Jeden můj kamarád mi řekl, že kluci z Prahy milují holky z venkova, protože jsou v barech mnohem přátelštější. Zahrál mi scénku, ve které pro sebe použil podivně tichý hlas a pro dívku působivě vysoký, pronikavý hlas (takový hlasový rozsah!), který zněl asi takto…

On (super tichým hlasem): Ahoj, jak se ti daří?

On jako hypotetická dívka (super vysokým hlasem): (vysoký hlas): Fuj, jdi ode mě pryč.

Moje otázka, která následovala, byla něco jako obvinění: “Co tím chceš říct?”.

“Nic,” uklidňoval mě. “Holky se tady prostě nechtějí seznamovat s klukama v barech.”

Dobře. To je fuk.

Asi o měsíc později jsem se přistihla, jak s kamarádkou nadáváme, jak si nemůžeme ani v klidu sednout aniž by nás někdo neotravoval.

(Ups.)

No a někdy mezitím mi několik pánských přátel potvrdilo, že už nechodí ven, aby se seznámovali se ženami.

Baader-Meinhofův fenomén – neboli “frekvenční iluze” – spočívá v tom, že najednou z ničeho nic začnete všude vidět něco, na co vás někdo upozornil. Tomu se říká selektivní pozornost. Hledáte něco, co jste předtím přehlédli. Zároveň vás mozek díky potvrzovacímu zkreslení přesvědčuje, že každé nové spatření je důkazem toho, že se to NĚCO, čeho jste si teď všimli, objevilo z ničeho nic. Abychom si zachovali otevřenou mysl, tohle všechno by mohlo vysvětlovat, co se stalo potom.

Začala jsem si všímat návalu lidí, kteří se nechtěli s nikým setkat. Kluci neměli zájem balit holky. Chtěli se bavit mezi sebou, sami nebo platonicky se svou větší smíšenou skupinou. Obrovská většina mých kamarádek už nechodila ven, aby se seznámila s kluky, a kluci se neodtrhávali od své skupiny, aby nás pozdravili. Na nevinné představení, bez ohledu na pohlaví, jsme často reagovali zdvořilým “ahoj”, po kterém následovalo otočení se zpět ke kamarádům a: “Takže stejně…”. Nikdo se nerozhlížel kolem sebe. Lidé stáli v těsném kruhu, povídali si a smáli se, a pak odcházeli s těmi, s nimiž přišli. Dívky “nedělaly kolečka”. (Proboha, nesnáším kroužení.) A bez ohledu na to, jak “trapně” bar vypadal při vstupu, lidé zůstávali. Nedocházelo k žádnému svědivému poskakování po barech, které se stává, když je někdo na lovu.

Co se děje? Mám několik teorií. Jedna je, jak jsem uvedl výše, že se nic neděje. Možná je to všechno součást fenoménu Baader-Meinof a lidé se v barech scházejí stejně jako dřív. Druhá je, že seznamovací aplikace z nás udělaly lenochy.

Zvykli jsme si na myšlení typu: “Stejně se s tím člověkem nejspíš uvidím na tinderu, kde je případné odmítnutí zmírněno a celkově je potřeba méně úsilí. Proč si oblékat čistou košili a jít ven, abyste možná zaujali někoho jiného.

Ironií je, že i seznamovací aplikace berou všichni méně vážně. Méně je používají. Méně se o ně starají. The Atlantic o tom publikoval článek s názvem “The Rise of Dating-App Fatigue”. Uvádí zajímavá čísla, ale ta nepotřebujete: zamyslete se nad tím, co už víte. Nezdá se vám, že všichni kolem vás z nich “vystupují”?

Třetí teorie je o tom, o čem mluví hodně mých známých, o věku. Aplikace už máme za sebou. Máme za sebou večírky. Prožili jsme hloupé noci a maratony randění a všichni jsme měli tolik “věcí” s lidmi, že všichni přestali používat škatulky. Naši kamarádi se začínají ženit, někteří z nich možná mají děti (omlouvám se, pokud je vám šestnáct a říkáte si “omg přestaň”). My bývalé děti, kterým je teď mezi dvacítkou a třicítkou, prostě už tolik nechodíme ven. Jsme trochu unavení. Jsme si také mnohem jistější v tom, co/koho přesně chceme, a jsme lepší v logické matematice; statisticky vzato, aby se nám podařilo zaklapnout oči a potkat Toho pravého v tomhle rušném baru, který je tak narvaný, že si nikdo ani nemůže dát drink, no, to se nestane. Možná nejděsivější je, že schůzka – dříve ten NEJhorší nápad na světě – najednou nezní tak špatně.

Ať už je důvod jakýkoli, světlým bodem je, že se zdá, že se vracíme k přátelům, jako k lidem. Jak je hezké chodit ven bez jiného důvodu než proto, abychom si navzájem zařádili. Jak osvěžující je jít na večírek ne proto, že “tam budou hezcí kluci”, ale proto, že Verča udělala humus a Dan přivede svého psa.

Zapomněla jsem, jak jsou někteří z mých přátel zábavní, protože už je to nějaký čas, co jsme spolu jen tak stály v kruhu, popíjeli pivo a ignorovaly svět kolem sebe. Svým způsobem si myslím, že právě tohle mají na mysli, když mluví o přítomnosti. Abych citoval ten text od Talking Heads, který se objevuje v každém životopise seznamovací aplikace (zase Baader-Meinof?): “This must be the place.”