K modelingu si našla cestu již ve čtrnácti letech díky modelingové soutěži. Procestovala pracovně Japonsko, Milán, Paříž, zažila pražské fashion weeky, stala se make-up artistkou a múzou fotografa Filipa Kartouse či módní návrhářky Beáty Rajské.
Kvůli autoimunitnímu onemocnění alopecie, které se v dnešní době stále považuje v širší veřejnosti za méně známé a ojedinělé, si Sára prošla četnými psychickými i fyzickými změnami. Široký úsměv a odhodlanost jí však žádná paruka neskryje, a naopak téměř holá hlava jí ztvárňuje v současném světě modelingu jako jedinečnou a autentickou.
Jaké prvotní myšlenky se ti honily hlavou, když ses dozvěděla diagnózu?
Když jsem v osmnácti zjistila, že se jedná o alopecii, tak jsem byla v konečném výsledku šťastná. Asi je to překvapující, ale je to tak, jelikož jsem do té doby absolvovala několik vyšetření a nikdo netušil, co se děje a já jsem se s tím těžko vyrovnávala.
Ve chvíli přesného pojmenování onemocnění jsem tušila s čím se potýkám a jaké existují či neexistují další léčebné metody. Určitě jsem bojovala i s negativními myšlenkami, protože jsem už trochu tušila, co vše se za alopecií skrývá a že nejde zcela vyléčit.
Mezi příčiny alopecie neboli vypadávání vlasů vedoucí k holohlavosti patří zejména dědičnost, stres či nesprávné složení jídelníčku.
Pátrala jsi po příčině ve tvém případě a došla jsi postupem času k odpovědi?
Pátrala jsem primárně s lékaři, a to hodně dlouho. Když jsme spolu rozebírali můj životní styl, tak okamžitě označili za příčinu stres a také nepravidelnou stravu. Považuji se za velmi citlivého člověka, takže osobně vidím hlavní problém ve stresu. Od svých osmnácti do nynějších dvaadvaceti pozoruji, jak moje vlasy špatně snáší stresové situace.
Jakými způsoby jsi začala aktivně a pasivně alopecii řešit?
Zpočátku jsem hlavně chtěla udělat vše pro to, aby mi vlasy narostly zpět. Začala jsem docházet na Bulovku a tam mi lékaři aplikovali různé kapaliny, které měly podpořit růst vlasů. Postupem času jsem pozorovala změny, ale byla jsem obeznámena s tím, že léčba nemusí vést ke stoprocentnímu očekávanému výsledku.
Poté se přešlo k jiným typům léčby, vyzkoušela jsem toho opravdu hodně, ale nejvíc mi doposud pomohla kryoléčba, která efektivně nastartovala růst vlasů. Nakonec jsem se utvrdila v tom, že regulaci vypadávání vlasů mohu ovlivnit nejvíce já svojí psychikou. Snažím se čím dál více zaměřit sama na sebe, protože podle mě je nejdůležitější to, jak se k sobě chovám.
V počáteční fázi řešení alopecie sis velmi oblíbila paruky. Zastupovaly nepřítomnost vlasů a schování studu, nebo sis naopak užívala střídání paruk, jejich pestrosti a brala jsi je jako přednost?
To je super otázka! Přistupovala jsem k parukám v určitých fázích úplně jinak. Když jsem začala situaci řešit, kdy mi vlasy omezovaly práci v modelingu a já jsem se mu nemohla plnohodnotně věnovat, vynahrazovala jsem si parukami jakousi dokonalost.
V momentě, kdy jsem se ponořila do léčby, začala jsem pracovat se svojí psychikou a došlo mi, že nepřítomnost vlasů neznamená konec světa, tak jsem paruky začala brát jako příležitost k tomu, že můžu být každý den jiná. Nenosila jsem je za účelem „schovávání se“. Přistupuji k nim jako k make-upu – někdy na něj mám náladu a mám potřebu se výrazně nalíčit a někdy vůbec ne.
„Paruky beru jako můj doplněk.“
Čím dál více se v modelingu začínají objevovat modelky či modelové, kteří se prezentují svými nedokonalostmi. Ať už se jedná o odstáté uši, mezeru mezi zuby, krátké vlasy, pihy či barevně nevyvážený odstín pleti.
Myslíš si, že určitá odlišnost znamená v ryzím modelingu spíše výhodu?
To je zapeklitá otázka. Zatím jsem se nesetkala s výhodou, kterou bych mohla využít k tomu, že jsem jiná, a proto mě dělá zajímavější. Lidé okolo mě mi říkají, že mám na sobě něco nedokonalého a tím více jsem zajímavá pro modeling. Ale v realitě to vidím osobně jinak.
Nedávno jsem byla díky modelingu v Paříži, kde stále převažuje dokonalost. Modelky sice jsou různorodější typově, ale pořád tam zvítězí taková ta dokonalá krása a zajímavé typy musejí být ve správný čas na správném místě.
Celkově si myslím, že prostor pro vyniknutí odlišností a pro netypické modelky se najde především v tištěné formě, na přehlídkových molech se to tolik nevidí.
V úvodu jsem naznačila, že máš za sebou kus odvedené práce v oblasti modelingu. Přemýšlela jsi nad variantou, že by verdikt lékařů pro tebe znamenal takzvaně konečnou ve světě modelingu?
Určitě jsem nad touto variantou přemýšlela, vyřčená diagnóza pro mě znamenala šok a přelom. Když jsem začínala v modelingu, měla jsem extrémně hodně vlasů, na přehlídkách mi je častokrát nemohli sepnout ani do culíku. A najednou jsem se začala potýkat s druhým, úplně odlišným extrémem. Vlasy mi začaly postupně řídnout a já musela modeling odložit. Hroutila jsem se, protože modeling mě velmi bavil, vytvořila jsem si díky němu spoustu kontaktů a blízkých kamarádek.
Naštěstí vděčím své skvělé rodině a blízkým přátelům, kteří mi, řekli, že můžu být přeci i jiná, ne pouze ta Sára s dlouhými vlasy, ale že bych si je mohla ostříhat. Ke změně jsem byla jasně proti, ale čím více mi začaly vlasy vypadávat, tak jsem si řekla, že už nemá cenu stále vlasy stahovat do drdolu a pokoušet se krýt holá místa.
Rozhodla jsem se pro ostříhání, ve kterém mě nejvíce podpořila moje mamka. V momentě, kdy mi zajeli strojkem do zbytku vlasů, jsem zažila osvobozující pocit a příval naděje, že pro mě má modeling stále cenu a smysl.
Ovlivnila nemoc tvoje pracovní příležitosti v modelingu?
Myslím si, že v Česku mi onemocnění pomohlo, jelikož jsem byla první z holek napříč modelingovými agenturami, která byla nakrátko. Najednou lidé v agentuře nepřemýšleli nad tím, že jsem krátkovlasá, ale nad tím, že je to něco nového a můj vzhled může zaujmout. Byla jsem žádaná do magazínů, na focení a na přehlídky. Velmi mě to překvapilo a byla jsem šťastná.
Na druhou stranu jsem viděla rozdíl v zahraničním přístupu. V době, kdy jsem měla ještě dlouhé vlasy, se uskutečnila moje větší pracovní příležitost v Japonsku, do kterého jsem se zamilovala. Motivovala jsem agenturu k opětovnému výjezdu, ale krátkovlasé slečny v japonském a korejském světě modelingu uplatnění příliš nenajdou.
Měla jsi jiný vztah k modelingu před onemocněním? Změnila ti alopecie na něj pohled?
Zčásti ano. Před nemocí jsem se v určitém směru cítila dokonalá a stvořená pro modeling. Od lidí pohybující se v této oblasti často slýcháváš, jak máš super pleť, dlouhé husté vlasy a nepřemýšlíš vůbec o tom, že se může něco stát. Když mi do života vstoupila alopecie a já byla od modelingu po nějakou dobu odloučena, měla jsem možnost podívat se na modeling ze strany diváka.
Řekla jsem si, že dokonalost je skvělá, ale zastupuje povrchní rys. Avšak mezi modelkami s dlouhými vlasy jsem se cítila nedokonale. Přemýšlela jsem na přehlídkách o tom, že jsem jiná a celkově všechno je jiné, přestala jsem si věřit.
Alopecie mě naučila dívat se na věci víc do hloubky a zjistila jsem, že dokonalost nemusí být pouze v perfektním make-upu a vlasech, ale i v jiných věcech než v kráse.
Co ti alopecie do každodenního života přinesla a co ti naopak z každodenního života odnesla?
Nemusím se starat o vlasy (smích). Také mi onemocnění přineslo permanentní pokrývku hlavy, člověku s tímto problémem je zima a musí neustále přemýšlet co si vzít na hlavu, aby ji měl v teple. A negativní protipól vidím v tom, že se na mě lidé dívají jako na bezvlasou holku, což se vymyká jejich přirozenému očekávání vlasů a normálnosti. Ale možná to tak vidím pouze já.
Jak se cítíš momentálně psychicky a fyzicky, přijala jsi fakt, že je nemoc nevyléčitelná, nebo jsi přes všechny zážitky s ní nedošla do fáze jí přijmout?
Určitě jsem došla do fáze, kdy jsem jí stoprocentně přijala. Hodně lidí se mě ptá, jestli bych chtěla vlasy zpět a já odpovím bez přemýšlení, že nevím, nebo že nechci. Vytvořila jsem si za ty čtyři roky aktivního řešení alopecie averzi k vlasům.
„Alopecie mi ukázala směr přístupu bez předsudků.“
Nejsem si jistá, jestli bych psychicky zvládla situaci, kdyby mi opět narostly vlasy, protože bych se poté celou dobu stresovala, aby mi znovu nevypadaly. Samozřejmě mám chvilky, kdy bych si ráda učesala culík, ale to se dá nahradit parukou.
Celkově psychických problémů spojených s alopecií u mě ubývá. Alopecie mi pomohla hodně najít samu sebe a ukázala mi směr přístupu bez předsudků. Chci se hlavně zaměřit na to, jak se cítím a na zájmy, které mě baví. To se poté projeví i na psychice.
Po fyzické stránce se teď vypořádávám s jinými nemocemi, které sice nejsou tolik závažné, ale potýkám se s nimi.
Tři otázky na téma Odvaha
S čím si spojuješ odvahu?
Odvahu si spojuji s rozhodnutím, nad kterým neuvažuji, že je odvážné, ale s rozhodnutím, kterého se bojím. A také se mi vybaví určitě pocit nejistoty, strachu a jejich překonání.
Co ti momentálně nejvíce dodává odvahu a motivaci do práce, do života?
Jednoznačně rozmanité názory a reakce lidí na různé situace, nad kterými zauvažuji a vytáhnu si z nich pár věcí, o kterých si říkám, že jsou pravdivé a začnu nad nimi více přemýšlet. Sama sobě dodávám odvahu tím, že nad sebou přemýšlím.
Jaký nejodvážnější krok jsi v poslední době udělala?
Myslím si, že za nejodvážnější krok mohu považovat odjezd do Paříže. V průběhu období korony jsem si užívala bezpečí domova, pocit jistoty a komfortu. Najednou jsem se dostala do stavu, kdy jsem se bála opustit svoji rodinu. V tu chvíli, kdy mi z agentury přišla zpráva, že mám odjet na měsíc do Paříže, pro mě znamenala představa odjezdu nemožná a vyvolala ve mně strach.
Velmi mě to překvapilo, protože jsem nikdy neměla problém s cestováním do zahraničí. Uvědomila jsem si, že je čas vyjít z komfortu a jít naproti něčemu, co mě láká, ale zároveň se toho obávám. Proto výlet do Paříže považuji za odvážný krok, kterého zpětně nelituji a jsem za něj ráda.
Zdroj fotografií: Archiv Sáry Struhařové
