jsem tam však seděla a neubránila se představě, jak by to vypadalo, kdyby to řekli někde jinde. Mimo pražské Vinohrady. To by bylo zase řečí na Pražáky, kdyby dva čtyřicetiletí muži usedli do nějaké hospody ve vesnici Horní Dolní. Do hospody, která je zde jediná a kde se příliš nevaří. Usednou a objednají si ten jediný smažák, který jim obsluha, nepříliš důvěřivá vůči cizincům, sdělí, že mají. A na odpověď postaršího hospodského, “estli si to daj oba”, jeden zavrtí hlavu a řekne “ne ne, my si to šérnem, dík”.

Samozřejmě, není mi hodno soudit něco, co dělám také. Ale od té doby, kdy jsem si uvědomila, jak komicky to může znít, snažím se hlídat a naopak užívat pestrosti jazyka českého. A že těch slov máme požehnaně. Překvapilo mě, jak se angličtina stala součástí mého osobního slovníku. Proč by ne taky. Je mnohem jednodušší. Takový Platón mi dával v angličtině větší smysl než v češtině.

Zpátky ale k mé momentální situaci v kavárně, další kus konverzace.
“Já si to myslim teda.”
“I dont think so.”
“It´s 2022 so we’re gonna have karaoke but můžeme z toho udělat kabaret everybody knows co je to kabaret.”

Jsem ve fázi, kdy mi celá ta konverzace přijde příšerně otravná. Protože se mi práce kupí a buď mám nějakou obsesi v poslouchání rozhovorů cizích lidí nebo mě ruší to střídání jazyků. Možná od obojího trochu.

Jde o běžný vývoj českého jazyka?

Je zcela normální, že se jazyk vyvíjí a přejímá cizí slova. Jen kolik německých slov se nám ustálilo v českém slovníku a která dnes už považujeme za svá. Díky internetu se neubráníme většímu a většímu pronikání anglického jazyka do našich životů. Jsme generace, která lajkuje, swipuje, swapuje a checkuje. Máme influencery, stories, podcasty a reels. A je to normální. 

Pracuji v marketingu a v digitálu. Dávnou jsem vzdala snahy vysvětlit svým prarodičům, co dělám. Pracuju v reklamě a vedu magazín na internetu. Občas moderuju rozhovor, který si můžete jako zvuk pustit na telefonu nebo počítači. 

Mohlo by se zdát, že se nám tímto pouze rozšiřuje slovní zásoba o pojmy nové doby. Ale opak je pravdou. Pozoruji to na sobě. Začala jsem si vědomě hlídat způsob, jakým mluvím. Vytvořila jsem si kasičku na anglická slova (něco jako ….ups …. swear jar) a  už po pár dnech jsem ji zrušila, protože jsem u sebe neměla dost drobných. Jakmile jsem se ale soustředila a skutečně se zamyslela předtím než něco vypustím z pusy, došlo mi, že najít český ekvivalent (který jsem jistě dříve běžně používala) mi dělá problém. 

Proč

Je to jednoduché, poslouchám neustále písničky v angličtině, poslouchám podcasty, učím se francouzštinu v angličtině, čtu anglické zprávy ze světa módy, čtu odborné i klasické knihy v angličtině. A píšu anglické popisky na instagramu. Píšu anglické básničky. Není to vlastně vůbec překvapivé. 

Paradox českých emigrantů

Měla jsem letos zajímavé setkání v tramvaji, za které může můj zlatý retriever, kterého občas hlídám a který občas (neustále) na sebe přitahuje pozornost (všech) lidí kolem. Jeli jsme z Vinohrad na Náměstí Míru a přisedl si k nám starý pán, který začal zlaťáka drbat za ušima s ten blahem chrochtal. Pán se několikrát zmínil, že když žil v americe, měl taky hodně psů a že mu chybí. Měl dokonalou starou češtinu, jakou mám naposlouchanou ze starých filmů z první republiky. Později jeho vyprávění na život v americe začalo zahrnovat osoby jako Travolta, Jayne Mansfield, Alan Alda a to později doplnil i o ukázku fotografií v telefonu. Ukázalo se, že to není nikdo jiný než Václav Kabourek. Muž, který byl krátce vězněn komunisty a poté se mu podařilo „utéct“ do Spojených států, kde žil v Holywoodu a účastnil se jako pilot natáčení seriálu MASH. A tento pán, který žil do roku 2012 ve státech sedí v tramvaji, veze narozeninový dort a mluví dokonale česky. Lépe než já. 

A není to jediný příklad. Vezměte si třeba Martinu Navrátilovou, která si svou češtinu také stále pěstuje.

Proč to ale neumíme my doma? 

Ve výsledku vzniká paskvil. Nemluvíme dobře ani česky ani anglicky.

Je to snad dáno historicky, že v sobě, my češi, máme zakořeněné přijímat cizí kultury a cizí jazyky. Po většinu času jsme byli nesvobodní pod nadvládou někoho většího. Demokratický stát tu máme skutečně pouze několik málo desítek let. Přijímáme další kultury snadněji. Totiž ty, které nám byly dříve zakazované.

Jako jsme za Rakouska-Uherska odmítali německou kulturu, vzhlédli se u Slovanů a všichni básnili o Rusku (o té veliké slovanské říši), tak jsme po pádu komunismu přijali vzor v západním světě anglické kultury. Vlastně to dává smysl. Chybí nám naše vlastní identita, kterou jsme nikdy neměli šanci vybudovat. Narozdíl třeba od Francouzů, kde se poangličťování brání zuby nehty. (Což je někdy také extrém, pokud se tam chcete jako cizinec na mnoha místech domluvit.) 

Otázkou je, zda-li si ji někdy začneme budovat. Nebo budeme jen prostě mluvit špatně česky i anglicky? 

Jak Stanley Kubrick zinscenoval přistání na Měsíci

Jak Stanley Kubrick zinscenoval přistání na Měsíci

Setkali jste se někdy s člověkem, který byl na Měsíci? Zbývají už jen čtyři. Zhruba do deseti let bude poslední z nich mrtvý a tento úžasný výkon přejde z živé paměti do historie, která je vždy dříve či později zpochybněna a proměněna v báji. Příběh o přistání na...

E. Fromm: Láska jako umění

E. Fromm: Láska jako umění

K lásce mám zvláštní vztah - myslím si, že je naší společností velmi přeceňována. Člověk by si mohl myslet, že pokud není "zamilovaný", tak je s ním něco šeredně špatně. Dlouho jsem si hrála s myšlenkou, že romantická láska neexistuje. Byla jsem přesvědčená, že jde o...

Jsou duchové skuteční?

Jsou duchové skuteční?

Dušičkové zamyšlení nad duchy. Kde jsou duchové moderní doby a proč svět vnímáme příliš staromódně?