Herečka, atletka a žena s cizokrajnými rysy ve tváři. Její sny se začínají přetavovat do reality vysokou rychlostí. Objevila se ve filmu Modelář, ve studentském filmu Izolátor a také v čerstvých seriálech Ochránce a Pan Profesor. Podílí se na různorodých reklamách a zahraničních projektech. V říjnu přijde do kin premiéra thrilleru Stínohra, což byla pro Leu jedna velká výzva a přelomová role. Rozmanitost zájmů a nevyčerpatelná energie je její druhé jméno, ale nedá dopustit ani na klid a ticho.
V zahraniční databázi Mandy se uvádí spojitost tebe a Zakarpatské oblasti. Co tedy s ní máš společného?
Můj pradědeček pocházel z Podkarpatské Rusi. V raném věku byl přivezen Červeným křížem do Česka jako sirotek. O historii této části rodiny zatím moc informací nevím, ale do budoucnosti bych chtěla vypátrat vše, co by se o karpatských kořenech mého rodokmenu dalo.
Na gymnáziu jsi byla součástí redakce sportovního časopisu. Nelákala tě při tvých rozmanitých zájmech i žurnalistika?
Ve škole jsem milovala hodiny českého jazyka a vždy jsem ráda četla a stále čtu. Musím říct, že na střední škole se mi nevyhnuly boje se slohy, protože jsem vždy chtěla napsat perfektní esej nebo splnit přesné zadání. Ale teď, když mám příležitost nějaký text napsat, tak už vím, jak si poskytnout potřebnou svobodu, aby mě psaní bavilo. Záleží také na tématu, jakému se věnuji. Pokud je spojené s něčím, co mě zajímá, třeba s kulturou, psychologií nebo sportem, tak mi psaní nedělá problém a sesumírování myšlenek mi přináší radost.
Po neúspěšném přijetí na DAMU ses rozhodla pro cestu do Londýna za hereckými kurzy. V čem se liší přístup k herectví a k samotným hercům ve Velké Británii a v České republice? A v jakých aspektech se naopak schází?
Velký rozdíl spočívá v rozdělení oborů herectví pro divadlo a pro film. Ty nejvýznamnější londýnské školy mají zvlášť předměty divadelního herectví a filmového herectví, někdy dokonce i samostatné katedry. Herci jsou od začátku vedeni k tomu, že kamera čte člověka a jeho projev skrze oči a myšlenky intiměji než divadlo, které také musí být upřímné, pravdivé a jít zevnitř, ale potřebuje gesta a větší tanec těla. Od herce je potřeba, aby dokázal hlas a emoce poslat silněji do prostoru.
V Londýně jsem zažila jeden zlomový okamžik, kdy jsem si uvědomila, jak moc mě baví minimalismus na kameru, vytváří se odlišná energie. Není to jen o prožívání situací a příběhů, ale zároveň je to i o vztahu člověka s onou kamerou, jak se na ni dokáže napojit a využít úhlů a pohybů takovým způsobem, aby vznikla magie.
Další obrovský rozdíl shledávám ve fungování oboru. V londýnských divadlech neexistují stále soubory, kdy jsou herci divadlem zaměstnáni několik let. Funguje to tak, že před každým novým představením se i v největších divadlech vypíše casting a každá hra je obsazena nanovo herci, kteří jsou buď pro roli osloveni nebo vybráni skrze otevřené konkurzy. Velmi intenzivně pak hru zkouší, třeba dva tři měsíce a potom ji velmi intenzivně v daném divadle hrají. Po uplynutí této doby jsou volní a svobodní pro další projekty.
Samozřejmě všichni víme, jak fungují divadla u nás, kdy se divadelní hry uvedou a pak se hrají napříč celou divadelní sezónou. Nechci vyzdvihovat ani jednu variantu, říkat, která je správná nebo která funguje lépe, oba systémy mají určitě hodně plusů i mínusů.
V Londýně mají herci mnohem méně jistot a stabilit, nemají průběžný plat a něco stálého, i když se věnují divadlu. Pokud ještě nejsou velkými hvězdami, často mají k herectví vedlejší práci, i když vyjdou z té nejuznávanější herecké školy. Mně osobně se ta dobrodružnější varianta plná nejistot, ale zároveň volnosti líbí více. Pro někoho může být zase naopak stabilita důležitá, aby se v životě cítil uvolněně a zajištěně.
Scházejí se v samotném jádru. Jak u nás, tak v Londýně a jinde po světě žijí lidské bytosti, které cítí, prožívají, dělají chyby. I když si myslíme, že nás vzdálenost odděluje, tak si nemyslím, že jsme takoví cizinci, jak bychom se na sebe mohli dívat. Ať už vzniká umělecké dílo, divadlo, film tady nebo v Londýně, pravdivost v nás je stejná a věřím, že se na sebe dokážeme napojit skrze empatii všude stejně.
Díky studiím v Londýně sis precizně osvojila britský akcent. Je pro tebe lepší hrát v angličtině, nebo v češtině? Mají jazyky určitý vliv na tvůj herecký výkon?
Angličtinu si velmi užívám a vím, že do budoucna bych v ní chtěla pracovat více a více. Brzy mě opět čeká cesta do Londýna, a tentokrát už pracovní, tak se na to velmi těším. Je to jazyk velmi provázaný, melodický a založený na intonaci a moc mě baví si s ním vyhrávat, dokonce bych to nazvala vášní. Nadále se v něm zdokonaluji a procvičuji ho, baví mě práce na různých akcentech, která je pro anglicky mluvené projekty a vaši univerzálnost tak zásadní. Zároveň se snažím starat o svoji češtinu, protože miluji příležitosti, které mě potkávají v Česku a celkově používání krásných českých slov v kombinaci s dobře posazeným hlasem.
O mém nadšení pro tvorbu vždy rozhoduje konkrétní projekt, zajímavost dané příležitosti a lidé, se kterými můžu pracovat. Každopádně angličtina je pro mě speciální v tom, že vím, kolik jsem na ní odvedla práce a hřeje mě u srdce, že se vynaložené úsilí vrací zpět. Věřím, že mohu za ty roky propojení s angličtinou říct, že se mi zbořila bariéra toho, že by pro mě byla druhým jazykem a já si v ní nepřipadala přirozená a brzdila mě při hraní.
Do budoucna bych se chtěla naučit francouzsky a procvičovat intenzivněji němčinu. Jestli budu mít jednou příležitost v těchto jazycích hrát, tak jsem zvědavá, jaký to pro mě bude herecký pocit.
Necelý rok jsi po návratu z Londýna studovala muzikálové herectví v Brně. Nakonec ses rozhodla pro odlišný směr. Proč padl výběr tohoto oboru, a ne činoherního herectví ve tvém případě?
Daný rok jsem se hlásila jak na činohru, tak i na muzikál. Přijetí na muzikál pro mě znamenalo obrovské překvapení, protože před přijímačkami jsem zpívala krátce a neměla jsem se zpěvem tolik zkušeností jako budoucí spolužáci. Tancem jsem byla skoro nepolíbená a během přijímacího řízení jsem si připadala jako neohrabaný kůň, který se snaží dělat baletní kroky. Profesoři ve mně viděli potenciál a dali mi šanci.
Byť se mi naskytla krásná příležitost, které jsem si moc vážila, tak jsem už po londýnských zkušenostech tíhla jiným směrem a v určitý moment jsem se musela rozhodnout, čemu dám přednost. Táhlo mě to k filmu a připadala jsem si připravená do všeho skočit, trochu zariskovat a pokračovat v tom, co jsem už načala v Praze a v Londýně.
V rámci mezinárodního festivalu jsi s divadelním spolkem Prague Shakespeare Company zamířila na jaře minulého roku do Indie. Byla to pro tebe čistě pracovní cesta, nebo jsi měla také čas na načerpání tamní kultury?
Dlouhých deset dní trvala naše cesta po Indii, během které jsme odehráli dvě představení, jedno na severu a druhé na jihu. Takže jsme v průběhu pobytu přelétali a já měla možnost vidět jak přelidněné Nové Dillí plné koření, chutí, barev, obrovských kulturních a sociálních rozdílů, tak i tropický jih, který disponuje nádhernými palmami, plážemi a milými lidmi, ale také špínou, odpadky podél cest a krávami, jež přecházely přes silnice a zastavovaly dopravu. Byla to jedna velká kulturní sonda, kdy jsem vnímala lidi na ulicích, chudobu, a pak bohaté čtvrtě s nádhernými ambasádami a nabídkou toho nejlepšího jídla. Člověk si poté více váží toho, v jakém komfortu a podmínkách může žít.
„V Prague Shakespeare Company jsem se naučila nebát jít za větším dosahem a myslet více nadnárodně.“
Navíc Prague Shakespeare Company představuje první profesionální divadlo, se kterým jsem spolupracovala. Divadlo vedou dva američtí herci, kteří v Praze žijí již přes dvanáct let a spolupracují hlavně se zahraničními herci žijícími v České republice nebo známými tvářemi, které vždy na nazkoušení představení přicestují například z Anglie, USA či Francie. Výrazně mě posunuli jak herecky, tak v shakespearovské angličtině a díky nim jsem se už před Londýnem otrkala v mezinárodním prostředí.
Podle jakých parametrů sis vybírala agenturní zastoupení v Česku?
Delší dobu jsem věděla, koho u nás moc respektuji a čí přístup se mi líbí. Po krátké osobní zkušenosti s agentkou skrze casting, kdy se mi potvrdilo, že i lidsky to za mě funguje, jsem se rozhodla ji oslovit a zeptat se. Proto vděčím Petře Svarinské, že si mě vzala pod svoje křídla, protože jí opravdu věřím a považuji za sympatické i směr, kterým ubírá další jí zastoupené herce. Posléze mi bylo řečeno, že ona sama o mě od onoho castingu přemýšlela a připadala jsem jí zajímavá. Nazvala bych to oboustrannou radostí ze spolupráce!
Měla jsi také příležitost spolupracovat se zahraničními produkcemi. Vidět tě můžeme ve zmiňovaném seriálu Haunted společnosti Netflix a v přípravě uvedení je další zahraniční projekt, tentokrát z krajin Německa. Čeho si na zahraničních produkcích vážíš a co tě při natáčení nadchlo, jako například technika, organizace na place, atmosféra a podobně?
Musím říct, že mám štěstí na lidi, se kterými pracuji celkově, ať už se jedná o českou nebo zahraniční produkci. Mám zatím zkušenost s projekty, kdy se k sobě lidi navzájem chovali s respektem a bylo na nich vždy vidět nadšení pro práci, společnou vizi a přesah. Na zahraničních projektech mě nejvíce baví taková ta vnitřní nadějná jiskřička, že přeci jen projekt shlédne širší publikum a mohlo by to pro mě znamenat cestu někam dál.
Ze zahraničních produkcích vyplývá i to, že mají většinou spoustu financí a bývá poskytnut velký komfort jak hercům, tak i štábu a na pořízení scény je spoustu času. Například u německého filmu jsem zažila, že se jeden obraz natáčel tři dny.
Ovšem zahraniční komfort pro mě není primární, vždy mi záleží nejvíce na lidech a na kvalitě projektů, na kterých mohu pracovat společně se zajímavým příběhem. Úžasné věci se tvoří pod rukama jak českých, tak zahraničních produkcí.
Na druhou stranu, práce s lidmi z různých koutů světa je naplňující. Baví mě zjišťovat, že ať jsme odkudkoliv, můžeme mít stejné vášně anebo třeba i strachy a že se člověk může v jakékoli společnosti cítit rovnocenně a být ve výsledku hrdý na to, že je v něčem jiný. Dřív jsem byla tajně smutná, že nejsem Britka a v Londýně si svoje zázemí buduji od nuly. Ale teď už vím, že je to moje výhoda, moje zajímavost a užívám si svoji kulturu. Člověk také kolikrát zjistí, že i když je cesta k herectví pro každého jiná, vždy má něco společného, většinou vyžaduje odvahu a taky vytrvání. Inspiruji se od lidí, kteří se nebáli udělat velké kroky a je super slyšet, že se jim to vrátilo. Nedávno jsem si od hereckého kolegy vyslechla skvělý příběh, kdy se rozhodl vyjet z Austrálie do LA, byl tam obsazen do britského seriálu a následně odjel natáčet hlavní roli na tři čtvrtě roku do Prahy, to je nádhera!
V Modeláři sis zahrála po boku zkušených herců, Jiřího Mádla a Kryštofa Hádka. Pomáhali jste si vzájemně na natáčecích dnech? Jaká byla spolupráce s osobitým režisérem Petrem Zelenkou?
Na spolupráci vzpomínám moc ráda. Modelář pro mě znamenal první velkou zkušenost a byla umocněná o to více tím, že jsem s malým štábem a Kryštofem odletěla na čtyři dny do Izraele, protože ve filmu hraji jeho izraelskou přítelkyni. Kryštof tak byl jediným hercem z filmu, se kterým jsem se potkala na place a byl skvělou podporou. Mohla jsem se od něj učit pozorováním anebo se během těch pár dní dozvědět více o jeho hereckých začátcích. Také jsem si vážila toho, že jsem si od Petra Zelenky vyslechla, proč chce film s touto tématikou natočit. Dále možnost dozvědět se o nečernobílé realitě terorismu a následná diskuze s ním byla velmi obohacující.
Česká televize uvedla nový seriál Ochránce. Série dílů je založena na skutečných případech v oblasti školství. Paralelně se podílíš na komediálním seriálu Pan Profesor v roli studentky Vojtěcha Dyka. Seriály představují odlišná pojetí školního prostředí. Jak na tyto přístupy nahlížíš?
Ač představuje Pan profesor komediální seriál, tak témata v něm mají podle mého názoru přesah a snaží se člověka vzdělat v situacích, do kterých se můžou studenti dostat. Příběhy poukazují například na adopci, šikanu nebo problémy s poruchami příjmu potravy. Mám radost z toho, že není naplněn pouze hodinou smíchu a vtipů, ale zároveň i z toho, že komediální stránka seriálu funguje a sama jsem se při zhlédnutí prvních několika dílů moc bavila.
Na druhém břehu stojí Ochránce, který velmi pravdivě, upřímně a syrově zpracovává skutečné příběhy, které se ve školství v minulosti odehrály, často v podobě velkých kauz. Příběhy propojuje postava školního ombudsmana, tedy ochránce v podání Lukáše Vaculíka. Každý díl se věnuje jinému příběhu. Já se objevím v šestém díle, kdy jednu rodinu s malým chlapečkem postihne v rámci školní akce tragédie. Ztvárňuji jeho sestru. Natáčení Ochránce pro mě bylo velmi intenzivní a vtáhlo mě, neboť sama mám dva mladší brášky a vcítění do role tak bylo snadné. Dosavadní ohlasy na první díly jsou moc pozitivní, co víc si přát!
Stínohra pojednává o lásce, pravdě, utrpení a pátrání. Ztvárňuješ v ní roli chovanky Gréty. Co ti tato role přinesla do života? Jelikož se jedná o thriller, musela ses vypořádat s náročnými psychickými scénami, se kterými ses dosud nesetkala?
Film celkově nese těžkou tématiku, ale myslím si, že je zpracována hodně akčně a poutavě. Konktrétně pro moji roli byla přidaná další vrstva zajímavosti a náročnosti skrze to, že hraji holku z dětského domova. Je to drsné prostředí, které formuje člověka jinak. Musí za sebe bojovat a sám najít, kam bude patřit a objevovat v sobě vůli vést svůj život rozumně. Nechtěla jsem tento aspekt role podcenit a spojila se proto s organizací Dobré víly, které jezdí do dětských domovů a věnují dětem svoji pozornost a čas. Několikrát jsem s nimi vyjela a seznámila se se skvělými dětmi nebo silnými osobami, které mají děcký domov za sebou. Návštěvy mi otevřely další svět a ukázaly mi problematiku, které bych se chtěla do budoucnosti věnovat.
Stínohra je pro mě naprosto přelomová velikostí role a možností práce s velikány českého filmu. Zároveň mi přinesla do života box a fyzickou přípravu na roli, o které jsem vždy snila.
Herecky bylo zajímavé natáčet celovečerní film na analog, ne na digitální kameru. S materiálem se nemohlo tak plýtvat a bylo tedy potřeba, aby se herci dobře sešli během prvních „tejků“ a bylo „to“ tam.
Osvětlují ti tvůrci projektů, proč tě obsazují převážně do thrillerů a filmů tajemného až středověkého nádechu? Mohu jmenovat seriál Haunted, reklamu na vodu Kláštorná Kalcia, Girls Don´t Cry, Echo, Hui Buh und das Hexenschloss nebo Stínohru.
Párkrát jsem si vyslechla, že ze mě lidé cítí určitou mystiku, tajemnost až divnost (smích). A musím říct, že z toho mám radost a užívám si rozmanitost rolí. Vlastně mě přitahuje nebezpečnost a šílenost propojená s filmovými postavami. Baví mě prozkoumávat co nejvíce odlišných charakterů, stránek sebe a nebojím se jít do extrému.
Co chceš svým profesním posláním předávat ostatním?
Přála bych si žít silné příběhy a dát život takovým charakterům, které na onom filmovém plátně mají co předat a dotknou se niterně lidí. Chtěla bych, aby moje role daly lidem pocit, že něco neprožívají jen sami, že nejsou sami, aby někoho utěšily nebo zvedly náladu či k něčemu inspirovaly. Samotnou mě filmy společně s knihami v životě hodně formovaly a ovlivnily, a proto vím, že je v tomto médiu velká síla.
Uvědomuji si také, jak mě inspirují životní příběhy lidí, které obdivuji, ať už herců nebo třeba sportovců a kolikrát mi tato inspirace dodala vnitřní sílu, když jsem byla ztracená. Tím, že se člověk stane díky své profesi viditelnější, má krásnou příležitost předat dál něco čemu věří nebo svými kroky ukázat možnosti i pro další stejně založené lidi.
Jsi beze všeho dobrodružná povaha. Jakou výzvu by sis přála v rámci hraní přála získat a překonat?
Líbila by se mi nabídka taneční výzvy, role nebo něčeho dalšího spojeného s fyzickou přípravou. Také jsem připravená se pro roli ostříhat či změnit vzhled. Přitahují mě témata ve stylu Černé labutě, prozkoumávání psychických hlubin a následné ponoření se do nich. Velmi vzrušující mi také přijde se kvůli natáčení přestěhovat na určitou dobu do ciziny, muset se pro roli naučit nový jazyk nebo si osvojit další akcent v angličtině.
„Když mluvím anglicky, cítím se jako bych zpívala.“
Jak by vypadalo ideální ocenění v rámci zpětné vazby za tvojí práci a lásku vložených do každé jednotlivé role?
Vážím si všech upřímných slov, co se ke mně kdy dostanou, ať už zaznějí od někoho, koho profesně respektuji a pracuji s ním, nebo od přátel, rodiny a lidí mimo film. Pokud se moje tvorba člověka dotkne a něco to v něm probudí, je to blaho. Samozřejmě by bylo potěšením i hmotné ocenění, protože by ztělesňovalo uznání lidí a profesionálů zabývající se filmovými příběhy a velkým přehledem o veškerém dění v rámci tohoto průmyslu po velkou část jejich života.
Co bys přála českému filmu do dalších let?
Aby se nebál být co nejvíce evropský z toho pohledu, aby věřil, že projekty vznikající v České republice mohou mít větší dosah a oslovit zahraniční publikum. Plus taková ta klasika, aby věřil v inteligenci diváka a podporoval ji! Dále aby byl svobodný a investoval do zajímavých a odlišných příběhů a nikdy neztratil uměleckou složku, „dotýkání se duší“, v rámci cílení na co největší komerčnost.
Tvojí zálibou kromě herectví je také atletika, konkrétně běh na dlouhé tratě a běh přes překážky. Ve studentských letech jsi reprezentovala město Vlašim, kde jsi vyrůstala. Promítá se běh do tvé cílevědomosti a odvahy?
Tím, že jsem běhala delší tratě, kde vás na dráze čeká několik koleček do cílové rovinky, tak si silně uvědomuji, že běžecká mentalita koreluje s tou životní, která je potřeba pro herectví, ale asi by z ní mohl čerpat úplně každý. Víte, že si musíte rozložit síly, nevzdat se a vydržet. Je to jen na vás a na práci s vaší hlavou. A i když to tolikrát bolí, což prověří vaši motivaci, po doběhnutí do cílového bodu se budete cítit skvěle. V tomto kontextu se do života promítá také pravidelný trénink a jeho nepodceňování. Neustále na sobě pracujete a připravujete se na správnou příležitost. Takže atletický trénink představoval určitě dobrou průpravu do života. Je skvělé mít disciplínu.
Dvě otázky na téma měsíce: Probuzení
Co bys sis přála, aby se v lidech „probudilo“?
Uvědomění, že každý má život ve svých rukou. My sami si tvoříme naši realitu. Je to o tom, jaké brýle si na oči nasadíme. Když se budeme na svět dívat skrze pozitivní brýle a soustředit se na dobré věci, tak i naše realita se tím promění. Bez jakýchkoli metafor bych si přála, aby lidé hledali důvody, proč věci jdou, než proč nejdou. A také se nebát za něčím si jít a být neposlušný v rámci toho, co se od něj očekává skrze sociální systémy, které fungují v rodinách anebo v celé společnosti, napříč školstvím a tradičními cestami.
Jak vypadalo tvoje probuzení v podobě zažitého trampingu?
Největším probuzením bylo doslovně noční probuzení uprostřed louky. Kolem mě a kamarádky chrochtala prasata a my jsme se bály, že nám vtrhnou do stanu. Celý „čundr“ byl ale nádherný zážitek, protože se člověk v momentě odpojí od všeho, co v životě řeší a napojí se na přítomnost. Nacházíte se uprostřed lesů, nevíte, kde budete spát a fungujete pouze s přírodou.
Zdroj fotografií: Archiv Leony Skleničkové
