Podívejte se, teoreticky si můžete dělat, co chcete – nejsem vaše máma – ale opravdu nemůžete hodit svůj smartphone ze skla a peněz přes celou místnost a očekávat, že přežije.
Nicméně budík… tyhle malé věcičky jsou překvapivě odolné. Celý týden jsem jeden testovala. Důvod: myslela jsem si, že budík by mohl být lékem na mou skutečnou závislost na telefonu.
Na střední škole byl můj vztah s budíkem jako vztah kočky s hrníčkem vody. Budík se spustil a já ho srazila z nočního stolku. Nevrle bych sáhla rukou na podlahu, mlátila s ním, dokud by se konečky mých prstů nedostaly do kontaktu s vypínacím plastovým tlačítkem. Pak bych ho vrátila na noční stolek a prosila ještě o deset minut. A pak by se série zvuků opakovala:
Budík
Bouchání
Rána
Tlumené šoupání plastu po zemi
Cvaknutí
Ticho
Opakovalo se to, dokud nebylo jasné, že přijdu pozdě.
Pak jsem vstávala. Navzdory všemu jsem byla vzhůru a pokračovala jsem ve svém dni.
Jinak jsem s těmito konkrétními hodinami příliš neinteragoval, dokud nenastal čas nastavit budík před spaním, samozřejmě kromě občasného pohledu, abych zjistila, kolik je hodin. Četla jsem si v jejich blízkosti. Dělala jsem u něj domácí úkoly. Telefonovala jsem, poslouchala hudbu – to vše v blízkosti hodin, které sice zaznamenávaly můj den a uplynulé hodiny, ale neřídily můj život.
Na rozdíl třeba od iPhonu.
Každý všední den ráno se v 7:20 spustí. O víkendech v 8:30. V nejlepších dnech jsem vzhůru hned, jindy. hledám tlačítko „odložit“. Ale ve chvíli, kdy mám plně otevřené oči, mám telefon v ruce a už na něm něco dělám: projíždím Instagram, kontroluji doručenou poštu s e-maily, na které nikdo nechce v polospánku brzy ráno odpovídat, čtu zprávy, znovu Instagram. Chápete to. Znáte to. Je to nuda.
Stejně tak to, že ho kontroluji celý den, celý večer – při sledování televize, při jídle, při nicnedělání – a samozřejmě před spaním. Problém je totiž v tom, že poslední věc, kterou udělám, než zalezu do postele, je kontrola budíku. Je to nutkání, to ano – můžete si je přednastavit, aby se spouštěly ve stejnou dobu/stejný den na věky věků – ale já svému telefonu nevěřím víc, než kam ho můžu hodit, a víte, že ho nemůžu hodit, jinak se rozbije. Takže kontroluji, kontroluji, kontroluji, což vede k dalším druhům kontroly. Znovu: Instagram, e-mail, Reddit,…
Nesnáším, že se ze mě stal někdo, kdo doslova nedokáže sundat ruku z telefonu.
A já to nesnáším. Myslím, že to má za následek můj špatný spánek. Mám z toho divné sny, přispívá to k mé úzkosti a zarývá mi to špatné návyky dál a dál do rutiny. Na tomhle chování není nic, co by mě uklidňovalo, co by mi dávalo dobrý pocit. Nesnáším, že se ze mě stal někdo, kdo doslova nedokáže sundat ruku z telefonu. Zatímco se dívám na obrazovku, slyším svůj vlastní vnitřní dialog, jak křičí: „VŽDY ŘÍKÁŠ, ŽE NEMÁŠ ČAS NA DĚLÁNÍ X, A PŘESTO TADY Sleduješ videa s mini prasátky.“ A tak se mi to stává.
Jak se vyhnout telefonu
Už dříve jsem používala techniky, jak se vyhýbat telefonu. Naposledy jsem si stáhl nový iOS, který mi umožňuje nastavit časové limity na všechny aplikace, které potřebují omezit. Skvělé, až na to, že je můžete porušit.
Také si připomínám, že mám přepnout telefon do režimu letadlo. To mi už dříve pomohlo.
Ale ta věc s budíkem – nejprve si ho koupit, pak do něj najít baterie, pak se mu naučit důvěřovat a nakonec ho skutečně používat – byla něco jako zjevení.
Týdenní používání budíku mě zbavilo potřeby ráno na telefon vůbec myslet, natož se na něj dívat, dokud jsem neměla vyčištěné zuby, umytý obličej a namazaný krém, dokud jsem se pořádně neprotáhla a nedokončila své nyní již obvyklé ranní psaní deníku.
Můj telefon si mohl přispat, nabitý na kuchyňské lince, a já se mohla věnovat svým záležitostem bez telefonu, dokud jsem neměla pocit, že mám čas pro sebe, který není ovládán nevysvětlitelnou touhou podívat se, co se děje na sociálních sítích.
Vydrží mi to takhle navždy? Upřímně řečeno nevidím důvod, proč ne. Budíky s sebou samozřejmě nesou i své povinnosti: hlavně baterie… ujišťování se, že je určitě stále funkční, ukazuje správný čas a sleduje změny času dvakrát do roka. Za trochu víc klidu a volného času si myslím, že to zvládnu.
Už na to někdo přišel taky?
