Albert Camus, strávil nějaký čas v Čechách. Podle svých slov v samotné Praze poprvé zažil pocit exilu a existenciálního hnusu, který se mu ještě mnohokrát v životě vracel. Praha a Čechy samotné na spoustu lidí, kteří zde nejsou zodolnění, působí jinak. Ovšem Camus zde slyšel o zločinu, který se zde stal, a napsal tady tak jedno ze svých velmi ponurých děl, které nejprve pojmenoval České Budějovice, později přejmenoval na Nedorozumění. Je to hra o upřímnosti, jak sám Camus píše: „protože chce-li být člověk poznán, stačí, když řekne, kdo doopravdy je. Jestliže mlčí nebo dokonce lže, umírá sám a vše kolem něj je neštěstí. Řekne-li pravdu, bezpochyby zemře, ale pomohl ostatním i sobě samému nejprve žít.“
Narodila jsme se s pravdou, ale jakmile jsem poprvé přišla do kontaktu s jinými svého druhu, zjistila jsem, že se ta pravda nehodí. Dospěla jsem ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, jaká mám být.
Je to jen hraní si s efekty a barevnými filtry. Jde o to, aby to vypadalo tak, jak chceme.
V době dávno před instagramem jsem žila na efekt. Jako dítě jsem nedokázala dělat něco jen tak. Nedokázala jsem být upřímná ke svému deníčku. Pokaždé jsem při psaní předpokládala, že si to někdo přečte a pokaždý, když jsem ho psala, přemýšlela jsem, co napsat, aby to vyznělo tak, jak chci. Přesvědčit sama sebe abych byla upřímná k deníčku bylo nemožné. Proč ho tedy psát? Místo skutečných zápisků a vypisování se z momentálních emocí vznikalo něco, co jsem pečlivě a kurátorsky sepisovala.
“Mamí, mám problém. Já si pořád na všechno jen hraju. I když jsem sama, tak si na něco hraju.”
“Ale to je v pořádku, jen si užívej dětství.”
No jo. Jenže já si hrála jinak. Já si přetvářela svět kolem. Žila ve lži a věděla, že je to lež. Věděla jsem, že mým největším problémem jsou moje lži a dávala si předsevzetí (i jen tak během roku) že začnu být k někomu upřímná. Nikdy se mi to v dětství nepovedlo.
Být upřímná?
A nejvíc se to projevilo po přestupu na víceletý gympl kam jsem šla s tím, že teď už budu fakt upřímná naprosto ke každýmu. Jenže ono se to tehdy moc nenosilo. Bylo nám 12 let a já byla divná – nebyla jsem cool. Nebyla jsem nějak extra hezká. Vůbec jsem neposlouchala to co všichni. Četla jsem hodně knížek, milovala Hamleta a byla ambiciózní. V hodinách jsem se dost hlásila. A nedokázala jsem z toho udělat něco cool. Nedokázala jsem se ale smířit s tím, že bych taková fakt měla zůstat. Tak vznikl seznam. Seznam jmen.
Od největších lůzrů po “hvězdy” každýho jsem si zpracovala. S každým jsem se tak týden intenzivně kamarádila, abych zjistila jakej je, psala jsem k němu jeho vlastnosti, tajemství, životní příběh. Podle tomu jsem přizpůsobovala svůj charakter. Tak jak jsem zrovna potřebovala. Rýsovala si novou roli. Podařilo se mi to a já získala to, co jsem chtěla.
Jako modelína, co jí neustále někdo tvaruje. Já se měnila jak se to hodilo.
A ne podle situace, ale i podle lidí. Před rodinou jsem byla jiná než před kamarády. To je přeci normální, žejo? Ale já byla trochu jiná před každým. Neustále nová maska.
Nešlo o to jaká jsem, šlo o výsledek. A vždycky to vyšlo. Moji kamarádi tak žilil ve společnosti někoho, koho vlastně vůbec neznali. Žili v mojí iluzi, kterou jsem jim předhazovala. Kterou jsem si vypěstovala. Byl to strach z toho, že ostatní uvidí, kdo skutečně jsem ať už jsem měla být kdokoli. Chtěla jsem být upřímná. Ale myslela jsem si, že kdybych byla, neměla bych ten potenciál učinit z mých divností cool záležitost, tak jako to cool lidi dělali. Byla jsem zlatej střední proud.
Nikdy z mý strany nebylo nic upřímnýho. Je to špatný nebo dobrý, nechť posoudí chytří. Možná, že slovo bezcharakterní má vůbec špatný vysvětlení. Protože možná, že bezcharakterní lidi jsou jenom k smrti vyděšený představou ukázat světu pravdu, protože si uvědomují sílu toho všeho. A tak mění svůj charakter. A mění ho tolikrát dokud ho neztratí úplně. V tom případě ano, byla jsem bezcharakterní. Ale špatný to jen pokud se uvede definice dobrýho.
Jenže to je neudržitelný.
Byla jsem sama. Sama doma. Sama mezi lidma. Nikdo neznal mojí pravou osobnost. Ani já ne. Nikomu jsem si nemohla postěžovat. Musela jsem se tvářit, že jde všechno tak jak má.
Měla jsem rituál – přišla jsem domů ze školy, sedla si na linku a koukala do mikrovlnky naproti, kde jsem koukala na svůj odraz. Když jsem tak seděla před tou mikrovlnkou, zpívala jsem si písničky o smutnejch lidech. Představovala si, jak to zpívám divákům, který trpí a říkám jim, že jsem taky trpěla, ale že teď už je to v pořádku a že každý má naději. A pak jsem zpívala písničky o tom, kde někdo někomu chybí. Zpívala jsem a brečela.
Celej život jsem byla sama, proto jsem se tak upínala na myšlenku mít dokonalou nejlepší kámošku. Ale vždycky jsem to byla jen já a moje mysl. Ale nikdy mi to nedošlo. Moment realizace se dostavil až před tou mikrovlnkou. A já zpívala, že mi někdo chybí. Nikdo konkrétní to nebyl. Byl to jen někdo. Chtěla jsem někoho postrádat. Chtěla jsem někoho mít. Někoho komu řeknu všechno a budem upřímný a podrží mě. Někoho, komu budu věřit. Někdo, kdo bude se mnou. Nechtěla jsem být sama. Nemluvím teď o tý povrchový samotě, ale o tý, co je vevnitř.
O tý, co je jako když je člověk mimozemšťan na cizí planetě.
Pak jsem šla na střední, zkoušela jsem ještě párkrát, ze zvyku, nějaké svoje role, ale tady jsem poprvý zjistila, že moje „divnosti“ jsou vlastně úplně v pohodě. Měla jsem štěstí na lidi kolem, který ty svoje neskrývali a učitelé nás v tom i podporovali. A tak jsem měla čtyři roky na to najít zpátky samu sebe. Vymodelovala jsem si novou tvář, která mi sedla a tak nějak sedí dodnes. Samozřejmě, že tím, jak stárneme, měníme se zkušenostmi, ale základ zůstává.
Říká se, že pravda je v dětské primitivnosti. V tom, že člověk dělá,co ho napadne bez toho aniž by o tom uvažoval (nebo v momentech, kdy máte téměř otravu alkoholem a nevíte o sobě). V tom jsme všichni stejní. Čistý list papíru. Ale ten se pak začne ohýbat. Pod nátlakem větru. Nějaký víc, nějaký míň a to utváří jaký jsme. Jaký bychom měli být. Jsou to ty ohyby. Ty rýhy kolem. To jsme my. A učíme se, jak je maskovat. Jak se složit, aby bylo vidět pouze to, co chceme.
Pravda je šmejd.
Nemusíme jí nutně říkat, klidně mlčme, ale važme si jí. Do týhle doby jsem si myslela, že je Svoboda to nejsilnější slovo. Že se bojuje ve jménu Svobody. Jenže, dostávala jsem se do konfliktů, že svobodu člověk nikdy nezažil. Ale Pravda, pravda v tichý místnosti. Pravda v srdcích a Pravda v nás je snad ekvivalentem pro Svobodu. Pravda je hrdinství. Je to upřímnost člověka k sobě samému a ke světu. A dovolit si být upřímný, to je vlastně Svoboda.
P.S.
Tento článek měl být úplně jiný, chtěla jsem plout po povrchu a jen zmínit, že tento měsíc věnujeme upřímnosti k sobě. Odkazovala jsem na film Liar, liar, kde běhá nešťastný, ale upřímný Jim Carrey. Dostávala jsem se do filosofických zamyšlení o tom, jestli se upřímnost hodí a kdy ne a že je s ní vlastně potíž. Pak jsem to smazala. Když o upřímnosti, tak upřímně a ne jen po povrchu. Tady máte kousek mé surové duše, naložte s ní, jak uznáte za vhodné.
