Teoreticky chápu, že když se na věc podíváte s nadhledem, nemá smysl ničeho litovat. Už se to stalo! Minulost je pryč! Žijte přítomností! Jen nerozumím tomu, jak si mám osvojit tohle myšlení, když sedím se zkříženýma nohama před zrcadlem a už v přítomnosti lituju, že jsem si nanesla oční linky.

Seznam dalších věcí, které si vždycky přeju, abych vrátila zpět:

Většina příběhů, které vyprávím u večeře nebo kdekoli jinde.

Jsem od přírody rozvláčná. Při psaní je to fajn, protože to můžu později zkrátit a upravit – ale osobně, no: myslíte, že je vyčerpávající mě poslouchat? Zkuste být mnou, když se rozmluvím. Je to jako jít běhat a pak si uvědomit, že vám zbývá ještě půl hodiny, ale jediná cesta domů je běžet dál, a navíc běžíte velmi divně.

Natáčení vlasů.

Když mám hotovou jen půlku hlavy, ale udržet ruce vzhůru už je fakt nemožný.

Děsivé filmy nebo jednotlivé epizody intenzivních, stresujících televizních pořadů.

Nemám gen, který by mi umožňoval užívat si strachu. Nemůžu „strašidelné domy“ bez ohledu na to, jak nízkorozpočtová je produkce, a nesnáším, když se z dálky tiše ozývá moje jméno, protože si vždycky myslím, že je to duch. Také vstřebávám stres ostatních (pokud se dívám na pořad, kde se někdo potápí, snažím se solidárně zadržet dech), takže strašidelné filmy a jednotlivé díly intenzivních, stresujících televizních pořadů mě v podstatě posílají do nočního můr ještě dřív, než stihnu usnout. Problém je v tom, že se vždycky najde nějaká kamarádka, která mě přiměje, abych se do něčeho takového pustila, obvykle se sklenkou vína a trochou sýra, a já pak mám pocit, že to musím dotáhnout do konce, abych dokázala vlastní statečnost. Žádná skutečná pointa se nekoná. Jen toho v polovině nebo dřív lituju, to je všechno.

Poslední čtvrtina velkého burrita.

Za předpokladu, že jsem těsně před burritem nebo v návaznosti na něj snědl celou svou váhu hranolků, mi ty tři čtvrtiny kuřecího masa, rýže, guacamole, zakysané smetany, sýra a zeleného rajčete nacpané do útulné moučné tortilly téměř vždycky stačí, pokud jde o sytost. A přesto jsem stejně jako u strašidelných filmů věčně odhodlaná dojíst to celé. Vždycky toho lituju už po jednom soustu.

Začít si dělat smoothie před prací.

Příliš mnoho kroků.

Skupinové zprávy.

Proč se niky neponaučím.

Nabídka naší kanceláři, že všem přinesu kávu.

„To bude 500 korun a dvě opařená zápěstí.“

Plavání na dlouhé vzdálenosti.

Nestává se to často, ale vždycky zapomenu, že plavání je těžké a nejsem si jistá, jestli se dokážu pohybovat vpřed vodou déle než minutu? To mě vyděsí ve chvíli, kdy si začnu přát, abych neplavala, protože co kdybych někdy potřebovala plavat jako únik?

Nabízet, že ponesu něco těžkého.

Odpověď je vždycky ano a vždycky je to těžké.

Nabídka, že na někoho počkám.

Ten člověk může říct ne, ale pak mi přijde divné jen tak odejít, a tak zůstanu a pak jsem mrzutá.

Pumping Iron, dokumentární film o kulturistice z roku 1977 s Arnoldem Schwarzeneggerem.

Pumping Iron je zřejmě jednou z těch kultovních indie dokumentárních klasik, které mezi určitými skupinami způsobí, že jedinci překvapeně a trochu zděšeně vykřiknou: „Nemůžu uvěřit, že jsi to nikdy neviděla!“. No, teď už jsem to viděla a nemůžu říct, že bych si přála, abych to nikdy neviděla, ale asi po 15 minutách sledování, kdy jsem si uvědomila: Aha, tak to je ono, takhle to celé dopadne, jsem si začala přát, abych si to nepouštěla.

Králičí nory Instagramu „Discover Feed“.

Znám se dost dobře na to, abych věděla, že bych se měla Discover Feedu vyhnout, pokud se chci někdy osprchovat nebo dělat práci nebo jít spát nebo nepřijít pozdě nebo nezaplatit ten účet nebo existovat v těch částech mého světa, které nezahrnují telefon, ale nedělám to a od chvíle, kdy kliknu na první video s časem krmení náhradního kotěte, okamžitě lituji následující hodiny, kterou se chystám promarnit („promarnit“) posloucháním mňoukání kočiček.

Rozhovory, ve kterých žádám o radu a pak už najednou radu nechci.

Nezbývá než sedět, poslouchat a přemýšlet o tom, že nejspíš neudělám to, co mi ten člověk laskavě a promyšleně navrhuje.

Jakýkoli film, který začíná ve 21:30.

Příliš pozdě!!! To je bezohledné.

Nakupování něčeho, co ten večer potřebuju.

Když nakupuji osobně na poslední chvíli a je mi horko a jsem unavená a mám hrozný hlad a chce se mi na záchod a zrychluje se mi tep, protože začínám být frustrovaná, že nemůžu najít tu zcela konkrétní věc, kterou mám na mysli, a pak přemýšlím o penězích, které bych neměla utrácet, a o čase, který spotřebovávám a který bych místo toho mohla věnovat pár minutám relaxace. Pak zpanikařím při nákupu nebo odejdu domů s prázdnýma rukama.

Vyklízení šatníku.

Jen tak rychle se z toho stane utrpení, protože všechno vyndám, abych to zase vrátila zpátky, ale než to dám zpátky, rozhodnu se, že bych měla udělat i šuplíky, skříňku pod umyvadlem, kuchyňské skříňky a e-mailové schránky. Všechno najednou.

A nakonec,

„cat-eyeliner“

Levé oko se dá vždy dobře udělat. (Jsem levák, ne kouzelník.) Právě začátek pravého mě vyčerpává. Lítostivě. S největší pravděpodobností nestíhám. Odhodlaná to dokončit, ať už chci, nebo ne, pokud nemám v úmyslu odejít z domu a vypadat jako Alex z Clockwork orange. (Bez ohledu na schopnosti mé nebohé nedominantní končetiny jsem nucena pokaždé, když se rozhodnu udělat linky, se v polovině celá třást, dýchat a modlit se. Vždycky se mi to rozmazává a nikdy nemám po ruce tyčinky na odlíčení, a co je nejhorší, unavuje to lokty.

Facebook Comments Box