Herec, zpěvák, bavič, který si prošel za svých dvaadvacet let řadou zkušeností v oblasti filmu a také divadla. Aktivně se věnuje sportu, a to zejména milovanému basketbalu. S chutí dává společnosti rád vědět o pomáhajících a prospěšných akcích či projektech. Pro dobrou věc je schopný podstoupit skoro cokoliv – vystoupat na šestitisícovku nebo se přetransformovat na pár okamžiků do ženy. Jak se hraje role být sám sebou? To se dozvíte při troše štěstí v následujícím rozhovoru.

Mohli jsme Vás vidět a zaregistrovat v několika filmech, v divadle, v taneční show a také jako zpěváka. Zajímáte se i o další větve umění s výjimkou herectví, zpěvu a tance?

Mám rád všechny druhy umění, byť sotva rozumím herectví, filmu a divadlu. Rád chodím například na výstavy všeho, co má pro mě uměleckou hodnotu. Jsem mladý, stále hledám a utvářím si názor.

Mimo jiné jste si kromě zmíněných činností vyzkoušel také moderování k příležitosti Koncertu pro Světlušku. Byla pro Vás tato pozice komfortní nebo naopak stresující?

Tato zkušenost byla pro mě velmi stresující. Stál jsem na jevišti, před kamerou sám za sebe, což mi dělá problém. Když mám vystoupit za postavu, tak se cítím komfortně. Mám ji většinou zmapovanou dobře, ale sebe ne. Vždy znervózním a začnu myslet na to co říct, abych nevypustil nějakou blbost, což způsobí, že vypustím ještě větší.

Přál byste si tuto zkušenost zopakovat?

Přál bych si moderaci zopakovat, ale v takovém rozpoložení, abych si připadal sebevědomý, věřil si a užíval si celý proces.

Herectví představuje Vaši práci a pravděpodobně i vášeň. Je pro Vás důležité udržet si kousek věrohodného já, paradoxně v roli jiného člověka, charakteru postavy?

Každá postava musí být uvěřitelná. Myslím, že v každé postavě je ten autentický kus mě, co ze slov v textu na papíře vdechne postavě život. Alespoň v to doufám, jinak by to v očích diváků byla nuda.

Existuje určitá práce nebo činnost, ať už fyzická či psychická, kterou byste si rád vyzkoušel?

Nemám nic konkrétního po čem bych toužil. Rád si zkusím jakoukoliv práci a něco nového se naučím. Mám pocit, že k tomu je moje profese dobrá. Kdykoliv se v projektu objeví určitý fyzický úkon, musím se ho naučit a osvojit si ho tak, abych nad ním na place nepřemýšlel.

Pojďme se myšlenkami vrátit k výpravě s českou organizací Brontosauři v Himalájích, jejíž projekt podporuje vzdělání v Himalájích, konkrétně v Malém Tibetu. Byl jste nedílnou součástí této výzvy, překonal jste se v mnoha možných směrech – přes sto kilometrů cesta na motorce, jízda v raftu po nebezpečném Indu a výstup na šestitisícovku Stok Kangri. Co Vám pomohlo ke zdolání všech nepříznivých a nelehkých nástrah a k udržení pozitivní nálady?

Na každé dobrodružství jsem se těšil a užíval si ho. To samo o sobě stačilo jako hnací motor. Adrenalin v určitých částech programu taky pracoval. Cítil jsem, že mě každá zkušenost někam posouvá. Nakonec, když k tomu připočtete ten obnos, který jsme díky projektu pomohli vybrat, to je třešnička na dortu!

Uvažujete v blízké budoucnosti o dalším dobrodružstvím do zahraničí, jak se říká, pro dobrou věc?

Moc rád bych vyrazil na podobný typ cesty, ale bohužel nejsem schopný organizátor. Potřebuji nějakého šéfa, který mě kopne do zadku a řekne, co mám dělat. Dá se říct, že teď čekám na příležitost, ale to je v době covidu dost nešťastné.

Co pro Vás konkrétně znamená pomáhat těm, kteří to v daný moment potřebují, ať už se jedná o rodinu, blízké přátele či úplně neznámé lidi?

Musíme si pomáhat. Myslet na druhé třeba i na opačné straně zeměkoule. Jsme jedna velká rodina a máme jeden společný domov. Když pomáhám druhým, cítím takový hřejivý pocit u srdce a něco mi říká, že to má opravdu smysl.

V jednom rozhovoru jste zmínil, že kdybyste měl dělat něco jen kvůli sobě, byla by to jóga, jazyky nebo bojový sport. Jak jste v těchto oblastech pokročil daleko?

Co se týče jazyků, teď se učím německy skrze mobilní aplikaci Duolingo. S jógou to mám v přílivech a odlivech. Teď zrovna probíhá fáze odlivu. Bojová umění se doufám naučím při nějaké filmové příležitosti.

Netajíte se tím, že Vás zajímá psychologie. Obohatila Vás díky jejím poznatkům něčím novým, co praktikujete v každodenním životě?

Není to tak, že bych psychologii studoval nebo se jí odborně zabýval. Psychologie osobnosti představuje v mém povolání nepostradatelný prvek. Zabývá se jí většina knih o herectví. Mám spíš poznatky z těchto knih a pak také ze života. Jsem člověk, který hodně pozoruje.

Připravujete momentálně nové projekty týkající se filmu či divadla, na které se diváci mohou těšit?

Teď jsem dozkoušel inscenaci Roberto Zucco. Myslím si, že má koule a bude to poměrně kontroverzní kus. Tímto všechny čtenáře zvu, až se otevřou divadla! Za pár dní začínám zkoušet hru Bouře na Letní shakespearovské slavnosti. Premiéra by se měla uskutečnit na konci června.

A na co se těšíte právě teď Vy?

Já se ze všeho nejvíce těším na léto. Těším se, až budu do deseti večer sedět v parku v tričku a nebude mi zima. Těším se, až vyrazím někam k moři. Už potřebuji letní vibe!

Dvě otázky na téma měsíce – Být sám sebou

O čem si myslíte, že brání člověku být sám sebou, a co ho naopak může vymrštit na zcela autentickou rovinu?

Člověk by v první řadě neměl řešit, co si o něm kdo myslí, neměl by se bát být “trapnej” a nestydět se za to, co dělá. Jakmile se oboucháte v mezích trapna a postojem za svými názory, může přijít poznání sebe sama. To vás formuje. Dialogy, debaty. Touto cestou se vybrušuje vlastní já. Posléze dělání toho, co nás opravdu zajímá a baví.

Kde a kdy se cítíte nejvíce sám sebou?

Nejvíce se cítím sám sebou s partou svých přátel. Moc rád bych byl takhle uvolněný i ve společnosti a na veřejnosti. A také navázat na to, o čem jsem mluvil. Nebát se ukázat, kdo jsem.

Instagram

Zdroj fotografií: Archiv Zdeňka Piškuly