V roce 2009, kdy spousta z nás na facebooku začínala, to nebylo o politických názorech vaší tety, ale o sexuálním napětí. Mohli jste být v exkluzivním vztahu „Je to komplikované“ se svým nejlepším kamarádem. S cizíma lidma si psát na zeď srdíčka a budit pak dojem tajemna. Hledat si partnera ve skupině “Nejhezčí kluci na fb” a doufat, že vám potvrdí žádost o přátelství. A nejlepší ze všeho bylo, že byste se mohli pošťuchovat. Ach, jak my jsme se šťouchali.
Šťouchance se objevily spolu s Facebookem v roce 2004, ještě předtím, než se objevil Tinder. Ještě předtím, než jste mohli přejet prstem doprava, představovalo šťouchání nenáročný způsob flirtování. Takový šťouchanec byl úžasný, protože mohl nabývat mnoha různých významů v závislosti na kontextu. Šťouchnutí od kamaráda znamenalo „Hej, odpověz mi na zprávu !“, zatímco od zamilovaného člověka to bylo spíš „Hej, hej, hej, odpověz mi na zprávu ?“. Na druhou stranu šťouchanec od táty znamenal „Podívej se na mě, mám Facebook!“.
Dostat neopětované šťouchnutí bylo zničující. Facebook po určité době šťouchance nemazal. Ne – když jste šťouchli do někoho, kdo se vám líbil, a on vám to neoplatil, byla to nejranější verze toho, že vás nechali na ”zobrazeno”.
Na tom šťouchnutí bylo něco hlubokého. Byl to způsob, jak něco říct, aniž bychom vůbec něco řekli. Mohli jste šťouchnout do kamaráda, který prožíval těžké chvíle, jen abyste mu dali najevo, že na něj myslíte. Teď to uděláte tak, že napíšete „Jsi v pohodě?“. Ale buďme upřímní – někdy se nám nechce odepisovat. Chceme jen vědět, že někomu na nás záleží. Chceme šťouchat a být šťoucháni.
Facebookové pošťuchování představují jednodušší okamžik v době, kdy stačilo kliknout na tlačítko, abyste získali něčí pozornost. Nikdo – včetně Facebooku – nevěděl, k čemu šťouchání slouží, ale v roce 2009 nikdo nevěděl, k čemu slouží sociální média vůbec. A tak jsme šťouchli do toho pěknýho týpka, aby se rozhejbal. Je to tak špatně?