Slečna zamilovaná do marketingu, bývalá baristka v kavárně, která se nyní vyskytuje na druhé straně. Přesněji za mramorovým stolem, kde ji pod rukama prochází kvalitní káva v desítkách hrníčků s podšálky. Splnila si sen, když vydala knihu Prague Coffee Guide a vytvořila mapu kaváren po celém světě, které doporučuje. Na blogu navazuje kontakt s jejími čtenáři skrze nepovrchní myšlenky a úvahy o motivaci. Stále se vzdělává v různých směrech, nakupuje v sekáčích, touží po vnitřní rovnováze a vzájemném pochopení mezi lidmi. Bez filtru nejsou pouze její fotky, ale i její životní příběh. Veronika Tázlerová.
Jsi úspěšná zakladatelka mapy kaváren z různých koutů světa, které doporučuješ díky nabídce vynikající kávy. Máš v hlavě momentálně vysněné místo na objevování nových kaváren a podniků?
Dobrých kaváren není nikdy dost. Kamkoliv cestuji, tam hledám. Mám pocit, že v kavárnách, které si vybírám, je ten pravý život. Navštěvují je lokální lidé a skrze ty kavárny poznávám dané město. Samozřejmě existují kavárenské meky jako je Berlín nebo Londýn. Nedávno jsem navštívila Kanárské ostrovy, kde jsou k dispozici ve městě Las Palmas tak dvě kavárny s výběrovou kávou. O to víc mě baví nacházet poklady s prvotřídní kávou na místech, kde bych to vůbec nečekala.
Rýsují se Ti nové projekty ohledně kávy, motivace či zdravého životního stylu?
V hlavě jich mám miliardu. Bohužel na ně nemám dostatečnou časovou a finanční kapacitu. Můj velký sen je převést mapu kaváren do podoby mobilní aplikace. Poptávala jsem se u různých firem, ale ta počáteční investice je astronomicky vysoká, pro představu kolem dvě stě padesáti tisíc. Co se týče mé tvorby, líbí se mi, že to není o tom být influencerem, ale že si touto cestou otevírám dveře ke všemu, co si vysním. Vím, že na Instagramu a na blogu mám lidi, kteří mě podporují, důvěřují mi, a já tak mohu vydat knížku a přemýšlet nad dalšími projekty. Až to bude možné, tak bych ráda pořádala offline setkání. Přála bych si poznávat se osobně se svými sledujícími. Na infuencerství je krásné to, že přitahuješ k sobě lidi, kteří svět vidí stejně.
Kromě kvalitní kávy a rozvojových myšlenek se také ráda věnuješ nakupování v second handech. Když se zamyslíš, s jakými kousky v rukou nejčastěji odcházíš? A v jakém second handu se Ti skoro vždy podaří objevit oblečení či doplňky podle Tvých představ?
Rozlišuji second handy na hrabárny a výběrové. V hrabárnách se musí opravdu hrabat a hledat, ale za pár korun tam můžeš objevit úplný poklad. Například Textile House koncem měsíce snižuje postupně ceny. Jednou je vše za minus šedesát procent, sedmdesát procent a ta konečná cena se pohybuje třeba kolem patnácti korun. Každopádně to zabere opravdu dost času. Pak jsou ty výběrové sekáče typu Lula Vintage Prague, Cosmic Kids nebo 1981, kde se mi líbí úplně všechno, ale taky tomu odpovídá ta cena. Ve výběrových sekáčích postrádám to kouzlo nakupování v sekáčích, že už jdu do hotového. Že tu práci za mě už někdo udělal a vybral ty hezké kousky. Takže mě spíš baví lovení v hrabárnách.
Co se týče nejčastějších kousků, tak jistota jsou pánská saka ze skvělých materiálů. Těch mám doma až moc. A můj největší úlovek byla Diorka z Textile Housu za sedm set, což se nepodaří každý den.
Říkáš, že člověk většinou v životě nemá nic zadarmo. Otevřeně se přiznáváš ke komplikovaným vztahům v rodině a jiných životních pádech. Ale i přes to, se Ti podařilo zhubnout čtyřicet kilo. V jednom článku jsi zmínila: „Tlustý člověk je v první řadě tlustý a pak až člověk.“ Trvalo Ti dlouho si tento výrok ke Tvojí osobě vyvrátit de facto zcela odstranit?
Obecně si nemyslím, že by člověk neměl nic zadarmo. Jsou mezi námi lidé, kteří to tak mají. Já jim to nezávidím, prostě to tak je. Prostřednictvím Instagramu a blogu se snažím lidem ukazovat spíš tu druhou stranu, že i když nemáme věci zadarmo, tak pokud zvedneme zadek a zamakáme, tak můžeme dosáhnout vytoužených snů. To je moje primární motivace. Tam, kde jsem teď, to není proto, že bych měla slavné rodiče, přítele fotbalistu nebo cokoliv dalšího. Když tomu obětujeme ten čas, tak se vypracujeme do podoby, do jaké si přejeme.
To se týká i vzhledu. Byla jsem obézní celý život, maximum bylo asi osmdesát čtyři kilo. Celou školní docházku jsem se bála seznamovat s lidmi a chodit mezi ně. Společnost mě nebrala jako Veroniku, ale jako tlusťošku. To samé třeba v rámci etnického původu. Jakmile lidi něco odlišuje, tak je to definuje. A to mi přijde hrozné, protože jsme každý jiný a lidé soudí podle vzhledu tvoji povahu. Nedokázala jsem se přijmout tlustá, tak jsem zhubla a lidi mě začali brát. Rozhodně ale nechci říkat, že jsem se sebou spokojená taková, jaká jsem. Jak všichni hlásí sebelásku, tak já ji prostě nemám. Jsem na sebe hodně tvrdá. Neříkám, že je to dobrá cesta. Je to moje cesta, protože to jinak nedokážu. Poslední rok na tom silně pracuji, protože mám velký problém s tím, jak vypadám. Snažím se s tím bojovat, ale ještě jsem zdaleka nevyhrála.
Lidé Ti po nějaké době začali nadávat do anorektičky, takže do úplného protipólu. Překonala jsi strach přibrat pár kilo navíc?
Jak se to vezme. Od léta jsem přibrala poměrně dost. Moje strava je nutričně ukázková od té doby, kdy mi výživová poradkyně sestavila jídelníček. Jím toho dostatečně a vím, že jsem zdravá. Proto mi přijde úsměvné, že mi lidé nadávají do anorektičky, že nic nejím, když ani neví, co za ten den jím. Pokud si vyfotím třikrát za den kávu, neznamená to, že za ten den nezkonzumuji nic jiného. Co se týče strachu, ten jsem nepřekonala. Upřímně, pokud si člověk projde podobnou zkušeností jako já, že mu lidé nadávají za jeho vzhled, plus v kombinaci s přísností na sebe ohledně jídla, tak podle mě už nebude nikdy jíst bez toho, aby za jídlem viděl kalorie. Ideální je udržet si balanc. Jsem hodně racionální člověk. To mi myslím pomohlo v tom, že jsem nikdy nespadla do poruch příjmu potravy.
Pár měsíců zápasíš s ambivalentními pocity sžít se s parukou. Co Tě k ní přivedlo?
Několik let jsem chodila ke kadeřníkovi, kterému jsem důvěřovala a svěřila mu do péče moje vlasy, které mi postupně ničil. Nakonec z toho vzniklo to, že mi kadeřník upálil vlasy, začaly mi vypadávat a to, co mi na hlavě zbylo, vypadá úplně otřesně. Nezbývá mi nic jiného než počkat, až mi dorostou. Při rychlosti jeden centimetr za měsíc je to masakr. Ještě tak rok a půl. Přičemž to řeším od září.
S tím, co mám teď na hlavě, nejsem schopna se veřejně ukazovat a fotit se. Zároveň nechci zahodit všechnu tu práci, takže momentálně nejlepší řešení ze všech možných řešení je pokusit se vycházet s parukou. Ale necítím se v ní dobře, paruka je vždy vidět. Nehledě na to, že jsem do paruky z pravých vlasů investovala několik tisíc.
To, co lidé vidí na Instagramu je jedna fotka z milionu, kde mi přijde, že to nějak vypadá. Paradoxem je, že čtenáři mi dávají pozitivní zpětnou vazbu na to, jak mi to sluší, ale já si tak nepřipadám. S tím se snažím bojovat. Celou tuto příhodu beru to jako znamení. Tohle je první situace, kdy s tím nemůžu nic dělat. Musím počkat. Asi jsem potřebovala dostat facku. Občas nejde jít cestou odstranit chybu, ale naučit se brát sám sebe takového, jaký jsi. Což já neumím.
„Paruka je moje zkouška sebelásky a trpělivosti.“
Jak se stavíš ke konzumnímu světu – přehršel technologií, informací, možností? Není toho trochu moc na jednoho člověka?
To určitě je. Mám k tomu ale otevřený přístup. Je to asi i tím, že se pohybuji v marketingu, který konzum podporuje. Myslím, že je zbytečné stěžovat si na to, že jsme v konzumním světě, pokud využíváme ty věci, které nám dává. Když mi vadí, že jsem v konzumu, můžu se odstěhovat hluboko do lesa, kde nebudu zatěžovat životní prostředí. Zároveň ale nebudu mít ten luxus jako je topení a tak dále. Já osobně se snažím eliminovat zbytečné odpady. Důležitá je osvěta a to, že každý udělá nějaký malý krok. Lidé mají z mého úhlu pohledu černobílé vidění, buď všechno, nebo nic. Chci omezit maso, tak ho vyškrtnu celé. Tak to ale přeci není, stačí ho omezit. A to platí pro cokoliv. Touto cestou se snažím jít.
Vystudovala jsi kreativní marketing a je známo, že Tě tato oblast velmi naplňuje. Co bys vzkázala těm, kteří na marketing nahlížejí trochu skeptickým pohledem?
Snažím se lidem vysvětlovat, co je marketing. Předsudek typu „marketing je reklama“ není vůbec na místě, protože to není pravda. Reklama je jedna čtvrtina marketingu. Marketing je to, jak ten produkt vypadá. Marketing je to, že předem přemýšlíš, co by lidem vyřešilo jejich problém a to nabídneš. Může to být služba, neziskovky. Marketing je úplně všechno, to mě fascinuje. I barva trička prodavačky v obchodě je marketing. Hudba, která tam hraje je to samé. Všichni říkají, že to na ně nefunguje, ale vlastně to podprahově vůbec netuší.
„Spoustu lidí se k ničemu neodhodlá, protože ta změna jim připadá moc radikální.“
Zmínila ses na sociálních sítích i o problémech s perfekcionismem. Pokládáš ho za nezbytnou vlastnost moderního člověka, pokud chce odvést opravdu kvalitní práci, ať už se to týká jakékoliv životní oblasti?
Já bych to odlišovala. Perfekcionismus je špatný, fakt špatný. Je to psychická nemoc a náznak toho, že něco v hlavě není v pořádku. Důležitá je houževnatost, která je pozitivní. Ale bohužel ta hranice mezi houževnatostí a perfekcionismem je hrozně tenká. Celkově mi připadá, že perfekcionismus je lidmi hodně nadužíván. Není o tom, že se někdo žene za kariérou. Perfekcionismus je zkreslené vnímání sebe sama.
Všimla jsem si, že máš na lopatce tetování drobného orla. Má pro Tebe určitý význam?
Velký význam. Nechala jsem si ho udělat po maturitě i přes to, že jsem věděla, že budu mít doma totální peklo. Táta se mnou potom tři čtvrtě roku nepromluvil. Od mala jsem jezdila na dětské tábory. Je to úplně jiný svět, který mi přinesl obrovské životní hodnoty. Lidé si dokážou vzájemně pomoci, jsou nesobečtí. Ve znaku jsme měli orla, který mi symbolizuje ty poznané a naučené hodnoty a my se je snažíme předávat dětem dál jako vedoucí. Orel pro mě představuje symbol svobody a nadhledu. Kdybych měla být zvíře, tak jsem orel.
Co Ti vždy zaručeně dobije energii?
Dobrá káva, překvapivě (smích), v dobré společnosti. Já jsem extrovert a čerpám energii z lidí. Takže ideálně ráno na náplavce s dobrým kafíčkem bez korony je pro mě nejkrásnější start dne. Vždycky mě to nabije energií. Nejlepší zlepšovák nálady je samozřejmě také to, jakmile jsem mezi dobrými lidmi, které mám ráda.
Dvě otázky na téma měsíce – Být sám sebou
O čem si myslíš, že brání člověku být sám sebou a co ho naopak může vymrštit na zcela autentickou rovinu?
Strach. Obecně mám pocit, že lidé mají strach z toho, co o tom řeknou ostatní, co o nich řeknou ostatní. A to je ve výsledku paralyzuje v tom, co by chtěli dělat. Já osobně toto paradoxně nepociťuji. Paruka mě naučila, že už vůbec neřeším, co si myslí ostatní.
A naopak, co jim dokáže pomoci – zkusit to. Pustit se do věcí, které by zkusit chtěli a mají strach, co na to řeknou ostatní. Ve většině případů se ukáže, že se vlastně nic špatného nestalo. Navíc to může přinášet spíš pozitivní výsledky.
Kde a kdy se cítíš nejvíce sama sebou?
Mám dvě roviny. Jedna je ta táborová, když jsem zabahněná v lese mezi lidmi, kteří netuší, co znamená Instagram. Tak tam se cítím sama sebou. A na druhou stranu v Praze, v kavárně s počítačem, kde píšu články a užívám si hezký outfit. Vždy jsou pro mě důležití také lidé, kterými se obklopuji, což představují ti, které mám ráda a záleží mi na nich.
Zdroj fotografií: Archiv Veroniky Tázlerové
