Friedrich Nietzsche řekl něco, co ve mě v poslední době velmi rezonuje. „Re-create yourself and let this be your best creation.“ Tedy, „přetvořte sebe a udělejte z toho své nejlepší dílo“. Celý tento rok jsem vědomě i nevědomě zasvětila této myšlence.
Chci říct, že v posledních letech jsem si myslela, že jsem se ztratila sama sobě. Několik let jsem žila v minulosti a užírala se tím, že nejsem tou PJ, kterou jsem byla. Dalších pár let jsem se snažila do toho vrátit. Až v nedávné době mi to došlo.
Není to o hledání ztracené sebe.
Je to o tvoření se.
Když jsem před pár lety potkala muže, který mne znal v mém nejvíce bohémském období, kterého jsem byla schopná, prohodil: „Ten tvůj řetězový náhrdelník mi připomíná starou PJ.“
Taková zcela nevinná věta, které se později ztratila v konverzaci, mě někde zasáhla. Doma jsem koukala na ten náhrdelník a doufala jsem, že z něj vyčtu, co má on a co já ztratila.
Od té doby do teď, to byla dlouhá cesta.
Nakonec tu ale sedím, stočená v křesle a píšu tyto řádky. A jsem zamilovaná.
Jsem zamilovaná do procesu tvoření sebe sama. A uvědomuji si, že takhle zamilovaná byla i „stará PJ“. Nebyla jsem tehdy víc já, než jsem teď, jak jsem si myslela. Tehdy jsem se tvořila stejně tak, jako se tvořím dnes.
To mlhavé období, které mi splývá, jelikož se nic zásadního nestalo, bylo jen obdobím, kdy jsem se přestala tvořit. Přestala jsem se hledat. Stála jsem na místě a litovala se. Zastavit se není dlouhodobě příliš dobré.
Teď je všechno jinak.
Chodím po ulici a koukám na vás. Poslouchám, co říkáte a hledám se ve vašich slovech. Ačkoliv jim často nerozumím. Čtu hodně knih a inspiruji se v klasických příbězích a volných verších. Snažím se pochopit další jazyky a skrze ně i další kultury, další osobnosti. Nebaví mě Marvelovky, protože mě neinspirují. Koukám se a objevuji „divné“ filmy. Koukám pořád dokola na kultovky. Objevuji Německou a Francouzskou kinematografii. Ze všeho si sobecky vezmu to, co chci já.
Tvořím se a jsem sobecká. A o tom tvoření se je. Být sám sebou vyžaduje jistou dávku sobeckosti, ale na druhou stranu přitáhneme lidi se kterými se naše sobeckost slučuje.
Jsem zamilovaná do tvoření představy, kterou o sobě mám. Představy toho, kdo je Petra Jelének. A myslím si, že jsem k sobě zcela upřímná. Můžu být cokoliv, co chci. Ráno stojím před zrcadlem a přemýšlím, která tvář mi sluší. který úsměv jsem já. Jaká gesta se slučují s mou představou. Není to pokrytecké, pakliže cítím, zcela upřímně, že jsem to já.
Jsem své největší umělecké dílo.
