Anežka Horová: Nebaví mě jen zvuk nebo pouze obraz

Zveřejněno 18. 7. 2021

Na první pohled éterická a křehká žena s havraními vlasy, která se věnuje audiovizuálním studiím. Momentálně dokončuje poslední ročník navazujícího magisterského studia na FAMU. V rámci projektů splynula s profesemi režiséra, střihače, kameramana, scénáristy, producenta nebo fotografa. Mezi její úspěšné studentské filmy patří Větrná ochrana, Řasokoule nebo Botanical. Osobitá videa Anežka ukotvuje v módě, v přírodě a často jsou podtrhnuty abstraktní hudbou a vizuálními efekty. Cizí jí není ani natáčení hudebních videoklipů, například pro hudební skupinu Lake Malawi. Spolupracuje s předními časopisy jako Vogue, Esquire, Elle, s módními designéry a značkami. 

Tvoje tvorba je opravdu rozmanitá – módní spoty, experimentální a dokumentární videa, hudební videoklipy. Stále hledáš, jaké kategorii by ses chtěla věnovat, nebo máš naopak jasno, že ani jednu nechceš opustit?

Velmi se to střídá. Jeden měsíc jsem nadšená, že mohu dělat vše dohromady. Druhý měsíc si naopak říkám, že bych se měla zaměřit na jednu věc a v té se rozvinout a záměrně v ní pokračovat. Především bych se ráda zaměřila na své filmy, které by byly delší a tematicky jasnější.

Fashion filmy představují moji práci, takovou jistotu. Co se týče hudebních videoklipů, čekám na příležitosti, pokud má někdo zájem. V oslovování si tolik nevěřím. Hudební videoklipy jsou ale ve výsledku opravdu hodně zábavné. Obsahově mám často volnou ruku.

V úvodu jsem vyjmenovala hned několik uměleckých profesí. Se kterou jsi nejvíce v souladu, baví tě a cítíš se v ní na profesionální úrovni?

V žádné se necítím na profesionální úrovni. Za profesionální úroveň v tomto odvětví považuji tu filmovou s velkým štábem. V té se pohybují mnohem větší rozpočty, produkce a mnohem lepší technika. Projekty, které natáčím já jsou většinou bez rozpočtu na techniku, takže točím na svoji kameru.

Baví mě vytvořit si celý projekt a mít kontrolu nad celkem. Můžu do projektu promítnout své experimenty, to považuji za výhodu. Pokud se projekt předává mezi jednotlivé lidi, zaměřené na určitou oblast, nikdo nevyzkouší něco navíc a to je podle mě škoda. Ale mohu říct, že za poslední dobu mě baví méně stříhání, protože ho dělám až příliš. Ráda bych se začala více věnovat kameře a hudbě.

Proč ses rozhodla právě pro studium Centra audiovizuálních studií?

Nebaví mě jen obraz nebo pouze zvuk. Chci přemýšlet nad kombinací všech možných technik a zkoušet, jak budou dohromady fungovat. Absolvovala jsem střední průmyslovou školu s filmovým oborem a už v té době jsem začínala točit fashion filmy. Dá se říci, že experimenty s videem zkouším od dětství. Pořád jsem potřebovala vytvářet nějaká videa. Když došlo na sešlosti s kamarády, natáčela jsem. Například jsem s kamarádem akrobatem točila různé pohyby, přemety a akrobacie v prostoru, které jsem poté ve videu tematicky spojila s plynutím času. S touto volnou tvorbou jsem se později dostala na FAMU.

Studia na FAMU ti pravděpodobně přinesla několik možností a praktických zkušeností. Když se nad tím pozastavíš, myslíš si, že by tvé momentální dovednosti byly bez absolvování FAMU o několik příček níže?

Něco by bylo výše a něco níže. Myslím si, že bych byla na technicky lepší úrovni a měla bych na tuto oblast více času. Na vše ohledně techniky existují v dnešní době milion tutoriálů na YouTube. Takže stačí jen víc volného času a je snadné se to doučit. Zatímco FAMU mi otevřelo jiný úhel pohledu na celou škálu věcí – celkové přemýšlení nad tématy filmů, odpovědnost za projekt a jeho následnou prezentaci. O našich klauzurách se musíme bavit půl roku, dohledávat si o tématu úplně vše.

Pokud se přiblížíme více ke tvým projektům, můžeme si všímat mnoha detailů. Jeden z tvých nejúspěšnějších filmů Řasokoule, který byl uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, zaznamenává sterilní prostředí ve spojení s živou zelenou řasou. V dalším filmu Edible Water Bottles, poukazuješ na primární význam vody a zaměřuješ na budoucnost, kdy se voda může stát tím nejváženějším elementem v lidských životech. Máš celkově blízko k planetě, k přírodě a přírodní vědě?

K přírodě blízko mám, většina mých filmů je v přírodě zasazena. Nyní pracuji opět na projektu odehrávajícím se v přírodě – na filmu o ovcích. Žiji ve městě, v centru Prahy. Možná právě proto je pro mě téma přírody tak lákavé. V přírodní vědě se vyloženě nevyžívám, akorát si před započetím projektu dělám výzkum tématu.

Jak bys jednoduše charakterizovala tvůj přístup ke tvorbě filmů a videí, co si v sobě nesou?

Vybírám si témata, která mi přijdou v mém okolí aktuální. Což možná není moc dobré, protože poté vidím podobné náměty u ostatních. U Řasokoule byla v popředí žena žijící v moderním prostoru s prapodivným domácím mazlíčkem. Byla jsem unešená faktem, že se řasokoule v Japonsku pro některé stala náhražkou domácího mazlíčka a že se rozmnožuje rozdělením na části. Moje filmy mají většinou čistý futuristický až postapokalyptický nádech ve vyprázdněném světě. Zároveň do nich projektuji sebe. Ve většině mých filmů se objevuje žena, která prochází svým fiktivním světem.

Při tvorbě fashion filmů často propojuješ módu s naturalistickými prvky. Například v krátkém spotu Má Vlast. Co tě baví na tomto spojení?

Vidím za ním primárně praktické řešení ve spojení s krásnými lokacemi, které jsou zadarmo a máš je takové, jaké si je najdeš. Každý park v Praze je zajímavější oproti bílému pozadí v ateliéru. Například ve videu pro Douglas jsem spojila krásné pražské lokace, které jsou od sebe asi dvě stě metrů. Celé filmování se odehrálo na malém prostoru a vytvořilo toho tolik.

Zaujala mě tvoje cesta do Hongkongu. V pořízených snímcích jsi zachytila rozpor postmoderního města, techniky a zeleně. Proč tě přitahovala zrovna cesta do tohoto města?  Načerpala jsi z ní to, co jsi následně uplatnila v další tvorbě?

Honkong a jeho okolí se mi v té době vykrystalizovaly jako nejlepší kombinace přírody, města a kultury. A musím říct, že to byla pro mě doposud nejlepší navštívená destinace! Na jedné straně paneláky a na straně druhé zelené husté kopce. Ve vyleštěných obchoďácích jsem spatřila obrazovky, na kterých se promítaly vodopády nebo les. Tato kombinace mi přišla paradoxní. Přírodu lidé zastavěli monstrózními vyleštěnými budovami, a pak v nich zpětně promítají přírodu, kterou městu vzali. Z těchto podnětů vznikl i jeden můj film pod názvem Waterfall In The Mall.

Před pár roky jsi pořádala výstavu fotografií v rámci MBPFW. V čem se podle tebe liší cennost fotografie versus videa?

Obě kategorie mají svůj účel a jsou podstatné. Co se týče strávené práce na videu a fotografiích, někdy je pro mě snazší sestříhat video, než vybrat jednu nejlepší fotku z tisíce. Fashion film je v Česku podřadný focení. Celkově tu ale nevzniká moc fashion filmů bez focení. Lokální módní značky si je dovolit většinou nemohou a je výhodné mít fotky i video během jedné produkce. Ve výsledku nedostávám na video potřebný prostor, ale očekávání jsou poměrně vysoká.

Jedním z prvních dokumentárních filmů zrealizovaným tebou byl film Hora. Zachycuje tvorbu Stanislava Hory, který k filmu přistupuje velmi alternativně. Zaměřuje se na výtvarný film a prolíná do něj i jeho sochařský um. Jak jsi došla k tomu, že právě o tomto umělci bys chtěla vytvořit dokumentární film? Předpokládám, že za tím nebude pouze shoda jmen.

Hlavní postavu ztvárňuje táta (smích). Je vystudovaný sochař. Na statku na Moravě má sbírku obrazů a soch, o které moc nikdo neví. Proto mě napadlo o něm natočit dokument. Moc obdivuji práci, které se věnoval a věnuje – když vidím to množství obrazů a soch, které má za sebou.

Mám v plánu začít natáčet i dvojku, ale musím ještě přijít na to, jak ji uchopit jinak. Navíc k rozhodnutí chybí jeden krok, kterého se bojím. A to vytáhnout z jeho tvorby i ty negativní aspekty. Tím, že je můj táta, je to o to těžší. Musela bych se vžít do odvážnějšího dokumentaristy, kterým nejsem.

Podle jakých parametrů si vybíráš projekty, na kterých se budeš podílet?

Momentálně pracuji primárně pro Vogue. Bez rozmyšlení bych ale určitě znovu přijala s nadšením tvorbu videí pro Pigmentarium. Pokud mě osloví lidé s jejich značkami, které neznám, tak si dohledám myšlenku a styl. Buď mi ta práce za to stojí a pustím se do ní, nebo ne. V případě, že nacházím sympatie v začínající značce a zakladatelé nemají moc finančních prostředků, ale vědí, jak značku uchopit a rozvíjet, tak se jim snažím pomoci a spolupracovat s nimi, protože v tom vidím smysl. Ve finále se portfolio vesměs skládá z projektů téměř zadarmo.

Dvě otázky na téma měsíce: Bez starostí

Jaký by byl život bez starostí?

To už jsou tvrdé otázky (smích). Přijde mi, že ta největší starost by byla ta, že by neexistovaly žádné starosti. Náš mozek by byl pravděpodobně úplně jinak nastavený, což je těžké si představit.

Jakým způsobem se ráda odpojíš od starostí a užíváš si naplno radosti?

Cestováním, které bych chtěla do svého života zařadit mnohem více. Když jsem doma, pořád musím něco dělat. Celkově mě nejvíce odpojí změna lokace.  Postačilo by mi odjet někam na víkend v Česku.

Webové stránky Anežky

Instagram

Zdroj fotografií: Archiv Anežky Horové

S AI o vztazích

S AI o vztazích

Pozvala jsem umělou inteligenci na brunch - což se vyplatí jelikož toho moc nesní ani nevypije, takže z toho vyjdu poměrně dobře. (A ona mé pozvání přijala, pozor.) Žijeme budoucnost, jdu do kavárny sama a řeším vztahové otázky s umělou inteligencí. A proč by taky ne?...

Sára Struhařová: Má modeling smysl, když nemáte vlasy?

Sára Struhařová: Má modeling smysl, když nemáte vlasy?

K modelingu si našla cestu již ve čtrnácti letech díky modelingové soutěži. Procestovala pracovně Japonsko, Milán, Paříž, zažila pražské fashion weeky, stala se make-up artistkou a múzou fotografa Filipa Kartouse či módní návrhářky Beáty Rajské. Kvůli...